Rubrika
HomilieOd nespravedlnosti ke spravedlnosti, od spravedlnosti k milosrdenství
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.09.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, dnes jsme vyslechli tři podobenství. Můžeme říci, že to je jakýsi pomyslný střed Lukášova evangelia. Nejčastěji se z toho čte jedna část, které se říká Podobenství o marnotratném synovi. Ale správně se to jmenuje Podobenství o ztracených synech, protože oni se ztratili oba dva. Ale jestliže se z toho vynechá to Podobenství o ztracené ovci a O ztraceném penízi, tak se to myšlenkově ochudí.
Ježíš tady vysvětluje a říká: „Používáte pro Boha různá jména,“ a v těch třech podobenstvích Ježíš obohacuje náš slovník o to, jak můžeme Boha nazývat. Je tady to pojmenování Otec, který vyhlíží svého syna, ale jsou tady i další vlastnosti a další pojmenování, která můžou být až překvapivá. Dostaneme se k tomu.
Ale proč třeba svatý Lukáš věnuje tady tomu tolik místa, tolik látky? Je to proto, že svatý Lukáš, který píše pro křesťany druhé generace, zdůrazňuje v celém evangeliu, že církev není nějakým exkluzivním spolkem vyvolených, že to není tak, že by tam mohl jenom někdo. V okamžiku totiž, kdy je nějaký spolek, kde jsou, jak by se řeklo, takoví dokonalí, nebo stačí třeba i jeden člověk, který se začne domnívat: „Já jsem dokonalý“, tak zákonitě mu z toho vyjde, že jsem soběstačný. A toto připomíná Lukáš té první církvi nebo té církvi druhé generace, a toto připomínají ta podobenství i nám. Nejsme dokonalí a v žádném případě nejsme soběstační. Potřebujeme jeden druhého.
Připomíná a říká: „Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci.“ Přicházeli tam lidé na jednu stranu, kteří cítili, že potřebují přijetí. Pak tam přišli i farizejové, kteří stojí opodál. Ti celníci a hříšníci šli tak blízko, aby Ježíše slyšeli. Neměli rozhlas, neměli mikrofony, takže museli být blízko. Ti další stojí opodál, a chtěli by taky jít dál, ale nejsou schopni překonat svůj ostych, protože ti ostatní podle nich jsou horší než oni, a oni přece nebudou s těmi horšími, a proto stojí opodál. A Ježíš vlastně mluví ke všem. Mluví k oběma těmto skupinám.
Centrem Lukášovy zvěsti je asi takovýto myšlenkový postup. Ježíš přišel povolat hříšníky, tedy nespravedlivé, ty, kteří něco dělají špatně, a přišel je vybídnout, aby svůj život v nespravedlnosti změnili ke spravedlnosti. Ale tím to nekončí. Ti, kteří dosáhli nějaké spravedlnosti, jsou povoláni k milosrdenství. Tady to končí, protože Ježíš přichází jako milosrdný vykupitel. To jsou myšlenky, která nám vlastně v tomto roce, kdy si připomínáme Boží milosrdenství, by nám neměly nějak uniknout. Od nespravedlnosti ke spravedlnosti, od spravedlnosti k milosrdenství. To je celý ten postup, a tady, můžeme říci, je to jakýmsi způsobem dovršeno. Všichni ti lidé, kteří jsou kolem Ježíše, tak jsou v nějakém stupni. Důležité je, že tam jsou.
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli, zdůrazňuji, samí celníci a hříšníci. Celníci byli skutečně hříšníci, protože tam docházelo k finančním machinacím, tam to nebylo v pořádku, tady to hospodaření s těmi, řeklo by se, hmotnými dobry. Ale ti lidé, kteří jsou potom dál označeni jako hříšníci, tak my bychom dnes většinu z nich označili jako lidi postižené, nebo cizím slovem handicapované. Podle starozákonního chápáni všichni tito lidé, kterým něco chybělo, já nevím, třeba ruka, noha nebo byli mentálně postižení, tak tito lidé byli vyloučení z účasti na shromáždění, ať už bohoslužebných, anebo jakýkoliv jiných. Jednak byl považován ten jejich handicap za Boží trest, ale jednak také si musíme uvědomit, že oni nevěděli, co se jakou cestou šíří, a bylo to vlastně karanténní opatření. Nám může připadat velmi tvrdé z našeho pohledu, ale z jejich pohledu, kdy šlo o to, aby ten národ zůstal zdravý, tak to má jisté opodstatnění. Ale jak říkám, dneska už je to jinak, Bohu díky za to, že je to jinak, že je to dál.
Takže tito lidé, kteří nebyli přijati do jiných společenství, do jiných shromáždění, mohou přijít za Ježíšem, který se nebojí je přijmout. A začíná vysvětlovat, proč to dělá.
První podobenství vypráví, řekli bychom, o Boží odvaze, o Boží moci a o Boží ochotě hledat. Hospodin je zde přirovnáván k pastýři, ten pastýř, to je Bůh, to je Hospodin. Pastýř je ten, kdo se stará. Pro Ježíšovy posluchače nebylo ani tak překvapivé, že pastýř jde hledat otce. To bylo normální, protože pokud měl to stádo pronajaté, tak by mu nezaplatili, když se mu ztratila ovce, pokud to stádo bylo jeho, tak by to byla veliká ztráta. Vždycky to byla otázka života, živobytí. Oni jít museli. Ale co bylo překvapivé, tak bylo to v Ježíšově podání, že když Ježíš mluví o tom, že tu ovci našel, že ji netrestá. Každý z nás asi někdy zažil, že se mu ztratilo nějaké zvíře. Jsou zvířata, která se dokáží vrátit domů, pes, kočka a některá další, ovce ne. Ovce je skutečně natolik málo inteligentní, že se nepamatuje svoji cestu domů. A toto je jeden příklad nebo jedna situace, kdy i my jsme natolik třeba zmatení, natolik nedokážeme dobře vyhodnotit situaci, že uděláme to, čemu se říká kopanec, nějakou chybu. A Ježíš říká: „V tu chvíli já vám přicházím na pomoc a já vás netrestám za vaši chybu, ale já jsem si naopak vědom toho, že vy tím blouděním jste se unavili a vyčerpali.“ Proto tam říká, že si ten pastýři vezme tu ovci na ramena a vrací se s ní domů. Realita v Izraeli byla jiná. Oni ty toulavé ovce trestali, a to dost citelně, aby se to neopakovalo.
Takže tedy pastýř, to je jedno z pojmenování, které je i ve Starém zákoně. Král David byl původně pastýřem, všem králům v Izraeli bylo připomínáno: „Máte být pastýři svého lidu,“ ne vždycky byli.
Druhé podobenství, O ztraceném penízi. Toto podobenství bývá často vynecháváno, protože se říká: „To se opakuje.“ No, ne úplně. Ale také je pravda ta, že my v našem životě děláme mnoho věcí, které se opakují, a musíme je dělat. Kdyby někdo přišel a řekl: „Já jsem včera jedl, dneska jíst nebudu, to by bylo opakování,“ tak mu všichni řeknou: „Máš to v hlavě v pořádku? Přece jíst musíš, aby se nevyčerpaly tvoje tělesné síly.“ A tak to je s naším tělem, musíme jíst, pít, umývat se, oblíkat se, já nevím co ještě, spát. Opakují se ty činnosti. A to stejné platí pro naši duši a toto Ježíš připomíná tady tím opakováním. Není to samoúčelné a není to zbytečně. Ale situace je jiná. Opět je zde něco ztraceno, ale je zde ztracená věc. Ta mince, ještě bych měl říct, že to byla drachma, drachma byla řecká mince, a používali ji tedy neizraelité. Nicméně zase se říká, že jich je deset a deset je v Izraeli číslo společenství. Dodneška v synagoze se musí sejít nejméně deset mužů, aby mohla začít bohoslužba. Ježíš tady tedy kombinuje ten svět izraelský se světem, řekli bychom, pohanským, se světem okolním. A znovu se vrátíme k tomu, že ta mince se sama nevyndala z nějakého měšce nebo z nějaké pokladny. Někdo ji vyndal a zapomněl ji tam vrátit. A ona se tam taky sama nevrátí. Je potřeba někoho, kdo si dá tu práci a tu minci najde. A v tuto chvíli dochází k velkému překvapení, kdy Ježíš přirovnává Boha, toho kterému říkáme Otec, k hospodyni. Ne k hospodáři, ale k hospodyni, velmi pečlivé hospodyni, která dobře používá nástroje, které má doma – lampu a koště.
My si někdy v životě říkáme: „Můj život je příliš obyčejný, já nemůžu udělat nic výjimečného,“ a chtěli bychom něco. A Ježíš tady tím říká: „Ne. Každý z vás dostal nějaké dary a stačí je používat, a používat k tomu ty prostředky, které máte, které máte po ruce, které jsou kolem vás. To úplně stačí.“
No, a třetí podobenství O dvou synech – o dvou synech a velmi trpělivém otci. O trpělivém otci, který dokonce snese, aby jeho synové s ním jednali velmi neuctivě, oba dva. Ten mladší mu řekne: „Dej mi podíl z majetku, který mi připadá.“ To se má dělit až po smrti. Jinými slovy on mu říká: „Já nebudu čekat, až umřeš.“ Druhý, když se ten mladší vrátil, tak neřekne: „Brácha se vrátil,“ ale: „Když se tenhle tvůj syn vrátil.“ Vlastně říká: „Táto, co sis to vychoval?“ Je to veliká, veliká neuctivost, a Ježíš to tam používá záměrně, protože ví, že často dochází k různým takovýmto excesům a ví, jak to ty rodiče bolí, a říká: „Boha bolí, když vy uděláte něco špatně. Ale on přesto čeká, on přesto vyhlíží. Chodí se každý den dívat, jestli se mladší nevrací, a když je potom potřeba, vyjde z domu, aby dovedl dovnitř na hostinu toho staršího.
Takže tady v tomto třetím podobenství Bůh je představen jako otec, jako trpělivý vyhlížející otec. Ovšem tady v tomto třetím podobenství na rozdíl od těch prvních dvou se také pracuje se svobodnou vůlí, kterou mají oba dva ti synové. Otec může vyhlížet, ale na nás, na naší svobodné vůli je, jestli se vrátíme, jestli se necháme najít, jestli budeme chtít přijít. Toto už právě zůstává na nás.
Bratři a sestry, Ježíš nám představil v těch třech podobenstvích Boha jako pastýře, jako mocného pastýře, jako velmi pečlivou hospodyni a jako trpělivého a vyhlížejícího otce. Buďme za tyto obrazy vděčni, vracejme se k nim, rozjímejme o tom a nechme to ve svém srdci dozrát, abychom si uvědomili, že to jsou obrazy, že to jsou podobenství, která Ježíš říká osobně pro každého z nás.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.09.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, jak jsem zmínil na začátku mše svaté, takovým námětem textů dnešní neděle je to, že se někdo ztratí. Víme, jak je to zlé, když se ztratí člověk fyzicky, někde třeba v přírodě zabloudí, nebo i ve městě se dá ztratit. O to horší je to, když se ztratí malé dítě. Ale ty texty, které jsme vyslechli, mluví o lidech, kteří se ztratili v tom duchovním slova smyslu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.09.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, pokud si ještě vzpomínáte, tak minulou neděli jsme četli a slyšeli v evangeliu o tom, jaké klade Ježíš požadavky na své učedníky. A byly to požadavky hodně vysoko, ta laťka je postavena hodně vysoko. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.09.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, všechny dnešní texty vyjadřují vlastně pohyb člověka, když se vzdaluje Bohu, když se ty vztahy nějakým způsobem kazí, kazí je zlo, kterému říkáme hřích, vědomé dobrovolné zlo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.09.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, dnešní první čtení a dnešní evangelium mluví o úloze prostředníka a o obnově smlouvy. Známe, myslím, všichni definici, která říká, že Ježíš Kristus je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi. Tuto funkci prostředníka ve Starém zákoně zastával Mojžíš. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.09.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, my se teď po osm týdnů budeme setkávat s listy apoštola Pavla Timotejovi, jsou dva.
Kdo to byl Timotej? O Timotejovi toho víme relativně dost. Jeho maminka se jmenovala Euniké a byla to Židovka, která přijala víru v Ježíše Krista. Více...