Rubrika
HomilieNebojme se patřit mezi 72 učedníků
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.07.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
Bratři a sestry, ve 20. století vlastně vznikla úplně nová situace. Vznikl fenomén, jev, cest za poznáním, cest za tím, aby člověk něco viděl, aby nějakým způsobem obohatil svoje nitro, eventuelně aby si odpočinul. Do té doby vlastně všechny cesty, které konali obyčejní lidé, třeba i v době Pána Ježíše, měly nějaký význam a šlo o to, aby ta cesta přinesla nějaký užitek, nějaký prospěch. Význam v tomto smyslu, aby ta cesta byla prospěšná, něco prodat, něco koupit, něco vyřídit a podobně. A v tomto smyslu vlastně i Ježíš posílá učedníky. Ovšem on je neposílá, aby oni získali prospěch pro sebe, ale aby přinesli prospěch druhým.
Svatý Lukáš začíná tím, že Pán ustanovil ještě jiných 72 učedníků. Co to je to „jiných“? Je to na rozdíl od těch dvanácti. Je to zajímavé. Těch dvanáct, říká Lukáš, ustanovil pro to, aby byli s ním. Těch sedmdesát dva ustanovil pro to, aby šli. Oboje ustanovení má stejné důsledky, v cíli je to stejné, ale prostředky jsou jiné. A tak to je, že každého člověka Bůh volá, každému nabízí věčný život, ale ta cesta k tomu je pro každého člověka originální.
Proč sedmdesát dva? No, je to číslo velmi symbolické. 72 bylo starších v Izraeli, 72 bylo členů velerady a Izraelité věřili, že na světě je 72 národů. A především o toto spojení jde. Jde o tu kombinaci těch 12 kmenů Izraele a 72 národů. Ježíš tady touto symbolikou chce říct, že jeho evangelium se neomezí pouze na ten vyvolený národ, ale tam že to začne, ale bude to pokračovat.
Svatý Lukáš tady v těchto místech předkládá takový velmi zajímavý obraz. Všichni ten obraz známe. Když člověk vezme kámen a hodí ho do vody, tak ten kámen nebo kamínek do vody padne a začnou se šířit kola vlnek a neustále se ty okruhy, ta kola rozšiřují. A toto za pomoci slov líčí svatý Lukáš ve svém evangeliu. Jde mu o to podat tu zvěst o tom, jak se evangelium, Ježíšovo učení, jak se šíří a jak se do toho zapojuje čím dál tím víc lidí.
Ještě navíc k tomu ta symbolika je ještě propracovanější. Sedmička a dvanáctka jsou čísla plnosti, a těch 72 je násobek dvanácti. Takže je to takové jako spojené. To je další věc, kterou Lukáš chce zdůraznit, že člověk žije v propojeném světě, že se to nedá nějakým způsobem rozdělit, ale že se to prolíná, že to přechází a že všechno souvisí se vším.
Kdo je těch 72 učedníků? No, my neznáme ani jedno jméno, nikoho z nich, ale Ježíš tím chce říct, že to jsme my všichni. Každý z nás se může počítat mezi těch 72 učedníků. Ježíš nás tedy posílá a říká: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“ A ještě předtím říká Lukáš, že je posílá všude tam, kde chce Ježíš sám přijít, do všech měst a míst. Tím slovem měst a míst je zdůrazněna zase ta propojenost. Těmi městy se myslí domy, tedy sféra soukromá, a místy se myslí sféra veřejná. Dům je místo, kde se cítíme v bezpečí, kde jíme, kde spíme, kde odpočíváme, kde máme svoje pohodlí. I tam Ježíš chce přijít, chce se nás tam dotknout. Ale chce se dotknout i toho, co žijeme na veřejnosti.
Tady to působení těch 72 učedníků se dá přirovnat k tomu, jako když zemědělec jde a rozsévá nějaké semeno. Vždycky tady to rozsévání je spojeno s určitou námahou, starostí, očekáváním. A Ježíš ale naráz mluví také o žních. Když rolník sklízí, když jsou žně a rolník sklidí, tak má radost, protože se urodilo, jeho život bude zabezpečený. A Ježíš to tady záměrně zase spojuje a říká: „Já vás posílám rozsévat. Tedy chci po vás určitou práci, určitou námahu, ale zažijete při tom taky radost a budete naplněni.“ A to je to, o co tady asi jde nejvíc, že ten Ježíšův úkol člověka naplňuje. Na jedné straně tedy se od nás vyžaduje, abychom napřeli svoje síly, ale na druhou stranu potom člověk zjistí a řekne: „Vždyť já jsem u toho šťastný,“ nenapadá mě jiné slovo, než znovu říct, mě to naplňuje.
Říká: „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“ Každého nás napadne, ten vlk je nepřítel ovce, vlk trhá ovce. Ježíš to taky několikrát říká, ale vůbec v Písmu svatém je vlk chápán jako individualista, jako egoista, ten, kdo prostě se zajímá jenom o svou potřebu. Kdežto ovce je chápána jako tvor, který je velmi užitečný, který za svého života dává vlnu, dává mléko, no a po své smrti dá maso a kůži. Jako tvor tedy maximálně užitečný. A Ježíš chce říct: „Nedívejte se na to, že někteří se chovají egoisticky. Z nich si neberte příklad.“
„Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky.“ To jsou další obrazy, které znamenají jakési zabezpečení. Měšec je jistota boháče. Když se boháč vydává na cestu, vezme si peníze a řekne si: „Nemusím si brát mnoho zavazadel, protože když mi bude něco chybět, tak si to koupím. Mám svoje peníze, svoji jistotu.“ Naopak chudý člověk si vezme tu mošnu, u nás třeba kufr, a zabalí si do toho oblečení, zabalí si do toho jídlo a řekne si: „Ať si vezmu co nejvíc věcí z domu, protože nemám mnoho peněz, ať tam v té cizině nemusím mnoho utrácet.“ V době Pána Ježíše ti chudí lidé v tom nosili svoje věci, eventuelně do té mošny si mohli uložit dary, které dostali, především jídlo. A Ježíš říká: „Toto nechte doma. To nebudete potřebovat.“ Jinými slovy, odložte svoje falešné jistoty.
A potom překvapuje a říká: „Neberte si ani opánky, sandály.“ Obuv, která byla celkem běžná, ale znamenala už také určitý vyšší standard. A ty opánky, boty, nikdy nenosil sluha nebo otrok. Ti museli chodit vždycky bosí. A Ježíš tady chce po těch, kteří se vydávají na cestu, aby mluvili o něm, tak jim vlastně říká: „Každý ten krok, který budete cítit ve svých chodidlech, vám má připomenout, že jdete v mém jménu. Že na té cestě nejste kvůli sobě, ale kvůli mně. Je to vlastně takové viditelné znamení, které Ježíš žádá pro tuto chvíli. Ježíš poslal ty učedníky dvakrát, a podruhé už jim řekl, aby si vzali opánky, aby si vzali hůl do ruky a tu mošnu s sebou. Ale tady poprvé měli zakusit, a taky jsme to slyšeli na konci toho úryvku, že se vrátili, byli šťastní a říkali: „Nic nám nechybělo. Pane, skutečně to bylo tak, jak tys nám to slíbil.“
Posílá je po dvou. Jednak dva jsou znamením spolupráce a jednak v té době platilo, že každá důležitá výpověď musela být potvrzena alespoň dvěma svědky. Nestačilo, když jeden člověk něco řekl. Aby to mělo váhu, museli přijít aspoň dva.
A nakonec Ježíš dává takové zvláštní ponaučení: „S nikým se cestou nepozdravujte.“ Co to znamená? To neznamená, že by měli mlčet nebo že by neměli odpovědět na pozdrav. Ale to pozdravování se byl celý takový rituál – rituál, který byl velmi dlouhý, a končil tím, že ti dva lidé, kteří se pozdravovali, usedli k jídlu. Bylo to tedy na několik hodin. Vlastně tam byly přesně předepsané otázky. První se zeptal, druhý odpověděl, pak tu stejnou otázku položil zase ten druhý tomu prvnímu, ten odpověděl… Bylo to na dlouho. Bylo to zdvořilé, bylo to zajímavé, pěkné, ale bylo nemyslitelné, aby ten rituál byl přerušen třeba v polovině nebo takhle. A proto Ježíš říká: „Toto nezačínejte. Tyto formality nechte stranou. Tady jde o mnohem důležitější věc. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ‚Pokoj tomuto domu.‘“ Hebrejsky je to to Šalom. V tom pozdravu je jednak svolávání Božího požehnání. Je to přání v tom smyslu jako blahopřání, když my někomu říkáme nějaké blahopřání, ale je to taky prosba, je to touha. Kéž sestoupí ten pokoj, kéž tady skutečně je.
Máme si, bratři a sestry, uvědomit, že tento vnitřní pokoj je hodnota nejvyšší. Lidé často v tomto nemají jasno. Nevěřící lidé dávají nahoru to zdraví: „Hlavně to zdravíčko!“ Ano, zdraví je velmi důležitá hodnota, ale ne nejvyšší, protože pokud člověk má v sobě tento pokoj, klid, tuto vnitřní sílu, vnitřní vyrovnanost, potom dokáže zvládnout i ty nepříjemné situace, které s sebou přináší třeba ta nemoc. Ale pokud v sobě nemá vnitřní sílu, vnitřní pokoj, vnitřní radost, tak i když bude zdravý, jak se říká, jak řípa, i když po materiální stránce mu nebude nic chybět, ten člověk bude štvancem. Pořád ho to bude hnát dál a dál, pořád bude nespokojený a pořád, a vlastně nebude vědět co, protože chybí ten vnitřní pokoj. A tak vlastně ten, kdo má zvěstovat Ježíše, připomíná tady tuto nejdůležitější hodnotu.
Teď kousek přeskočíme. „Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: ‚Přiblížilo se k vám Boží království.‘“ Dostáváme se k tomu jádru, proč je Ježíš posílá. A tady je velice zajímavý sled těch událostí. První, co je, říká: „Sedněte si s nimi k jídlu. Přijměte jejich pozvání.“ Host na východě, na Středním východě, ale i dneska v severní Africe, ale i jinde, je osoba „posvátná“. Když budou mít málo jídla, ti domácí, dají najíst hostovi. Když budou mít jedinou postel, tak ji ti domácí vyklidí a bude na ní spát host a oni budou spát na zemi, protože host je „někdo“. Ale všichni to známe, když sedneme k jídlu, tak se prolomí určité bariéry. Znáte to, třeba když je svatba, tak je ta oficielní část, všichni jsou nastrojeni a takhle, ale když se sedne k obědu, tak už potom začnou muži odkládat saka, povolí kravatu, rozepnou knoflík u krku, už je to takové neformální. A Ježíš říká: „Začněte stavět na tomto, že k sobě budete mít blízko jeden k druhému. A potom projevte zájem o to, co je nemoc, uzdravujte ty nemocné.“ V originále, tam se říká: „Pečujte o ně.“ Což jako uzdravujte, pečujte, není to stejné, ale znamená to projevit zájem o problémy, o těžkosti, o to, co je trápí, a jak se říká, přiložit ruku k dílu. V té péči o nemocné znamená tedy něco udělat. A potom, teprve poslední, je říkejte: „Přiblížilo se k vám Boží království.“ Je zajímavé, že to slovo je úplně na konci, to slovo je poslední.
Bratři a sestry, jak jsem říkal, mezi těch 72 učedníků se má počítat každý z nás, pro každého z nás je tam to místo. Každý z nás je povolaný k tomu, aby rozséval, každý z nás tím pádem tedy zakusí nějakou námahu, ale každý z nás je povolaný k tomu, aby zažil, zakusil radost ze sklizně, každý z nás je povolaný k tomu, abychom se cítili naplněni v tomto poslání. Nebojme se patřit mezi 72 učedníků.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.07.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
Bratři a sestry, v evangeliu jsme slyšeli o rozeslání a o návratu sedmdesáti nebo sedmdesáti dvou. Některé překlady to mají tak, některé jinak. Jak se to tak mohlo stát? V Izraeli bylo ustanoveno sedmdesát starších, a ten, kdo je ustanovil, byli Mojžíš s Áronem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.07.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
Bratři a sestry, v textech dnešní neděle vidíme určitý vývoj, a sice z hlediska, řekli bychom, mise, poslání. V prvním čtení se prorok obrací k vyvolenému národu a vyzývá je k radosti uprostřed všech starostí, uprostřed všech těžkostí. Více...
P. Ing. Mgr. Dr. Pavel Konzbul
04.07.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
 |
O lakomství | 5:07 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 0.80 MB] |
V evangeliu jsme dnes svědky, jak Ježíš rozesílá daasedmdesát učedníků, kteří dostávají zcela zdarma moc uzdravovat a mají ji také zcela zdarma aplikovat. Současně mají tito učedníci, tito poslové právo nechat se živit z toho, co jim kdo nabídne, a to bez zbytečného ostýchání. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
08.07.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
Sestry a bratři, už podruhé tento týden slyšíme stejná slova evangelia – ve čtvrtek na slavnost svatých Cyrila a Metoděje a dnes. Možná právě proto, abysme si je lépe zapamatovali, lépe promysleli, abysme podle nich žili. Více...