Je ve tvé moci rozhodnout se pro dobro nebo pro zlo

	Je ve tvé moci rozhodnout se pro dobro nebo pro zlo	17:43
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 4.00 MB]

Člověk jak stárne, tak vzpomíná na ty, kteří ho ovlivňovali svým příkladem, svými názory, postoji. Pochopitelně jsou to vždycky na prvním místě rodiče, ale taky vzpomínám rád na učitele, na otce Cyrila Vrbíka, o kterým jsem se už několikrát tady zmiňoval, dubskýho faráře, dubskýho mučedníka, a už možná jednou jsem tady hovořil o tišnovské lékárnici, o paní magistře Svobodové, a já jsem si na ni znovu vzpomněl v souvislosti s těma dnešníma liturgickýma textama. Byla to opravdu žena moudrá a v takovém tom období, kdy jsem dozrával z toho dítěte v jinocha, kolem desátýho roku, a potom později vlastně až do té primice a i v počátcích mýho kněžskýho působení, tak mě hodně ovlivnila a ovlivňovala svými postoji, názory, svým moudrým slovem. Byla to paní, která se narodila ještě za Rakouska, někdy na počátku 20. století. Myslím si, že letos to bude 20 roků, co jsem ji pochovával. Dožila se požehnanýho věku.

Možná mně bylo nějakých osm, deset roků, kdy jsme tam s maminkou začali docházet, na lékárnu. Ani ne tak pro léky, ale v tom období totality se po každým chtělo, aby nějakou veřejnou činnost vykonával a tak dál, a protože my jsme víceméně celá rodina byli tak nějak apoliticky založení, tak moji rodiče nevstoupili do žádné politické strany. Protože dělala vedoucí jeslí, tak se požadovalo, aby nějak byla veřejně činná, tak začala působit v Červeném kříži a dělala tam místopředsedkyni té tišnovské organizace. A ta paní magistra Svobodová měla podobné názory na tyto věci, možná díky tomu, že ještě vyrůstala za toho Rakouska, kde politické strany byly zakázané. Tak prostě působila v tom Červeném kříži a to možná ty dvě ženy spojovalo. Já jsem tam jako malej špunt začal docházet na tu lékárnu a pochopitelně mě to strašně lákalo a zajímalo. Nemyslím ten Červenej kříž, ale ten život na té apatyce.

Už když tam člověk přišel, nejenom do té oficíny, ale do toho průjezdu toho lékárenskýho domu, tak cítil tu vůni zvláštní, a zvlášť když jsem mohl vejít do lékárny a dozadu do laboratoře a tak dál. Paní magistra pracovala do svých sedmdesáti let v lékárně, často jsem tam za ní chodíval, no tak jsem byl jak u vytržení, že jo, byl to pro mě jinej svět a všecko mě tam strašně lákalo a zajímalo a ve své době jsem plánoval, že vystuduju farmacii. Ty plány potom šly jiným směrem. No, a další tajemství se tam přede mnou odkrývala, protože ta lékárna v Tišnově v tom domě byla od nějakejch 30. let 19. století, a co se nepotřebovalo dole v té lékárně, tak se dávalo na půdu, no a ta půda pochopitelně skrývala obrovský poklady a tajemství. A i když tu lékárnu jim znárodnili, ve čtyřiapadesátým myslím, tak pořád klíče od té půdy jim zůstaly, to byla jejich soukromá, a tam zůstaly ty nejcennější věci, protože to, co se v té lékárně nepotřebovalo, tak se na tu půdu odložilo, protože by se to někdy ještě mohlo hodit. A nejenom že tam byly takový ty krásný zdobený lékárenský štantky, to jsou takový ty nádoby, do kterejch se ukládaly třeba různý prášky a tak dál, s tím zabroušeným hrdlem, nebo dřevěnky, to zase byly podobný nádoby, do kterých se ukládaly semena a tak dál prostě, to co nemělo být zase neprodyšně uzavřený a mělo trošku dýchat a podobně, a spousta různých starých přístrojů, čím se třeba dřív dělaly různé tablety a tak dál, a tak dál. A to jsme přebírali pečlivě, protože paní magistra Svobodová k tomu měla vztah a nechtěla, aby se to vyhodilo, zničilo, a odváželi jsme cennější věci do lékárenského muzea do Bratislavy, a protože jsem o ty věci měl zájem, tak mně vysvětlovala, jak se třeba dřív dělaly různý prášky, léky, jak se v té lékárně dělaly náplastě, flastry, a já nevím co podobnýho. A při tom všem pochopitelně došlo i na jiný věci, nejenom na tu apatyku a na starožitnosti, který jsem vždycky měl rád, ale i takový různý životní postoje, názory, vykládala mně o svým životě. Věděl jsem dobře, že se narodila v Moravských Budějovicích, tam její rodiče měli apatyku. Potom ještě za Rakouska koupili lékárnu v Brně na Plotní a tam se přestěhovali. A možná právě ta dělnická čtvrť, kde byly ty fabriky, Vaňkovka a já nevím co dalšího, tak ovlivnily třeba její vztah vůči obyčejným lidem.

Rodiny lékárníků vždycky patřily v takové té maloměstské subkultuře k té vyšší třídě a možná že právě to, že vyrůstala v takové té chudinské čtvrti, tak dokázala mít správný postoj a vztah i k těm, kteří neměli majetek a podobně a potřebovali třeba pomoc těch druhých.

Já jsem byl svědkem toho, jak za té totality, protože její dcera se vdala do Rakouska, žila ve Vídni, byla tam lékařkou, tak když tady byl nedostatek různých léků, dneska vzpomínáme, jak to zdravotnictví bylo úžasný za totality, ono tak úžasný taky nebylo. Potýkalo se s různými nedostatky a jeden z těch zásadních nedostatků byl, že tady opravdu některé důležité léky vůbec nebyly a byl veliký problém je sehnat. Tak ona vždycky vozívala z toho Rakouska kufr léků a ti lidi si k ní chodili a různě objednávali, aby to dovezla, ono dovezla.

Dokázala k tomu přistupovat s takovou moudrostí. Ten, kdo k ní přišel vo nějaký léky na hubnutí a na zkrášlení a nějaký nepotřebný vitamíny, kterejm se vždycky smála, protože tu farmacii znala a studovala a pracovala v ní celej život, tak od těch si to nechala zaplatit. A když za ní někdo přišel vo nějaký opravdu léky, který potřeboval, ať už to byly nějaký cytostatika, já nevím co dalšího, který tady třeba nebyly zrovna na ten druh rakoviny nebo něco podobnýho, tak je dávala zdarma, i když to byly třeba i v tom Rakousku drahý léky.

To mě tak vždycky ovlivnilo a někdy jsem se na něco zeptal a dostal jsem přiléhavou odpověď. V období, kdy jsem v takové té nastupující pubertě prožíval vzdor proti všemu, co bylo kolem mě, že jo, doma všecko bylo špatný, tak tam jsem dostával takový pevný základy a možná že i její příklad mě nasměroval zpátky k víře. Protože v tu dobu já jsem do kostela nechodil a kdykoliv jsme jeli někam na výlet nebo něco, tak bylo jasný, že každou neděli se musí jít na mši svatou. Když už jsme jeli někam, tak součástí toho programu byla návštěva kostela a účast na mši svaté, ať se mně to líbilo nebo nelíbilo. Když přijela její rodina z Rakouska, tak zase pevným bodem programu byla návštěva tišnovskýho kostela, ať se jim to líbilo, její dceři nebo vnučce, nebo nelíbilo. Když se v životě dostala k nějakým penězům, třeba prodala nějakej kousek pozemku nebo dostala peníze od dcery z Rakouska, tak vždycky pamatovala na kostel nějakou přiměřenou částkou. Ale nikdy nechtěla, aby třeba v kostele hlásili její jméno, že to darovala a tak dál. Ať neví tvá levice, co dělá tvá pravice.

Dokázala mít takový zdravý postoj k různým věcem, záležitostem a vždycky ta svá rozhodnutí zvažovala ve svým svědomí. Když jsem měl tendenci se kamarádit s takovými kamarády, že to nebylo možná pro mě nejzdravější, tak mně dokázala rozumně říct: „Ta rodina se už v minulosti ukázala jako nedobrou a není pro tebe vhodné se kamarádit s těmito lidmi.“ Od maminky bych to nepřijal, ale od této paní jsem to díky její moudrosti dokázal vzít.

Když jsem se učil ve škole takovýmu tomu slovníku od svých spolužáků, který určitě mladí dobře znají a není vhodné používat v kostele, tak se vždycky tak jakoby zarazila a řekla: „Jaroslave, slušní lidé tato slova nepoužívají,“ a nikdy jsem nějaký takový neslušný slovo z jejích úst neslyšel.

Když vzpomínala na svýho nebožtíka manžela, potom později jsem se dozvěděl, že taky nebyl ideální manžel, jako nikdo není ideální člověk, o nějakých jeho záletech a tak dál, tak jsem se o tom nikdy nedozvěděl z jejích úst. Vždycky na svýho manžela vzpomínala v tom nejlepším. To je taky takovej příklad člověka, který je vyrovnaný. Kolikrát nechápu lidi, kteří se mají rádi nebo se berou a za pár roků, když si přestanou rozumět, tak je to ten nejhorší člověk a já nevím co dalšího.

Co se týká příkladu víry, v padesátých letech v Tišnově likvidovali klášter. Určitě to rušení toho kláštera Porta coeli nebylo tak drastický jako někde jinde v Čechách a na Moravě, díky různým souvislostem, ale byl to citelný zásah do života toho kláštera a mohly tam zůstat jenom sestřičky, který byly práceschopný, protože začaly pracovat na státním statku, kterej tam vznikl, a v živočišné výrobě a tak dál, a ty sestry, který už byly starý anebo nebyly schopný nějaké fyzické práce, tak musely z kláštera odejít. Některý z nich šly někam na fary hospodařit a jedné sestřičky, sestřičky Anunciáty, se takhle ujala právě ta rodina Svobodů. Ale nebylo to jednoduchý. Ono v padesátým roce si k sobě vzít jeptišku domů znamenalo čelit různým problémům. Takže oni taky měli asi dvakrát nebo třikrát doma policejní domovní prohlídku a já nevím co dalšího. Byla to odvaha, protože jejich dceři v té době bylo pět roků a měla nastupovat do školy. Takže takový z pohledu tohoto prostoru a času nerozumný rozhodnutí, ale z pohledu víry a věčnosti velmi moudré rozhodnutí. To je možná ta moudrost, o které hovoří apoštol Pavel v tom druhým čtení.

Vykládala mně, že když její dcera nastupovala do školy, ona je dvaapadesátý, myslím, tak že za ní přišla učitelka, aby holku nedávala do náboženství, aby změnila svoje rozhodnutí, že je nadaný děvče a že jí šlape po kariéře a že se nedostane dál na školy a podobně. Paní magistra se dokázala moudře rozhodnout a říct: „Ne, naše děvče bude chodit do náboženství.“ Jasně, holka se nedostala v Tišnově na gymnázium, musela slevit ze svých plánů, no ale šla na zdravku. Tam se dostala, vystudovala střední zdravotní školu, odmaturovala, pak ji přijali v Brně na vejšku, na medinu, a po dvou letech studia na té medicíně měla známost a provdala se do Rakouska, provdala se dobře, za právníka. Prvně založili rodinu, a potom až její děvče začalo chodit do školy, tak dostudovala ve Vídni medicínu, udělala si praxi na klinice a založila vlastní stomatologickou ordinaci, velice dobře prosperující dodneška. Už ji sama nevede, zemřela, ale ordinace furt funguje a vzpomínají na ni.

Je vidět třeba na tomto, o čem hovořím, že někdy přichází různý zkoušky do těch rozhodnutí věřícího člověka, kdy se mu nabízí nějaký jednoduchý rozhodnutí, řešení v rámci lepší kariéry, já nevím čeho všeho ostatního, anebo zůstat věrný Hospodinu, a zdánlivě jako kdyby ten člověk byl zkoušený, možná trestaný nespravedlivě, ale ve finále se to otočí v jeho prospěch. Tím nemyslím jenom prospěch jednou v Božím království, kdy „ani oko nevidělo a ani ucho neslyšelo“, jak jsme slyšeli v dnešním čtení, co Pán Bůh připravil pro ty, kteří ho milují, ale obrátí se to zároveň i v požehnání v tomto prostoru a čase. A to, když jsem se díval blíž na osudy lidí v této rodině, tak jsem markantně viděl. Zase v něčem mě to naorientovalo, nasměrovalo, abych sám se třeba v něčem přibližoval a rozhodoval se podle víry. Ne pragmaticky, co je momentálně lepší.

Sirachovec, od kterýho jsme slyšeli první čtení, tak žil v takové pohanské době, a zhruba 170, 180 let před naším letopočtem v Alexandrii v Egyptě, tam byla nějaká diaspora židů, kteří ale museli čelit s tím pohanským helénským kultem, kterej tam byl, státní náboženství, a vyznávat víru v jednoho Boha, v Hospodina, bylo pomalu trestným činem. Takový ty svody, lákadla byly podobný jako dneska, ono se ve světě toho moc nemění, a Sirachovec přichází se svým jasným stanoviskem: Je ve tvé moci rozhodnout se pro dobro nebo pro zlo. Můžeš plnit přikázání, anebo nemusíš. Je v tvé moci zůstat věrný. Pán Hospodin před tebe položil oheň a vodu. Vztáhni ruku po tom, po čem chceš. Ale nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil. To jsou slova, která stále aktuální v tom pohanským moři, ve kterým žijeme.

Apoštol Pavel hovoří o moudrosti, ne o chytrosti, jak vydělat nejvíc peněz, jak si zajistit kariéru, jak poznat celej svět, jak třeba si prodloužit život, já nevím čím vším, o deset, o dvacet roků, ale jak spasit duši. To je ta moudrost, která není dána všem. Jak získat život věčný a neskončit někde v propadlišti v pekle. Pán Ježíš k tomu v evangeliu dodává, že vaše řeč, a to není jenom slovo, které tady říkám, ale to je postoj, různá životní rozhodnutí, jako jsem vzpomenul na tu paní magistru Svobodovou, tak vaše řeč ať je srozumitelná. Ať je ano, ano - ne, ne. A všechno, co je nad to, je ze zlého.

Kéž dokážeme tato slova domyslet a převést v praxi ve svých životech.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Žij s Bohem a podobej se mu ve svých skutcích

P. Petr Pavel Severin, OPraem
12.02.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 15,16-21 (řec. 15-20); ž. Žl 119; 2. čt. 1 Kor 2,6-10; evang. Mt 5,17-37;

	Žij s Bohem a podobej se mu ve svých skutcích	6:53
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.29 MB]

Bratři a sestry, existují a jsou nám dnes ze všech stran doporučována pravidla, jak pečovat o svá těla. Boží slovo nás upozorňuje, že existuje i zákonitost toho, jak pečovat o krásu a zdraví svého nitra a svých vztahů, a naléhavě nám je doporučuje, neboť je moudřejší než moudrost tohoto světa a moudrost těch, kdo tento svět ovládají.    Více...