Rubrika
HomilieVyprošujte Jeruzalému pokoj
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.12.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 2,1-5; ž. Žl 122; 2. čt. Řím 13,11-14; evang. Mt 24,37-44;
Bratři a sestry, nevím, jestli jste si někdy položili tu otázku, kdy vlastně přesně končí liturgický rok, ten starý, a začíná nový. Tak je to v sobotu při západu slunce. V sobotu před první nedělí adventní vlastně západem slunce končí starý liturgický rok a začíná nový. A jak už jsem zmiňoval minulou neděli, tak jednou za tři roky zažíváme v liturgii takovou zvláštní situaci - na Krista Krále zazní stejný žalm jako potom první neděli adventní. Může nám to připadat zvláštní, ale je to žalm, který v sobě kloubí několik myšlenek, spojuje v sobě několik myšlenek a je to žalm, který je vhodný i pro ten moment, kdy člověk dosáhne cíle a ohlíží se zpět, aby hodnotil, rekapituloval, ale je to i žalm, který je vhodný pro to, když člověk stojí na začátku nějaké cesty, něco plánuje, někam se vydává, a tak pro takové povzbuzení, pro to první vykročení.
Je to žalm, který má číslo 122 a je to takzvaná Poutní píseň, v pořadí v žaltáři třetí. A krásná je už ta první věta z žalmu: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: ‚Do domu Hospodinova půjdeme.‘“ My, když dnes stojíme na začátku nového liturgického roku a třeba plánujeme, říkáme si: „Tak co bych chtěl v tom duchovním životě během tohoto roku uskutečnit, kam bych se chtěl posunout?“ Tak tady žalmista vytkne si cíl, kam jdu, kam chci dojít. Do domu Hospodinova. Pro Izraelity toto místo bylo to nejsvětější, to nejvíc, jak se dneska říká to „top“, kam mohli dojít. A pro nás je to setkání s Ježíšem, s osobou.
Samozřejmě, když k nám někdo přijde a řekne nám: „Pojď, něco uděláme, někam půjdeme, něco spolu podnikneme.“ Někdy je nám to jedno, ale to málokdy. Zpravidla zaujmeme jeden ze dvou postojů. Buď jsme nadšeni: „Jo, ano, jdeme. To uděláme, to je pěkné, to se mi líbí.“ Anebo řekneme: „Dej mi pokoj. Mně se do toho nechce.“ Nemáme zájem. Zpravidla jsou dva tyto postoje, buď jsme nadšeni anebo nějakým způsobem dáme najevo, že nás to třeba obtěžuje a podobně. Jsme zklamáni.
A tak ten žalmista vlastně tady říká: „Člověče, i ty jsi před takovou volbou. Chceš tam jít? Chceš v tom roce, který začíná, něco vykonat pro svůj duchovní život?“ Advent je k tomu velmi příhodný. Mnoho lidí neví, co s tím adventem má dělat.
Slyšel jsem v televizi, bylo to v pátek, tak tam zaznělo docela vážně: „No, v neděli začíná doba adventní, a proto se v sobotu a v neděli v mnoha městech na náměstích rozsvítí vánoční stromy.“ Jo? Začíná doba adventní, tak se rozsvítí vánoční strom. To je asi jako kdyby se řeklo: „Protože je zima, tak si půjdeme koupit máslo.“ Nemá to smysl, nedává to smysl. A tady vlastně žalmista už říká: „Máte před sebou cíl, víte, kam chcete dojít. Máte velikou výhodu, nebudete bloudit.“
A k čemu nás tedy církev vybízí, jak prožít ten advent, aby nám to nějakým způsobem bylo jasné? Advent je doba, která se vyznačuje určitou tichostí, usebraností, ale je to jinak než doba postní, o dost jinak, i když je v kostele stejná fialová barva. Na konci adventu si budeme připomínat příchod Ježíše Krista mezi nás, narození. Ten myšlenkový postup je asi následující. Bohu není jedno, co tady prožíváme, není k tomu lhostejný a posílá svůj dar, svého Syna Ježíše. Za tento dar děkujeme.
Doba adventní je velmi vhodná pro to, abychom ve svých modlitbách co nejvíce děkovali, abychom každý den, když se třeba sejdeme jako rodina kolem adventního věnce nebo i jako jednotlivci, když se zastavíme, abychom děkovali za ty konkrétní věci, které jsme dnes obdrželi, to čím jsem dnes byl obdarován, co se mi dnes s Boží pomocí podařilo. A potom ta modlitba má být zaměřena na vyprošování pokoje. Tím vlastně ten žalm končil: „Vyprošujte Jeruzalému pokoj,“ a potom tam bylo: „Budu říkat: ‚Pokoj v tobě.‘“ Tady ta věta, všimněme si, je „pokoj v tobě“, ne jenom „pokoj tobě“. Tady to je přímo ve vnitř. Ať je to něco, co tě prostoupí, ať je to něco, co tě pronikne. Ať jsi toho plný, plná, ať to z tebe přetéká.
Tady tato věta, pokoj v tobě, byla používána ve třech významech, ve třech situacích. Jednak to byl pozdrav, kterým se Izraelité zdravili, jednak je to jakási prosba o Boží požehnání, a potom je to modlitba.
Jeruzalém znamená místo pokoje. Izraelité, když tam ale přišli, tak si měli uvědomit: „Ano, je to místo, kde je nám Bůh blízko.“ Ale ten pokoj nepřijde nějak mechanicky. Ten pokoj je potřeba vyprosit a je potřeba ho vybudovat. Oba ty rozměry tam mají své místo. A všechny velké věci začínají od malých začátků. Tedy jestliže má mít v sobě pokoj celý národ, tak ho musí mít i jednotlivci. Začíná to od spodu. Nikdy se to nepodaří z vrchu to nařídit, ale začíná to od jednotlivého člověka. O to, že máme vyprošovat pokoj sami pro sebe, ale potom i těm, kteří jsou kolem nás – svým rodinám, své farnosti, svému národu.
„Ať jsou v bezpečí, kdo v tobě přebývají. Ať vládne mír v tvých hradbách a bezpečí v tvých palácích.“ Lidé se snažili zabezpečit se, jak to šlo. Nejhůř na tom byli ti, kteří bydleli mimo ty hradby, z venku. Ti měli největší strach. Ale ti, co byli vevnitř, tak se taky báli, že přijde někdo mocný a celé to tam rozboří. A tak prosili, prosili o pokoj, protože si taky uvědomovali, že i kdyby ty zdi byly sebesilnější, sebetlustší, tak ani to člověku nezaručí ten pokoj. Pokoj je dar, který člověk si může vyprosit a může ho v sobě vybudovat. Jak říkám, oba ty rozměry tam jsou důležité, obojí tam má své místo. A tak prosili o pokoj a vlastně uznávali a říkali: „My na to sami nestačíme. Potřebujeme, Bože, tvou pomoc.“
„Ať vládne ten pokoj v těch hradbách a bezpečnost v tvých palácích.“ Je to, řekli bychom, taková starověká, starozákonní prosba za politiky a státníky. Proč? No, protože v těch palácích se často rozhoduje a rozhodovalo o tom, co bude s těmi obyčejnými lidmi, a často tam nahoře v těch palácích rozhodně není žádný pokoj. Je tam naopak velké soupeření, velká soutěživost o moc, kdo víc získá, kdo bude mít navrch. A tak žalmista tady nějakým způsobem připomíná a říká: „Bože, dej jim ten pokoj, ale dej jim taky to, ať oni si uvědomí, že ten pokoj potřebují, že i oni ho potřebují, že i oni nejsou žádná vyjímka. A tak ať je ten pokoj prostě všude, nahoře i dole, ať je mezi všemi lidmi – mezi těmi prostými i mezi těmi, kteří vládnou, mezi mladými, starými, prostě všude, v každé situaci.
Bratři a sestry, i my bychom měli modlitby zaměřit tímto směrem. My často prosíme: „Pane, dej nám, ať se v pořádku vrátíme domů, ať se nám nestane nic zlého, ať neonemocníme a podobně. Ale připojme do těchto našich proseb nebo nadřaďme jim tu prosbu o ten pokoj, protože je to skutečně veliký dar, a pokud bychom tento dar neměli, tak kdybychom byli sebezdravější, sebelépe by se nám dařilo, byli bychom nešťastní a byli bychom nespokojení. Naopak ten Boží pokoj, to je taková síla, že to nám pomůže překonat i ty ostatní situace, kdy nám třeba bude něco scházet.
Takže přeji vám z celého srdce, když se budete scházet kolem tady těch adventních věnců, které si odnesete domů, tak abyste každý den nacházeli mnoho důvodů k děkování a abyste nezapomínali vyprošovat pokoj našim rodinám, naší farnosti a celému našemu národu.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.11.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 2,1-5; ž. Žl 122; 2. čt. Řím 13,11-14; evang. Mt 24,37-44;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.12.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 2,1-5; ž. Žl 122; 2. čt. Řím 13,11-14; evang. Mt 24,37-44;
Bratři a sestry, jak zaznělo v tom úvodu žehnání adventních věnců, tak ta doba adventní vlastně má několik myšlenek. Hlavní jsou dvě – příprava na Vánoce, ale také příprava na setkání s Kristem tváří v tvář při jeho druhém příchodu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.11.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 2,1-5; ž. Žl 122; 2. čt. Řím 13,11-14; evang. Mt 24,37-44;
Bratři a sestry, my se zamyslíme nad tím, co jsme slyšeli v prvním čtení z knihy proroka Izaiáše. Doba, ve které to Izaiáš proslovil, řekl veden Duchem svatým, byla doba neklidná. Byla to vlastně válka. Nacházíme se někdy mezi lety 730 až 700 před narozením Pána Ježíše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.12.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 2,1-5; ž. Žl 122; 2. čt. Řím 13,11-14; evang. Mt 24,37-44;
Bratři a sestry, advent je dobou, kdy se připravujeme na něco pěkného, krásného. Na konci adventu budeme slavit Vánoce. Advent je doba, která nám má připomenout, že v našem životě nejsou jenom těžkosti, problémy, ale že jsou tady taky krásné okamžiky, krásné momenty. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.11.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 2,1-5; ž. Žl 122; 2. čt. Řím 13,11-14; evang. Mt 24,37-44;
Bratři a sestry, co nám říkají dnešní čtení? Mluví o naději. Apoštolové se zase ptají Ježíše: „Pane, kdy přijdeš? Jak moc tě máme vyhlížet?“ A jak jsme to slyšeli v komentáři – máme Pána vyhlížet a máme se na Jeho příchod těšit. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
02.12.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 2,1-5; ž. Žl 122; 2. čt. Řím 13,11-14; evang. Mt 24,37-44;
„Prolom, Pane, nebesa a sestup na zemi v život přečisté Marie Panny“. Tak volali starozákonní proroci. „Na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“ Tak voláme my při mši svaté. Prožíváme dobu adventní, dobu čekání. Ten svět kolem nás je jako velká čekárna. Každý něco čeká. Je to buďto čekání radostné, kdy čeká třeba maminka na dopis od svého syna, může to být čekání takové úzkostné, když nemocný v nemocnici čeká na výsledek vyšetření před operací, zda-li to bylo zhoubné anebo benigní. Může být čekání také i takové už před koncem života. Více...