Rubrika
HomilieO závislostech
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
08.07.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
Sestry a bratři, už podruhé tento týden slyšíme stejná slova evangelia – ve čtvrtek na slavnost svatých Cyrila a Metoděje a dnes. Možná právě proto, abysme si je lépe zapamatovali, lépe promysleli, abysme podle nich žili. Máme hlásat evangelium, jako to dělal Cyril a Metoděj, v dnešní době a slovy to nezmůžeme, jedině vlastním příkladem.
Vždycky, když slyším tato slova: „Když vejdete do některého domu, napřed řekněte: ‚Pokoj tomuto domu,‘“ tak si vzpomenu na věznici, kde pracuji. Jsem tam už pátým rokem, a i když je to zdánlivě delší doba, tak pořád se mám co učit, třeba i od starších, moudřejších kolegů kněží, kteří pracovali ve vězeňství anebo docházeli do věznic. Od nich jsem se právě naučil, když přicházím ráno do věznice, tak aspoň takovou střelnou modlitbu anebo na rtech slova: „Pokoj tomuto domu a všem, kdo v něm přebývají.“
Člověk by se měl snažit působit pokoj, ne rozbroj. Nemáme být vlci mezi vlky, ale ovce mezi vlky. Ne vždycky se mně to daří, taky tam mám různé problémy, konflikty, občas mě nějakej ten vězen vytočí a já nevím co dalšího. Člověk potom rekapituluje taky svoje svědomí a říká si: „Toto jsem mohl udělat jinak, měl jsem být trpělivější. Nedal jsem třeba špatný příklad?“ Určitě těch důvodů k zamyšlení je hodně.
Jistě, ta půda pro setbu evangelia třeba v té věznici je daleko kamenitější nebo trnitější než někde jinde. Milost předpokládá přirozenost a u většiny těch našich chovanců ta přirozenost je skutečně narušena. Ale člověk to nemůže omlouvat tímto, zrovna tak jako vy, když se budete vymlouvat: „Za to prostě může konzum dnešní doby, že moje děti nechodí do kostela, ... a škola, která je odvedla, a kamarádi, a v minulosti komunistický režim,“ a tak dál. To jsou vždycky jenom takový sebeomluvy, zrovna tak by to bylo i u mě.
Je zapotřebí si nastavit sám zrcadlo a musím si přiznat, že kdyby na mojem místě byl třeba takovej svatej Don Bosko anebo jiní velikáni, kteří třeba v této oblasti dřív taky působili (farář Arský třeba), tak by určitě velká část těch mých chovanců se obrátila, změnila svoje chování, uvěřili by. To spolu velmi úzce souvisí.
A zrovna tak vy třeba doma, když prostě si stěžujete někde na ty svoje děti a vnoučata anebo byste rádi svým příkladem oslovili sousedy, kolegy v zaměstnání, spolužáky ve škole. Jistě, za něco si můžou sami, že jsou třeba uzavřeni evangeliu, ale velká míra viny je na nás, že my nehlásáme evangelium dostatečně srozumitelně, zřetelně, přesvědčivě, ne slovy, ale vlastním životem. To je to nejdůležitější.
Takový to starý latinský přísloví říkalo: Verba movent at zempla trahent – Slova hýbají, ale příklady táhnou. A to si myslím, že bylo to nejdůležitější u Cyrila a Metoděje a u dalších světců – srdcem získali Kristu národ celý. To nebylo nějaký učený promlouvání nebo manipulace založená na poznatcích z psychologie, pedagogiky a já nevím co dalšího, ale to byl vlastní osobní příklad živé víry. A to je možná něco, co nám křesťanům na našem území v jednadvacátém století schází. Jsme vlažní, přiznejme si to – já i vy – a proto nezapalujeme ty ostatní, proto nežijeme skutečně křesťanství, jak bysme měli žít, a je zapotřebí přinejmenším aspoň si to přiznat, protože taková ta dobrá diagnóza je základem pozdějšího léčení. Abysme mohli se sebou něco udělat, tak je potřeba si přiznat svůj stav věci.
„Na jaké místo já ve svém životě dávám Krista?“ To je taková otázka na zamyšlení a pomůckou nám může být třeba to, že si doma vezmete kus papíru a tužku a do nakreslíte si trojúhelník. Do něho zkuste vepisovat všechno důležitý ve svým životě. Ale nesmíte to udělat doma v rodinným prostředí, to byste jeden lhali před druhejma, je zapotřebí soukromě si sednout, vzít si ten papír, tužku, nezapomenout na gumu, a teďka zapisovat hodnoty ve svým životě, který jsou důležitý. Nejenom ty, který bych chtěl mít na prvním místě. Jasně, když budeme věřící, tak na první místo si navrchu napíšeme „Pán Bůh, víra, spása duše“ třeba, ale zkuste nad tím uvažovat.
Jestliže já nedokážu se vzdát třeba cigarety, je skutečně Pán Bůh nad tou cigaretou anebo ta cigareta, závislost na kouření nad tou vírou? Proto ta guma, zkusit gumovat a přehazovat hodnoty. Zrovna tak, když často sahám po skleničce nebo cokoliv dalšího. Ale zkuste si tam vepsat všechno, opravdu. Třeba televize, zaměstnání, práce, zahrádka, koníčky, barák, stavba, auto, motorka, kolo, sport, počítač, mobil, ale i knížky, čtení. Prostě všechno to, ať už indiferentní, kladné, negativní, co já vlastně ve svém životě užívám, a co znamená nějakou hodnotu v mém životě. A poskládejte to, co má před čím přednost. Pochopitelně tam má svoje místo rodina, zdraví, peníze, všichni je potřebujeme. Ale zase v určitém stupni hodnot by ty peníze měli být, ne asi na prvním místě.
Myslím si, že kdo takhle si zodpovědně sestaví takovou tu stupnici hodnot, tu pyramidu, tak u málokoho bude na prvním místě, tam v tom vrcholu Bůh nebo víra. Jsou různý věci, který převáží. Když dám přednost zaměstnání, vzdělání nebo dovolené před návštěvou kostela, tak asi s tou vírou někde něco úplně není v pořádku, asi já ty hodnoty stavím trochu jinak. Když já nemůžu jít za celej tejden do kostela, protože jsem v zaměstnání, zase – je to asi trošku jinak. Když dám přednost práci v neděli před návštěvou kostela a já nevím co podobného. Když dávám přednost kamarádům před rodinou, tak asi zase ti kamarádi budou výš než ta rodina a podobně.
Takhle zkusit si to zodpovědně sestavit a nebát se toho ideálu, ke kterému se máme přibližovat: stávat se závislými na Kristu, mít skutečně na prvním místě ve svým životě postavenýho Boha. To teprve může určit správný pořadí hodnot a rozumný užívání všeho ostatního.
Víte, to, že dneska třeba tak masivním způsobem lidi porušují normy ve společnosti a že prožíváme různé krize, negativní závislosti a já nevím co dalšího, tak to je jenom důsledek toho, že lidi opustili Pána Boha. A ono se to týká i nás, i my jsme ohroženi tou sekularizací, zesvětštěním společnosti. A musíme se tomu bránit, musíme žít jiným způsobem života než naši sousedé a tak dále.
Je zapotřebí Krista ve svém životě stavět na první místo, nebát se být na něm zavislí.
Víte, ta závislost dneska se skloňuje v různých podobách a my z toho máme strach, že třeba moje děti propadnou závislosti na drogách, manžel koketuje s alkoholem a já nevím co dalšího. Já jsem před časem viděl takovej zajímavej film, takový závislosti podaný z jinýho úhlu pohledu. My vidíme jenom ty negativní důsledky a tak dál, a tam to bylo rozebraný z širšího pohledu. Nejenom, že člověk je závislý na tom alkoholu, na drogách, na kávě a ... cigarety, rychlá jízda, televize, mobily, automaty ..., ale třeba i zdánlivě neškodné věci: čokoláda ... Na spoustě věcí můžeme být závislí, prakticky na všem.
Ono to úzce souvisí s tím, co jsem říkal ve čtvrtek, kdy jsem připomínal ten svatodušní hymnus: „Člověk bez Tvé pomoci (bez pomoci Ducha svatého) slábne a je bez moci, vše mu může uškodit.“ Nakonec je to pravda. Když člověk ve svém životě nespolupracuje s duchovními hodnotami, s Bohem, když nemá pomoci, dary Ducha svatého, tak všechno, co mu má sloužit, mu může uškodit, a to, co mu má sloužit, tak najednou člověk slouží tomu stvořenému a otročí a stává se závislým.
V tom filmu bylo ještě podáno to, že člověk se rodí jako bytost hluboce závislá na mamince, na jejím životě, na mateřském prsu, potom na rodičích.
Děcka, uvědomte si, že kdybyste neměli maminku, tatínka, tak jak by vám asi bylo? Nejenom, že by vás neměl mít kdo rád, ale neměl by vás kdo materiálně zabezpečit, starat se o vás. Asi byste neměli pěkný oblečení, který na sobě máte, nejeli byste zrovna na tu dovolenou, kterou plánujete a já nevím co dalšího. Nejenom, že by vás jenom někdo napomínal kvůli známkám a nutil chodit do školy, ale spoustu věcí byste neměli. Jste závislí na svých rodičích, než se postavíte na vlastní nohy.
Člověk potom, když se osamostatňuje, tak prožívá takový boj s tou závislostí. Odtrhává se od té primární rodiny, aby vytvořil vlastní rodinu, aby se stal znovu závislým na své manželce, na dětech a tak dále.
Kolikrát ve svým životě bojujeme, chceme být nezávislí a přitom se stáváme zavislí? :) A rádi mnohokrát.
A potom dál, když člověk stárne a ubývají mu síly, přicházejí nemoci, tak se znovu stává hluboce závislý. A z toho života odchází jako hluboce závislá bytost odkázaná na toho, kdo ho třeba přebalí, kdo ho nakrmí a možná podá lžíci vody.
Víte, ono to o něčem svědčí – o tom, že Bůh stvořil člověka jako bytost hluboce závislou, aby člověk závisel na Bohu, aby ho miloval, aby za ním ve svém životě šel, aby ho stavěl na první místo ve svém životě. Pokud to takhle je, pokud člověk v té stupnici hodnot má na prvním místě Boha, tak ho nemůže ohrozit žádná jiná závislost – ani alkohol, ani droga. Pokuď ten Bůh je někde uprostřed nebo vůbec schází v té stupnici hodnot, tak nás může ohrozit skutečně všechno. A vždycky tam, kde se děje něco negativního, a to nejsou jenom ty závislosti, tak to je buď selhání, kolaps víry anebo úplná absence víry a je zapotřebí, abychom se stávali závislými – závislými na Bohu, abychom prožili svůj život a neztratili cíl té pozemské pouti – život věčný.
Takovou pomůckou nám může být rozdělení závislostí. Já jsem si uvědomil nedávno, když jsem byl na nějakým protidrogovým školení, takový ty stupně závislosti. O závislosti se asi nedá hovořit, když člověk někdy za život to přežene a opije se, ale když už prostě takhle při různých příležitostech neúměrně sáhne po tom alkoholu, po drogách nebo prohraje větší částku peněz v automatech, tak už je to taková příležitostná závislost, jakýsi první stupeň závislosti.
Další stupeň, už nebezpečnější, je takové to víkendové užívání alkoholu nebo drog. To někteří dobře znají. Prostě přijde po namáhavém týdnu v pátek z práce domů, valí do hospody, tam se zlinkuje s kamarádama, celej týden z toho střízliví, ale v pondělí už je zase schopnej chodit do práce a vykonávat svoje povinnosti. Sice doma sklidí hubování manželky, ale prostě ještě to pořád neohrozí příliš jeho sociální vazby nebo další život.
Zrovna tak někdy mládež. V pátek se jde na diskotéku, tam se užije nějaká ta diskotéková droga, další den se z toho zotavují, ale prostě v týdnu normálně navštěvují školu, studují na fakultě a tak dále.
Takový zlom nastává v té závislosti teprve, když člověk už tu drogu nebo alkohol potřebuje i třeba v týdnu. Ten zlom nastává v tom, že ten člověk není schopnej jít ráno do práce nebo přijde opilej na pracoviště, ztrácí práci. Začne to prostě určovat jeho život. Zrovna tak s drogama, kdy kvůli té droze přestane chodit do školy, ... záškoláctví a já nevím co dalšího. Kdy prostě už se rozpadají ty sociální vazby. Člověk ztrácí práci, přestane chodit do školy, doma zažívá problémy a protože potřebuje čím dál víc peněz na svoji závislost, tak začne třeba doma krást a tak dál. Většinou se vazby v rodině rozpadají, člověk třeba z rodiny odchází, rozvádějí se a podobně.
A takový poslední stupeň závislosti, kdy jde o závislost v plném slova smyslu, tak je, že ten alkohol nebo droga začne určovat život toho člověka, že on to fyzicky potřebuje ke svýmu životu, nedokáže se bez toho obejít – takovej alkoholik, kterej ráno už čeká u obchodu než otevřou, aby si mohl koupit to svoje pivo nebo cokoliv dalšího. Potom člověk pro tu drogu nebo alkohol udělá cokoliv, dopouští se trestné činnosti. Většinou už nebydlí doma, protože ti nejbližší s ním nemohou být, protože je pro ně nebezpečný, okrádá je a tak dál. A droga nebo alkohol pochopitelně podlamuje jeho zdraví. To je vlastně to poslední stádium závislosti.
Teďka si zkuste to vzít úplně z jinýho pohledu a místo té drogy nebo alkoholu si tam dejte Pána Boha.
Máte takový to první stádium, takoví ti občasní uživatelé. To je prostě někdo, kdo někdy přijde do kostela – Vánoce, Velikonoce, svatba, pohřeb – a zažije tam něco pěknýho, něco duchovního, ono ho to trošku osloví, ale prostě nepřitáhne a zůstává tak nějak mimo. Třeba je formálně pokřtěný, ale nic víc.
Pak jsou ti víkendoví uživatelé, a ruku na srdce, to jsme většina z nás. Prostě v neděli jdeme do kostela, ale ono to příliš neovlivní náš všední život. Na pracovišti, doma, během týdne žijeme stejně jako to naše nevěřící okolí. Ale v neděli do toho kostela jdeme. V týdnu už ne, protože na to nemáme čas. V té stupnici hodnot prostě před tím Pánem Bohem máme zaměstnání, máme rodinu, máme já nevím co dalšího, máme různé hodnoty, ale na kostel, na Pána Boha nám čas nevybývá.
O takovém tom aktivním nebo horlivém křesťanovi se dá hovořit až v tom třetím stupni závislosti, kdy člověk potřebuje ke svému životu ne alkohol nebo drogy, ale potřebuje Boha. To jsou ti věřící, kteří třeba ráno vstanou o hodinu dřív a než jdou do práce, tak se účastní mše svaté. Babička, která nevynechá žádnou příležitost, kdy v jejich kostele je mše. Pokaždý jde ke svatýmu přijímání. Prostě znamená vysokou hodnotu v jejich životě setkání s Kristem a Kristus pomalu určuje jejich život.
A poslední stádium závislosti je vlastně takové to, že člověk je závislý na Bohu, že se snaží svůj život s Bohem sjednotit, poznávat Boží vůli, že ho v jeho životě nemůže nic ohrozit, protože všechno poznává, že je Božím řízením, vidí druhý smysl věcí, žádná ztráta ho nemůže ohrozit a tak dál. Člověk ve svém životě skutečně žije duchovně, žije sjednocený s Bohem.
To je to poslední stádium závislosti, ke kterýmu bysme se jako křesťané měli dopracovat a který se dá nazvat svatostí a který je skutečně tou vstupenkou do nebe. Ale ta závislost na Bohu oproti závislosti na drogách nebo na hře nebo na čemkoliv dalším je jiná v tom, že neboří naše společenské vztahy, že se nám nerozpadá rodina a já nevím co dalšího, ale naopak. My, protože ve svém životě ty normy máme jinak postaveny, na první místo stavíme Boha, tak dokážeme vyjít třeba se snachou, se sousedy, dokážeme ustoupit ze svého já, nemstít se a tak dál. Ale to dokážeme jenom s pomocí víry.
Je zapotřebí, abysme se stávali závislými na Bohu, abysme si každý uvědomili, v jakém tom stupni závislosti jsem, jestli jsem vůbec v nějakém a abychom ji prohlubovali, abysme v žebříčku hodnot Boha stavěli na první místo. Ono to tak většinou není, ale abysme je tam dostávali postupně a vytěsňovali ty další jiné hodnoty do toho nižšího pořadí, aby Bůh určoval můj život, smysl mého života, hodnoty v mém životě. Teprve tehdy prožiji dobře svoji přítomnost, teprve tehdy mám záruku, že jednou po své smrti dostanu život věčný. Teprve tehdy mám šanci svým příkladem oslovit ostatní a přitáhnout je ke Kristu.
Ať se tak stane a přímluva světců Cyrila a Metoděje, které jsme v tomto týdnu oslavili, nám v tom pomáhá.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.07.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
Bratři a sestry, v evangeliu jsme slyšeli o rozeslání a o návratu sedmdesáti nebo sedmdesáti dvou. Některé překlady to mají tak, některé jinak. Jak se to tak mohlo stát? V Izraeli bylo ustanoveno sedmdesát starších, a ten, kdo je ustanovil, byli Mojžíš s Áronem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.07.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
Bratři a sestry, v textech dnešní neděle vidíme určitý vývoj, a sice z hlediska, řekli bychom, mise, poslání. V prvním čtení se prorok obrací k vyvolenému národu a vyzývá je k radosti uprostřed všech starostí, uprostřed všech těžkostí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.07.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
Bratři a sestry, ve 20. století vlastně vznikla úplně nová situace. Vznikl fenomén, jev, cest za poznáním, cest za tím, aby člověk něco viděl, aby nějakým způsobem obohatil svoje nitro, eventuelně aby si odpočinul. Více...
P. Ing. Mgr. Dr. Pavel Konzbul
04.07.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
 |
O lakomství | 5:07 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 0.80 MB] |
V evangeliu jsme dnes svědky, jak Ježíš rozesílá daasedmdesát učedníků, kteří dostávají zcela zdarma moc uzdravovat a mají ji také zcela zdarma aplikovat. Současně mají tito učedníci, tito poslové právo nechat se živit z toho, co jim kdo nabídne, a to bez zbytečného ostýchání. Více...