KŘÍŽOVÁ CESTA

(text je převzatý z knihy Tomáše Špidlíka: Prameny světla , strana 462-464)

Legendární je vypravování o Panně Marii, která prý chodívala ku konci svého života po jeruzalémské křížové cestě, a tak začala tato pobožnost (sr. syrský apokryf O smrti Mariině, snad z 5. století). Z nejstarších zpráv poutníků do Svaté země je vidět, že navštěvovali posvátná místa v Jeruzalémě, ale o křížové cestě nepíše ani poutník z Bordeaux (r. 333), ani Silviina pouť z konce 4. století.

Přece se však objevuje v této době už jakýsi náznak této pobožnosti. Poutníci chodí v procesí s rozžatými svícemi k Božímu hrobu a ke Kalvárii. Boloňský biskup sv. Petronius (5. stol.) prý dovezl s sebou z Palestiny rozměry kostela Božího hrobu a napodobil tuto stavbu v Bologni (kostel sv. Štěpána), na nedalekém kopci pak napodobil kostel nanebevstoupení z hory Olivetské, údolí pod ním pak nazval Josafat. V 9. století už je v Evropě mnoho napodobených staveb Božího hrobu.

Středověcí světci se vyznačovali zbožností k utrpení Kristově. Velký vliv tu měl sv. Bernard, sv. Anselm, zvláště však sv. František z Assisi. Vznikají spisky s rozjímáním o umučení Páně. Látka bývala rozvržena podle hodinek chóru. Tak např. se doporučovalo myslet při ranní modlitbě na Kristovo zatčení, při deváté hodině dopolední na bičování, korunování trním a nesení kříže.

V poledne se rozjímalo o ukřižování, ve tři odpoledne o smrti Páně, při nešporách o sejmutí z kříže a při večerních modlitbách o uložení do hrobu. Vznikají též středověké pašijové hry a lidové pobožnosti, např. ke svatým ranám, ke svaté tváři (zvláště na roušce Veroničině v Římě).

Křížové výpravy znovu probudily zájem o pouti do Svaté země, zvláště od r. 1333, kdy se františkáni usadili u památných míst. Poutníci ovšem navštěvovali Golgotu, Boží hrob, Olivetskou horu. Dominikán Ricoldo de Monte Crucis píše v Poutní knize z r. 1294: Šli jsme cestou, po které kráčel Kristus a nesl svůj kříž ... Zmiňuje se o Herodově paláci, o místě Lithostrotos, o místě, kde stál kříž, kde byla Panna Maria a sv. Jan, o hrobu. Poutníci ze 14. století už mluví skoro o všech místech, která dnes jmenujeme zastaveními křížové cesty. Je však zajímavé, že chodí po nich obráceně: od Božího hrobu až k Pilátovu paláci.

V Německu a v Holandsku se rozšířila v 15. století pobožnost k pádům Krista ve dnech jeho umučení: když přecházel Ježíš potok Cedron, na cestě od Heroda k Pilátovi, po bičování, na cestě křížové apod. Časem se ustálil počet sedmi upadnutí Ježíšových spojených se sedmi bolestmi Panny Marie.

Obdobně se uctívalo sedm bolestných kroků? Kristových (nebo devět, nebo dvanáct) a tato pobožnost se spojovala s návštěvou sedmi kostelů (v Římě ji rozšiřoval zvláště sv. Filip Neri). Místo kostelů se zřizovaly někdy sloupy a sochy, Boží muka s obrazy umučení Páně. Některé z nich už velmi připomínaly dnešní křížové cesty.

Místo pádů se pak začalo mluvit o zastaveních. Býval jich různý počet, od šesti do patnácti. Některé začínaly od poslední večeře, jiné od rozloučení Spasitele s Pannou Marií, poslední zastavení pak bylo u Božího hrobu. Na počátku 16. století zřídili ve Friburgu ve Švýcarsku sedm zastavení bolestné cesty Kristovy od domu Pilátova až na Kalvárii. Bylo to sedm sloupů. Jejich vzdálenost se naměřila podle jeruzalémských posvátných míst. Tak ponenáhlu vzniká způsob dnešní křížové cesty. Rozšiřuje se hlavně ve Flámsku v 17. století, současně v Polsku. Vlivem těchto evropských pobožností se změnily i průvody v Jeruzalémě. Dříve začínaly od Božího hrobu. Na začátku 16. století už chodí někteří poutníci obráceně: od domu Pilátova k Božímu hrobu.

Dnešní forma křížové cesty, která má 14 ustálených zastavení, vznikla v 17. století ve Španělsku. Odtud ji hlavně kapucíni rozšířili do Itálie, později i do Francie a jinam. Značnou zásluhu o to měla kázání sv. Leonarda z Porto Maurizio (1751) a udělení těch odpustků, které se dávaly na pouť do Svaté země. Z počátku se ovšem dávalo dovolení zřizovat křížové cesty jen tam, kde byl dům františkánů, strážců svatých míst v Palestině. Teprve Pius IX. toto omezení zrušil.