Rubrika
HomilieJežíš přišel obnovit stvoření
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vyprávění svatého Jana, jeho pašije, jsou plné podrobností. Proč? No, protože od prvních dob se ti, kdo měli zájem o to stát se křesťany, tak se ptali: „Ten Ježíš z Nazaretu, který zemřel smrtí otroka, on opravdu je schopen mě zachránit? Někdo, kdo zažil něco tak hrozného, má být mým vykupitelem? Mohu mu svěřit svoji důvěru? Nebo to všechno byla nějaká souhra okolností a toho Ježíše z Nazareta, který byl dobrým kazatelem, dobrým učitelem, to takzvaně semlelo?“
Svatý Jan vlastně začíná líčit ty podrobnosti už při poslední večeři. V okamžiku, kdy on jako jediný zmiňuje umývání nohou, tak tím chce říct právě, Ježíš vzal vědomě na sebe tu úlohu otroka. Tam to totiž začíná. Sundává si pokrývku hlavy, sundává si pás, sundává si plášť, sundává si sandály. Vezme zástěru a jde umývat. Vykonává to, co otrok. Takže Jan už na začátku celého toho vyprávění říká: „Ježíš to má pevně ve svých rukou.“
Jan, když líčí to, co se stalo v Getsemanské zahradě, tak pominul agónii. On ví, že se to stalo, on u toho byl, ale pro něho je důležité vylíčit něco jiného, ten střet dobra a zla. Střet těch dvou sil, kdy na jedné straně stojí „sám Ježíš“, samotný Ježíš, a proti němu stojí obrovská síla. V českém překladu, vzali jednu četu plus chrámové služebníky, zní tak celkem neškodně. Ale kolik to je ta jedna četa? Historické prameny říkají, je to jedna třetina kohorty a kohorta měla tisíc mužů, z toho asi dvě stě čtyřicet na koních. Tak přes tři stovky římských vojáků, nějakých osmdesát na koních, chrámoví služebníci. To všechno se dává do pohybu, tato mašinérie, aby se zmocnili jednoho rabiho, eventuelně dalších jedenácti jeho žáků. Z toho je vidět, jak bylo veliké to nepřátelství. Z toho je poznat, jak obrovská byla ta zášť. Protože aby se toto dalo do pohybu, museli v očích velitele římské posádky v Jeruzalémě vylíčit Ježíše jako velmi nebezpečného člověka, pro Římany nebezpečného. A museli to taky uplatit. Těch třicet stříbrných, které dostal Jidáš, to byla asi úplně směšná částka vůči tomu, co museli zaplatit těm Římanům, aby se toto dalo do pohybu. Kvůli jednomu kazateli, kvůli jednomu učiteli.
A svatý Jan zde líčí to setkání, ten náraz té obrovské moci, té moci zla, a moci dobra, kterou představuje Ježíš, zase tím, co známe: „Já jsem. Já jsem, který jsem přišel pro tuto chvíli.“ Svatý Jan už tady nemluví ani tak o tom, že se naplnily jednotlivé výroky Písma, ale chce říct: „Splnil se Boží záměr. Ten záměr, který začíná při stvoření, tak je dokončen v tyto dny, kdy Ježíš trpí, umírá a vstává z mrtvých, protože tím je to stvoření obnoveno, tím je dokončeno. Ježíš říká: „Já jsem pro toto přišel. To je můj úkol, obnovit stvoření.“
Mohli bychom, bratři a sestry, ještě dlouho pokračovat tady v tomto, ale nechtěl bych, aby toho bylo příliš, tak se přesuneme na kalvárii. Svatý Jan celou tu scénu líčí v pěti obrazech. První je ukřižování, nápis, potom je to dělení těch šatů, potom je to rozhovor s matkou a s učedníkem, a potom jsou to poslední Ježíšova slova. „Žízním,“ a: „Dokonáno je.“ Svatý Jan používá slovník, který je vyloženě popisný. Tam není slovo navíc. Opravdu tak, jak to časově probíhalo, tak to Jan líčí. Když by to někdo namaloval, tak by to byla ikona. Ikona používá jakousi záměnu, kdy člověk, který přichází, aby se díval, aby pozoroval, je naráz konfrontován s tím, co je na tom obrazu. Pozorovatel se stává pozorovaným a je vtažen do toho děje. Svatý Jan tady toto dělá schválně, aby bylo jasné, že nikdo z nás není nezúčastněný pozorovatel. Nikdo z nás není nezúčastněná osoba a nikdo z nás nemůže říct: „Já stojím vně.“ Stojíme uvnitř toho děje, ten děj se odehrává kvůli nám.
Když spočítáme lidi, kteří jsou na Golgotě vědomě, nebudeme počítat ty, kteří tam chodí, kteří jsou tam chvíli, ale v Janově evangeliu je to samozřejmě Ježíš a ti dva, kteří jsou ukřižovaní s ním, jsou to čtyři vojáci, a pak jsou to buď tři nebo čtyři ženy. Marie, Ježíšova matka, potom je příbuzná jeho matky a Marie Kleofášova. Čtvrtá v tomto pořadí by byla Marie Magdalská. My nevíme, jestli příbuzná jeho matky a Marie Kleofášova je jedna osoba nebo dvě. Pokud by to byly dvě osoby, je to číslo plnosti. Jsou tam všichni, a plus teda Jan. Pak se dostaneme k dvanáctce, číslo plnosti. Všichni, kteří tam chtěli být s Ježíšem v okamžiku jeho utrpení, v okamžiku, kdy on vydává to svědectví a sám stojí proti tomu obrovskému zlu.
Pokud je příbuzná jeho matky Marie Kleofášova, pak jsou ty ženy tři a dojdeme k číslu jedenáct. A exegeté říkají, potom do té dvanáctky, do té plnosti něco chybí. Nebo spíš někdo. Kdo je to ten někdo? No, to jsem já, každý z nás. Máme být chtít tam s Ježíšem. Nám se nechce. Nám se nechce a podvědomě se nepříjemným situacím a konfrontaci se zlem chceme vyhnout. Ale ono to někdy nejde. Ve chvíli, kdy to nejde a kdy si připadáme sami, si máme vzpomenout právě na Ježíše.
To všechno, co se odehrává v té scéně ukřižování, je popsáno pomocí sloves „přijmout“ a „odevzdat“. Bohužel český překlad to tak úplně nekopíruje. Tam se říká, že vojáci si rozdělili Ježíšovy šaty. Ten řecký originál říká: „Přijali Ježíšovy šaty.“ Proč takto? Protože o kousek dál je ta věta, že ten učedník přijal jeho matku k sobě. Ježíš je ten, který přijímá nás, a odevzdává nás jednoho druhému. A nakonec se tam neříká, že Ježíš zemřel, ale odevzdal svého ducha Otci.
Bratři a sestry, ta postava těch vojáků je velmi zajímavá, proto se u ní chvilečku zdržme. Oni měli nárok na to, co patřilo tomu odsouzenci. Bylo to jejich právo. Nebyli na tom finančně úplně dobře. Proč? No, protože ten ocet, to bylo jejich pití. V tu chvíli oni se rozdělí s Ježíšem o to, co mají. Ale ještě zůstaňme u těch šatů. Každý voják dostává díl. Jsou čtyři. Nepochybně to byl nějaký předpis, jak se říká, vojenské kázně, vojenských pravidel, proč zrovna u té popravy nebo u každé popravy byli čtyři, ale nám z toho vychází symbolické vyjádření. Jsou čtyři světové strany. Šaty patří Ježíši člověku. Ježíši, který žil mezi námi a přišel se s námi rozdělit. Ježíš je ochotný rozdělit se s každým kdykoliv kdekoliv. Ale je něco, co na Ježíši zůstává. Je něco, co člověk musí přijmout. To je ta suknice, která je na míru jemu. Každý člověk si z Krista vezme něco, co je nám sympatického. Některé části evangelia jsou nám víc sympatické, některé méně, ale ten základ, tu základní zvěst, že Ježíš je Vykupitelem každého z nás, ta je neměnná. Tu musíme přijmout, nebo ji můžeme odmítnout, ale nedá se změnit. Ta suknice symbolizuje Ježíšovo božství. To rozdělení symbolizuje jeho smrt, a ta suknice, která zůstává v celku, symbolizuje jeho zmrtvýchvstání.
Jak jsem říkal, ti vojáci, když Ježíš řekne: „Žízním,“ tak se s ním rozdělí. Rozdělí se s ním o to, co mají. Ono to vypadá, dali mu ocet, ale to je ocet z vína. Je to zkažené víno. První zázrak Ježíše se odehrává na svatbě v Káni Galilejské, kdy Ježíš jednak Marii oslovuje, ženo, jako stejně tady za chvilečku to udělá z kříže, ale také chybí víno, znamení lásky. Zde na Golgotě to zkažené víno je symbolem a znamením právě něčeho pokaženého, pokažených vztahů, pokaženého stvoření jako celku. Ježíš se toho nezříká, ale Ježíš to přijímá, aby to spravil. V tuto chvíli se také ti vojáci projevují jako lidé, jako lidé, kteří mají soucit. Dají to, co mají. Někdo může říct: „Ale to je málo.“ Nám se taky zdá, že je to málo, to, co máme, že je málo to, co máme k dispozici, naše prostředky, naše síly. Ale ono to bude stačit. Když dáme to, co máme, Ježíši to bude stačit. Jakkoliv to bude nedokonalé, jakkoliv nám se bude zdát, že to je pokažené.
Nakonec Ježíš řekne: „Dokonáno je.“ To není v tom smyslu jako „tak jsem se toho zbavil“ nebo „ten těžký úkol je za mnou“, ale je to sloveso, které je pasivním perfektu nebo perfektu pasiva. Co to znamená? Označuje to nějaký děj, který se stal v minulosti, ale má důsledky do přítomnosti. To co Ježíš udělal, má důsledky pro celý svět, a bude mít vždycky. Je to poděkování Otci, že mohl dokončit svou misi. Je to výraz, kterým říká: „I vy jste posláni nebo i vy jste přišli na tento svět s tím, že každý z vás tady má nějakou misi, nějaký úkol. Nejste tu proto, abyste spotřebovávali, nejste tu proto, abyste jenom čerpali, ale jste tady proto, abyste dali, abyste podporovali.“
Bratři a sestry, každý z nás jednou bude na konci života a každý z nás si jednou bude říkat: „Co jsem měl udělat, měla udělat?“ Položme si tu otázku teď. Teď je ten správný čas, ne až jednou. Ale pokládejme si ji teď a hledejme na ni odpověď. Naše odpovědi budou třeba nedostatečné, budou slabé, naše prostředky budou málo účinné, ale jestliže dáme to, co máme, Bohu to bude stačit. Bude to stačit, abychom i my jednou s Ježíšem mohli říct. „Dokonáno je. To, k čemu jsi mě poslal, to jsem s tvou pomocí a s tvou milostí splnil.“
Bratři a sestry, poslední ten diapozitiv, na který se díváme, dole je ta kaplička Božího hrobu, a nahoře je ta kopule, která se jmenuje Anastasis, tedy Vzkříšení. Máme si uvědomit, že čas a dějiny se nezastavily na Velký pátek. Velký pátek, to je pro nás memento, co Bůh je ochoten udělat pro nás. Ale dějiny pokračují Ježíšovým zmrtvýchvstáním a životem církve. Církev je společenství těch, kteří v Krista věří, a je to společenství těch, na které Ježíš spoléhá. Je to společenství, ve kterém žijeme.
Tak se podle toho taky snažme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.04.2020, Veverská Bítýška
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vrátíme se k dnešnímu prvnímu čtení z knihy proroka Izaiáše. Byla to takzvaná čtvrtá píseň o Božím služebníkovi. Je to vlastně v prostředním díle té knihy proroka Izaiáše. Odehrává se ten děj na sklonku Babylonského vyhnanství a celá tady ta prostřední část toho druhého Izaiáše je taková velmi utěšující. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vždycky když začíná nějaký církevní obřad, děláme znamení kříže a říkáme: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Dnes tomu tak nebylo a ani nedostaneme na konci požehnání a nebudeme znovu dělat znamení kříže. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.04.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
 |
Já jsem to | 13:39 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.40 MB] |
Bratři a sestry, když srovnáme třeba nedělní pašije podle Matouše a dnešní podle svatého Jana, tak nás možná napadne otázka: „Jak to, že to každý z nich líčí jinak? Jak to, že jsou tam nějaké rozdíly? Vždyť ta událost se nějak stala. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, v dnešních pašijích jsme slyšeli Ježíšův výkřik: „Dokonáno je!“ Podle očitého svědka, svatého Jana, to byla poslední slova, která řekl Boží Syn na této zemi před svou smrtí.
Dokonáno je! Ale on tím nechtěl říct: „Tak už jsem se toho zbavil, už mám ten těžký úkol za sebou, konečně je to za mnou. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.03.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Přichází čas, aby učedník zaujal místo mistra
Bratři a sestry, líčení utrpení Pána Ježíše, pašijí, je jiné třeba u Matouše, jak jsme to četli v neděli, a u svatého Jana. Jednak je to jiné v tom, že svatý Jan přidává další osoby, které tam byly, popisuje určité události, které třeba Matouš vynechal. Více...
P. Mgr. Karel Orlita, student kanonického práva na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
29.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Drazí bratři a sestry. Slyšeli jsme právě pašije, slyšeli jsme o tom, jak Kristus byl pro nás ukřižován, a jakou smrtí, strašnou smrtí, zemřel na kříži. Svými lidskými schopnostmi nikdy neprohlédneme hrůzu a tajemství smrti. Jeden můj spolužák, Jaroslav, byl výborný fotbalista, když on hrál, tak nikdo nemohl proti nám zvítězit. Ani policie nepostavila takové mužstvo, které by ve fotbalu vyhrálo. Zdravý. Přes léto byl s dětmi na táboře. Večer ho zapíchalo u srdce. Ráno ho našli mrtvého. Ale den před tím byl u svaté zpovědi, jistě dneska slaví v nebi. Více...