Rubrika
HomilieO úloze prostředníka
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.09.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, dnešní první čtení a dnešní evangelium mluví o úloze prostředníka a o obnově smlouvy. Známe, myslím, všichni definici, která říká, že Ježíš Kristus je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi. Tuto funkci prostředníka ve Starém zákoně zastával Mojžíš. To, co je pro nás Ježíš Kristus, pro Izraelity byl Mojžíš – Mojžíš, který byl Bohu velmi blízko a přednášel Hospodinu záležitosti Izraele.
Slyšíme, že tady došlo asi půl roku po odchodu z Egypta k takové docela zásadní roztržce. My bychom to označili, že Izraelité porušili první přikázání, přestali věřit v jednoho Boha. Začalo to nenápadně. Mojžíš odchází na horu Sinaj a je tam čtyřicet dnů, čtyřicet nocí, tedy něco přes měsíc je pryč, a oni v tu chvíli se cítí opuštěni, sami: „Bůh je někde daleko, je vysoko, my s ním nemáme kontakt. Ten, který nám ten kontakt zprostředkovával, tu není. Navíc jsme na poušti.“
Šlo tam i o takovou věc, že lidsky se čekalo, že oni půjdou z Egypta jinou cestou, úplně jinou cestou, blíž k pobřeží, ale cesty lidské nejsou cesty Boží a Bůh schválně přikázal Mojžíšovi, aby vedl Izraelity přes poušť, aby Izrael jednak byl o samotě, aby měli čas přemýšlet a aby získal tu zkušenost, že Bůh se o ně postará i na poušti. Ale teď oni jsou na té poušti krátce, podle nich měli jít někudy úplně jinudy, ten, co je tam zavedl, je pryč. Co teď? Zpanikařili, dostali strach: „Co uděláme? Jsme tu sami, jsme opuštěni, ale musí tu být někdo, kdo nás odsud vyvede!“
Jak se říká, strach je špatný rádce. V okamžiku, kdy člověka zachvátí panická hrůza, přestává rozumně uvažovat, tak dělá věci, které by s klidným rozumem nikdy neudělal. Dělá věci, o kterých později, když se na ně dívá, tak říká: „Jak jsem toto mohl udělat, takový zmatek? Jak jsem mohl udělat taková rozhodnutí, která teď považuji za úplně zcestná?“
Oni se bojí a začalo to nenápadně: „Chceme nějaké znamení. Chceme něco, co nás odsud vyvede. Ale může nás něco vyvést? Ne! Může nás vyvést někdo.“ A tak z toho „něco“ se stal „někdo“ – bůžek. Zapomněli na smlouvu, kterou nedávno uzavřeli a zapomněli na ty zázraky, které se staly v Egyptě, a naopak vzpomněli si na to, co zažívali v Egyptě – množství chrámů, množství model a sáhli po tom, co jim bylo nejblíž, po té představě, která byla nejpohodlnější.
Proč Bůh to tak moc kritizuje? Proč Bůh, který je tolik shovívavý, proč Bůh, který má tolik pochopení, toto v žádném případě nechce pochopit a nechce nějak, řekněme, přijmout? Protože tady je pod tím ještě jedna myšlenka: „Uděláme si takový obraz Boha nebo takového Boha, který bude poslouchat nás. Uděláme si takového Boha, který po nás nebude nic chtít. Naopak my si s ním budeme moct udělat, co budeme chtít. Kam tu sochu postavíme, tam bude stát. Co před ni položíme, to tam bude.“
Bratři a sestry, je možná snadné odsoudit Izraelity, ale my se často nacházíme v podobné situaci – strach z budoucnosti, nejistota. Co, jak? Jsem sám, ten Bůh je někde daleko, vysoko. Jak se mám zachovat?“ A začínáme zmatkovat. A začíná to nenápadně: „Musím mít nějakou jistotu.“ To mnoho lidí říká: „Já se přece musím o něco opřít. Tady něco musí být,“ a pak z toho „něco“ se stane taková modla, takový bůžek, na kterého já začnu spoléhat mnohem víc než na Boha, než na skutečného Boha.
Jak jsme slyšeli v komentáři, tento úryvek nás zase seznamuje s některými Božími vlastnostmi. Mluví se tady o Bohu za pomoci lidských vlastností. Je to problém, těžko to popsat, ale ten svatopisec si dal jeden jasný cíl: Vysvětlit těm, kteří to uslyší nebo budou číst, že Bůh je osoba, že Bůh není nějaká slepá síla, že Bůh není osud, nebo já nevím co jiného, ale je osoba, která mě slyší!
Začíná dnešní úryvek slovy: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: ‚Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země …‘“ Hospodin o Izraelitech vždycky mluví jako o svém lidu: „Můj lid …“ Teď říká Mojžíšovi: „Tvůj lid …“ Je v tom vidět, že Bůh neschvaluje to, co udělali. Je v tom vidět to odsouzení, už ten odstup: „Jestliže neděláte to, co po vás žádám, nemůžete si myslet, že je všechno v pořádku a že jsme nejlepší kamarádi.“
Je tu roztržka. A teď jak tu roztržku zahladit? Bůh se hněvá. Písmo svaté používá termín „Spravedlivý hněv“. Chce tím vyjádřit to, že Bůh není náladový, že Bůh se takzvaně nenaštvává, že Bůh nejedná nevypočitatelně, ale jestliže se Bůh nějakým způsobem zachová, zareaguje, má to svůj důvod - svůj důvod a svoji příčinu.
No, a co? Vypadá to, že bude trestat, a nabízí Mojžíšovi: „Udělám z tebe velký národ!“ Je to lákavá nabídka, legitimní. Z Mojžíše by se stala podobná osoba jako z Abraháma, ale Mojžíš to odmítá. Tady patří slovíčko oběť. Mojžíš se toho vzdává. Něco, co by mohl získat, nějakou výhodu, odmítá: „Ne, já ji nechci.“ To je těžké. Těžké je něčeho se vzdát. Víte, když se mluví o oběti, tak my často čteme v knihách o nějakých věcech, jak někdo někomu něco dal a takhle, ale vzdát se takovéhle nabídky? Vzdát se různých nabídek, které máme, které dostáváme a myslet na ty druhé? Velmi obtížné. V tomto je nám Mojžíš velikým vzorem. Nemyslí v tu chvíli na sebe, ale na všechny ty lidi.
Uvědomme si, že Mojžíš stojí na kopci, ti lidé jsou dole a oni zatím neprojevili žádnou lítost. Oni neuznali, že udělali chybu. Oni nepřišli a neříkají: „Mojžíši, přimluv se za nás. Nějak to tam vyžehli, ať to dobře dopadne.“ To on neví, jestli vůbec se budou chtít vrátit, ale nečeká. Nečeká na ně a už za ně prosí, už se za ně přimlouvá. To je další návod, co máme dělat: Když uvidíme, a bude to v našich silách, že můžeme nějakou roztržku urovnat, tak se to snažit hned urovnat. Nečekat, až nás o to někdo bude žádat, až za námi někdo přijde, jak my říkáme, s prosíkem. A tato Mojžíšova velkomyslnost, to, jak myslí na lidi, kteří někde tančí pod kopcem kolem Zlatého telete, vyburcuje Hospodina k tomu, že obnovuje svoji smlouvu.
Když budeme číst Starý zákon, tak velmi často tam uslyšíme o smlouvě. První smlouvu uzavřel Bůh už s Adamem. Odevzdal mu zahradu a Adam měl zahradu obdělávat a střežit. Ale Adam smlouvu nesplnil. Potom uzavírá Bůh smlouvu třeba s Noemem. Noe postaví loď a bude zachráněn. A tak, jak budeme listovat stránkami Bible, tak se tam dočteme o tom, že Bůh uzavírá smlouvu s Abrahámem, že mu dá zemi, že mu dá syna, s Izákem, s Jákobem a tak můžeme pokračovat. Tu smlouvu bylo třeba obnovovat. Jednak proto, že to byla třeba smlouva s jedním člověkem a ten zemřel, a potom ji bylo potřeba obnovovat také z toho důvodu, že lidé tu smlouvu porušovali. A tady slyšíme o tom, jak znovu Bůh obnovuje svoji smlouvu s Mojžíšem a říká: „Dovedu je tam, dám jim zemi.“ V Novém zákoně za nás tu smlouvu uzavřel Ježíš Kristus, a protože ji uzavřel Ježíš, tak už není potřeba ji obnovovat a ta smlouva od časů Ježíše Krista bude platit až do konce světa.
Bratři a sestry, říkal jsem, že ten úryvek mluví o úloze prostředníka. Prostředník je ten, který se má přimlouvat, který má zprostředkovat odpuštění. To je to, o čem mluví Pán Ježíš v dnešním evangeliu – o tom, že někdo je ztracen - ale Bůh dává šanci nalézt. Bůh dává šanci nového začátku. Dal ji Izraelitům, aniž o to požádali (jim to domluvil Mojžíš), dává nám tu šanci taky, ale je na nás, jestli ji přijmeme. Když se podíváme na dnešní evangelium, tak tam jsou tři skupiny: celníci, hříšníci, farizejové. Celníci a hříšníci jsou kolem Ježíše, farizejové stojí dál. Celníci a hříšníci se radují, protože vycítili možnost toho odpuštění, Ježíš jim to připomenul, tak oni skutečně mají dobrou náladu, protože si říkají: „Můžeme začít znovu.“ Farizejové jsou naštvaní, nazlobení, zamračení, protože to nejde podle nich. Podle nich se mělo trestat.
Bratři a sestry, záleží na nás, na každém z nás, do které skupiny se zařadíme, kam se postavíme – mezi ty, co se radují, anebo mezi ty, co chtějí trestat a co se mračí? Dobře volme a dobře si vyberme!
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.09.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, jak jsem zmínil na začátku mše svaté, takovým námětem textů dnešní neděle je to, že se někdo ztratí. Víme, jak je to zlé, když se ztratí člověk fyzicky, někde třeba v přírodě zabloudí, nebo i ve městě se dá ztratit. O to horší je to, když se ztratí malé dítě. Ale ty texty, které jsme vyslechli, mluví o lidech, kteří se ztratili v tom duchovním slova smyslu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.09.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, pokud si ještě vzpomínáte, tak minulou neděli jsme četli a slyšeli v evangeliu o tom, jaké klade Ježíš požadavky na své učedníky. A byly to požadavky hodně vysoko, ta laťka je postavena hodně vysoko. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.09.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, dnes jsme vyslechli tři podobenství. Můžeme říci, že to je jakýsi pomyslný střed Lukášova evangelia. Nejčastěji se z toho čte jedna část, které se říká Podobenství o marnotratném synovi. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.09.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, všechny dnešní texty vyjadřují vlastně pohyb člověka, když se vzdaluje Bohu, když se ty vztahy nějakým způsobem kazí, kazí je zlo, kterému říkáme hřích, vědomé dobrovolné zlo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.09.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, my se teď po osm týdnů budeme setkávat s listy apoštola Pavla Timotejovi, jsou dva.
Kdo to byl Timotej? O Timotejovi toho víme relativně dost. Jeho maminka se jmenovala Euniké a byla to Židovka, která přijala víru v Ježíše Krista. Více...