Rubrika
HomilieVšichni mohou spontánně oslavovat Boha
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.05.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 7,55-60; ž. Žl 97; 2. čt. Zj 22,12-14.16-17.20; evang. Jan 17,20-26;
Bratři a sestry, my jsme dnes měli možnost vyslechnout dva úryvky od téhož autora. V prvním čtení jsme slyšeli začátek Skutků apoštolských a v evangeliu jsme slyšeli závěr Lukášova evangelia. V obou těch dílech Lukáš mluví o stejné události. Evangelium končí nanebevstoupením Pána Ježíše, Skutky začínají událostí nanebevstoupení. Ale asi trošku vám utkvělo v hlavě, pokaždé tu událost líčí trošku jinak. Ne, že by se to lišilo, řekli bychom, v zásadních záležitostech, ale spíše se to doplňuje. Nejde o to, že by ta dvě líčení si protiřečila, ale naopak že pokaždé je to podáno z jiného pohledu, z jiného úhlu.
Svatý Lukáš, když dopsal svoje evangelium, tak nebyl rozhodnutý hned pokračovat. Mezi napsáním evangelia a napsáním Skutků apoštolských je mezera několika roků, a v těchto několika letech Lukáš jednak se zase seznamoval s látkou, kterou měl popsat, jednak hledal svědectví těch, kteří u toho byli, protože Lukáš byl Řek a nepatřil mezi apoštoly. A samozřejmě také Lukáš během té doby vykonal jakousi duchovní cestu. Jeho víra se upevňovala, tříbila a šla do hloubky. A proto se ta dvě líčení té stejné události částečně od sebe odlišují. Ale v obou těch úryvcích zaznívá něco podstatného, a sice že apoštolové s radostí se vrátili do Jeruzaléma a očekávali příchod slíbeného Pomocníka, i když nevěděli přesně, jak to bude vypadat a kdy ten Pomocník přijde.
Z toho důvodu, že se mluví v těch úryvcích o radosti, tak církev vybrala na dnešní den žalm, kde se také mluví o oslavách. Je to žalm, který má číslo 47, a ten žalm vznikl jako připomínka oslav, které se každý rok konaly v Jeruzalémě. V Jeruzalémě vždycky na začátku, řekli bychom, občanského roku, si Izraelité připomínali přenesení stánku Smlouvy a archy úmluvy do Jeruzaléma. Když David dobyl toto město, získal toto město, rozhodl se velice slavným způsobem přenést do města archu úmluvy. A ať už při tom samotném přenesení té archy, anebo při těch každoročních oslavách, se velmi troubilo, zpívalo, hrálo. Byly to oslavy, které byly organizované, ale lidé na ně chodili rádi, protože si připomínali Davida, připomínali si, jak Bůh vyvedl jejich praotce z Egypta. Byly to oslavy opravdu radostné, ale organizované.
Ten žalm začínal slovy: „Všechny národy, tleskejte rukama, jásejte Bohu radostným hlasem.“ Tady se mluví zase o oslavách, ale o oslavách jiných, o oslavách spontánních. Protože co má s sebou každý člověk? Co s sebou nosíme v podstatě pořád? To jsou naše ruce. A jestliže se dostaneme do nějaké situace, která nás nějakým způsobem zaujme, nadchne, co uděláme? No, začneme pleskat. Víte, že v mnoha zemích se tleská i v kostelích. Lidé tím projevují svůj souhlas, svoji sounáležitost s tím, co se děje kolem nich.
No, a dál vlastně potom to pokračuje tím, že člověk začne něco volat. Zase buď projevy souhlasu, nebo naopak nesouhlasu, že třeba se mu něco nelíbí. Ale když zůstaneme u těch projevů souhlasu, u té oslavy, tak člověk nejdříve něco volá, a potom začne zpívat. A toto jsou oslavy spontánní, které nikdo neorganizuje, a ten žalmista chce říct: „Bohu se takového oslavy velmi líbí.“ Tam se říkalo „všechny národy“. Vlastně říká: „Nikomu to nebrání. Toto mohou dělat všichni. Všichni mohou spontánně oslavovat Boha.“ To je ta hlavní myšlenka. Spontánně, jestliže cítím, že jsem byl obdarován, jestliže cítím Boží pomoc, Boží požehnání, mám za to děkovat, mám oslavovat Boha. Tak jak mohu, tak jak umím, tak jak mi to jde. Nemám čekat na nějaký povel, na nějaký pokyn, až to někdo nařídí nebo zorganizuje.
A potom se tam dál v tom žalmu mluvilo o dvou darech, které Izraelité dostali. A sice mluvilo se tam o daru země, té zaslíbené země, a o daru víry. A ten žalmista připomíná a říká: „Kdyby nebyla víra, tak ta země by byla k ničemu“, protože i Izraelité si té země v určitých momentech cenili více než své víry. A tak žalmista veden Duchem svatým to vrací do toho správného pořadí a říká: „To hlavní, co máte, je Smlouva, smlouva s Hospodinem, to, že Bůh se přiznal k vám, vy na toto přiznání máte odpovídat vírou. A potom ten druhý dar, ale v pořadí druhý, který jste dostali, je ta země.
Bratři a sestry, při tom Ježíšově nanebevstoupení se právě taky ukázalo několik darů. Ježíšovo nanebevstoupení je vlastně dar. Jednak apoštolové celou dobu po těch Velikonocích řešili, jestli Ježíš ještě je bude chtít za své učedníky. Vypadá to nenápadně, ale bylo to velmi důležité a pro apoštoly podstatné, to co píše svatý Lukáš na začátku těch Skutků: „Čtyřicet dnů se jim zjevoval. Ukazoval se jim. Dával jim tím najevo, já s vámi počítám. Přestože jste se o Velikonocích zabarikádovali ve večeřadle, přestože mě Petr zapřel, přestože jste utekli, jste pořád moji učedníci, moji žáci.“
Ježíš s apoštoly neměl vztahy jenom formální. To je další zmínka: „Když s nimi jedl.“ Jíst s někým, to všichni víme a chápeme, že to je něco úplně jiného, než když se něco vyřizuje na úřadě nebo když člověk má nějaké jednání. Při těch jednáních nabídnou třeba někomu kávu, čaj nebo něco podobného, ale pozvat někoho k jídlu, k obědu, k večeři, to je přece něco úplně jiného. To znamená, že s tím člověkem mám jakýsi důvěrný vztah, blízký vztah. Tak proto to Lukáš zmiňuje a chce tím říct: „Ježíš je nejenom učil, ale byl i jejich přítelem. Ještě i po Velikonocích. Tím zmrtvýchvstáním se to nezměnilo. Ježíš je pořád naším přítelem.“
No, a v tom momentu, kdy Ježíš odchází, tak jak jsem říkal na začátku, odchází, aby udělal místo Duchu svatému, tomu který je nazýván dárce darů, a odchází, aby udělal místo nám lidem, a říká: „Já vám svoje dílo odevzdávám a vy v tom budete teď pokračovat.“
Když Ježíš odchází, tak Lukáš zmiňuje, že se tam objevil oblak. Oblak je v Písmu svatém symbolem, znamením přítomnosti Boha. Když Izraelité utíkali z Egypta, tak tam stál ohnivý a oblačný sloup, který jim jednak svítil na cestu, jednak je chránil, aby na ně Egypťané nezaútočili. Když Mojžíš přijímal Desatero na hoře Sinaj, celá hora byla zahalena oblakem. Když byl vzat na nebe Eliáš, tak zase zmizel v oblaku. Když byl proměněn Ježíš na hoře Tábor, apoštolové viděli oblak. To, že Ježíš se jaksi „ztrácí v oblaku“, že mizí tělesným očím v oblaku, tím chce svatopisec říct: „Ježíš se zase spojil se svým Otcem.“
Ale co ještě tam svatopisec dodává a co je velmi důležité je to, že se tam objevují dva andělé. Bůh posílá své pomocníky, aby člověka navedli na tu správnou cestu. Dva andělé v Lukášově evangeliu se objevují v neděli o Velikonocích ráno v prázdném hrobu, kdy ženy hledají mrtvého Ježíše. A ti andělé jim říkají: „Nehledejte ho tady. Je živý. Nehledejte živého mezi mrtvými.“ A nyní, v tuto chvíli nanebevstoupení, apoštolové podle Lukášova vyjádření hledí k nebi a měli tendenci pořád mít oči upřené k nebi. A ti andělé vlastně (oni jim říkají: „Proč hledíte?“) vrací jejich oči k zemi a říkají: „Ježíš přijde, o toho se nebojte. Přijde Pomocník, to se taky nestrachujte, ale vaším úkolem teď je mít upřené oči k zemi, mít upřené oči k lidem, protože k těm lidem vás Ježíš posílá. Vy jste jeho učedníci. Vy už jste přestali být žáky a vy budete učiteli. Vy už teď budete těmi, kteří povedou druhé. Vy už budete těmi, kteří budou zvěstovat evangelium. Ježíš svoje dílo odevzdal vám a vy ho máte šířit, vy ho máte předávat.
Bratři a sestry, to co Ježíš předal apoštolům, to co ti andělé připomněli apoštolům hledícím k nebi, toto platí i pro nás. Ježíš předal svoje dílo nám. Teď jsme na řadě my a je na nás, aby evangelium se šířilo skrze nás, skrze naši víru, skrze naše slova, skrze naše skutky. Kéž se nám to s Boží pomocí a pod vedením Ducha svatého daří co nejlépe.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.06.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 7,55-60; ž. Žl 97; 2. čt. Zj 22,12-14.16-17.20; evang. Jan 17,20-26;
Milé děti, bratři a sestry, ve čtvrtek jsme slavili slavnost Nanebevstoupení Pána Ježíše a ti učedníci, kteří odcházeli z té Olivové hory, si kladli takovou otázku: „A co bude dál?“ A na tuto otázku se nám snaží odpovědět i ty texty, které jsme slyšeli. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.05.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 7,55-60; ž. Žl 97; 2. čt. Zj 22,12-14.16-17.20; evang. Jan 17,20-26;
Bratři a sestry, my se vrátíme k dnešnímu prvnímu čtení. Proč teď, v době velikonoční, čteme úryvek, který známe ze svátku svatého Štěpána, tedy z 26. prosince? Je to kvůli té první větě: „Štěpán plný Ducha svatého,“ protože prožíváme období mezi nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého a osoba Ducha svatého nám má být bližší. Více...