Rubrika
HomilieŠtěpán byl plný Ducha svatého
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.05.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 7,55-60; ž. Žl 97; 2. čt. Zj 22,12-14.16-17.20; evang. Jan 17,20-26;
Bratři a sestry, my se vrátíme k dnešnímu prvnímu čtení. Proč teď, v době velikonoční, čteme úryvek, který známe ze svátku svatého Štěpána, tedy z 26. prosince? Je to kvůli té první větě: „Štěpán plný Ducha svatého,“ protože prožíváme období mezi nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého a osoba Ducha svatého nám má být bližší.
Je to těžké. Obrazů Ducha svatého existuje málo, snad ten jediný, symbol holubice, ale jinak je těžké ho nějak zobrazit, představit si ho, ale co známe, co si dokážeme představit a o čem víme, že to potřebujeme, jsou jeho dary. Štěpán byl plný Ducha svatého a veden Duchem svatým se stal jáhnem. Jako jáhen se tedy měl starat o to, čemu se říká „denní potřeby věřících“, měl na starosti především to, čemu se říká charita a chystání bohoslužeb, ale protože byl plný Ducha svatého, tak nezůstal jenom u toho, co mu bylo svěřeno „úředně“, ale také podle svých sil, podle svých schopností hlásal evangelium a při tomto hlásání evangelia se dostal do jakéhosi střetu s Ježíšovými odpůrci.
Toto se odehrálo v té první době církve několik málo let po Ježíšově nanebevstoupení a seslání Ducha svatého. Když bychom to chtěli celé dobře pochopit, tak je potřeba, abychom si přečetli šestou a sedmou kapitolu ze Skutků apoštolů. Je tam líčena dlouhá rozprava, kterou Štěpán má s těmi, kteří popírají Ježíše Krista jako Zachránce a Vykupitele. Štěpán dokázal při celé té dlouhé rozpravě právě proto, že byl veden Duchem svatým, udržet se, aby nesklouzl k nějakým laciným argumentům. Štěpán neurážel ty spoludiskutující, neponižoval je, nezesměšňoval je, ale držel se věcně argumentů a dokázal v síle Ducha svatého dobře vysvětlit a obhájit svoji víru. Ale oni ne. Oni ne a čím dál tím víc cítili, že jim, jak se říká, ujíždí půda pod nohama. Ale byl tady jeden problém, oni měli svou pravdu a tu nehodlali změnit, té se nehodlali vzdát. Štěpán ukazuje na Ježíše, tedy na Pravdu s velkým P, a říká: „Je potřeba změnit svoje myšlení, je potřeba přijmout nové věci.“ Ale to oni nebyli ochotní udělat. Oni byli „zabetonováni“ v tom svém a o nějaké změně, o tom, že by vůbec připustili, že jim Štěpán zvěstuje Pravdu, to je vůbec nenapadlo, a tak ho ukřičeli. Skončily argumenty a nastoupila hrubá síla.
Takovou poslední kapkou bylo to, že Štěpán má zjevení. „Pohleděl k nebi a spatřil Boží Slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici.“ Oni byli, řekněme, úřední představitelé židovského náboženství, oni byli těmi, kteří ho zastupovali. V jejich očích Štěpán nebyl nic. Štěpán neměl nějaké vzdělání ve víře, v židovském náboženství. Pro ně to byla nicka, a tato nicka má zjevení. Jak je to možné? Dá se to vůbec připustit? No, pro ně ne.
Štěpán, když hlásal Ježíše Krista, tak se tady objevuje formulace, říká: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka.“ Co to je otevřené nebe? Známe to ze Starého zákona – otevřené, zavřené nebe. Za časů proroka Eliáše se nebe zavřelo na sedm let. Jsou to typicky biblické obrazy, náboženské obrazy, které chtějí popsat vztah Boha ke světu, a Štěpán říká: „V Ježíši Kristu se vám jednou provždy a definitivně nebe otevřelo. Bůh řekl: ‚Člověče, už se k tobě nikdy neotočím zády. Nikdy už ti nezavřu ty dveře. I když ty budeš mít, člověče, sebevíc chyb, budeš sebevíc se vzdalovat, ty dveře zůstanou otevřeny. Jednou provždy. To je definitivní rozhodnutí.‘“
Dá se to říct taky jinak. My vnímáme, že v Bohu jsou dvě takové tváře – tvář milosrdenství a tvář spravedlnosti, a v tom okamžiku Ježíšova zmrtvýchvstání se k nám víc natáčí ta tvář Božího milosrdenství a Božího odpuštění. Tím nechci říct, že by úplně zmizela ta tvář soudu, spravedlnosti, to ne, ale je bližší ta tvář milosrdenství. Ale to se jim vůbec nehodilo. To se ani dnes nehodí mnoha lidem. Mnoha lidem, kteří z náboženství dělají strašáka, kteří ho nehlásají jako radostnou zvěst, ale kteří ho hlásají jako „lidé bojte se, třeste se, strachujte se“. V okamžiku, kdy se lidé bojí a strachují, tak jsou snadněji manipulovatelní, snadněji ovladatelní. Poslouchají, protože se bojí, a často je z toho i dobrý kšeft. A Štěpán ukazuje úplně něco jiného. Ukazuje náboženství radosti, svobody, volby, svobodné volby. „Člověče, máš otevřené dveře. Můžeš vejít. Jsi zván. Vejdi.“ Došly argumenty a nastupuje hrubá síla.
Ale ještě bych chtěl zmínit maličký detail, a sice je tam v tom zjevení: „Štěpán uviděl Syna člověka, jak stojí po Boží pravici.“ Je to maličká změna oproti jiným zjevením, která najdeme v Písmu svatém v Novém zákoně. Tam Syn člověka sedí. Proč je tady ta změna, proč stojí? Biblisté nacházejí vícero možností, jak vyložit tento drobný detail, ale většina z nich se kloní k takovému, myslím, velmi pěknému výkladu. A sice, Ježíš Kristus stojí proto, aby přišel na pomoc Štěpánovi, který zažívá těžkou a rozhodující chvíli svého života. Syn člověka vidí, co se děje se Štěpánem a není jenom ten, který by se na to pasivně díval, ale vstupuje do toho se svojí pomocí.
„Na Štěpána se vrhli a vyvedli ho za město.“ Je to to, čemu se říká lynčování, nic jiného. Je to prachsprostá vražda. Asi v tu chvíli, jak šli tím městem, tak si to uvědomili, protože je tu změna. Oni se snaží vzbudit zdání, že všechno proběhlo podle Mojžíšových nařízení, podle toho, co přikázal Mojžíš, jak to čteme ve třetí a ve čtvrté knize Mojžíšově. Ale je to jenom zdání. Je to jenom zdání a tím chtějí nějakým způsobem ospravedlnit tento zločin. Pořád to je a zůstává zločin.
Teď přeskočíme úlohu Šavla, ale je velmi důležitá a ještě se k ní vrátíme. Budeme pokračovat v tom, co se dělo se Štěpánem. Štěpán se modlí: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ Štěpán vědomě opakuje slova svého Mistra. Když si nalistujeme v Lukášově evangeliu okamžiky Ježíšovy smrti, tak tam budeme číst ta stejná slova, téměř stejná, kdy Ježíš říká: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Štěpán říká: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ Smysl je naprosto stejný. Jako Ježíš se svěřuje do Otcovy náruče, Štěpán se svěřuje to Ježíšovy péče.
A potom ta druhá věta: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ Opět kopíruje Ježíše. Štěpán byl Ježíšův učedník a toto, co tady říká, je naprosto vědomé, jasné. Pro nás to má být povzbuzením a příkladem. Jako byl Štěpán Ježíšovým dobrým učedníkem v dobách, řekněme, slávy, kdy byl jako jáhen, kdy byl jako kazatel, měli ho rádi, chválili ho, že mu to jde dobře, tak byl také Ježíšovým učedníkem a následovníkem tenkrát, když šlo do tuhého a když bylo zle.
A ta úloha Šavla? V celém tom úryvku vidíme působení Ducha svatého ve dvou rovinách. U Štěpána, kdy je to působení naprosto zjevné, téměř až slavnostní, a potom u Šavla, kde je to působení neznatelné. Lukáš, který napsal Skutky apoštolů, zmiňuje Šavla schválně, protože Šavel se postupně stane hlavní postavou Skutků apoštolů, o něm to bude hlavně tahle kniha, a Pavel (nebo Šavel) se po svém obrácení stane pokračovatelem v tom, co dělal Štěpán. Oni jsou si velmi podobní. Oba dva nedělali jenom to, co měli, to, co museli, čím byli pověřeni, ale dělali, co uměli, co znali, co považovali za důležité a dobré.
Štěpán byl veden Duchem svatým tady v této rozhodující chvíli svého života. Šavel v tuto chvíli ještě vůbec nic neví a nic netuší. Ve Skutcích čteme, že Šavel schvaloval, že zabili Štěpána. Tedy Šavel nemá vůbec tušení o tom, že ho Duch svatý vede k tomu okamžiku obrácení.
Bratři a sestry, obojí potřebujeme. Potřebujeme vedení Duchem svatým, ve všední dny i v rozhodující okamžiky našeho života, ale jak jsem říkal na začátku mše svaté, záleží na nás. Duch svatý je nabídka, možnost. Záleží na nás, jestli přijmeme tuto možnost, tuto nabídku.
Nakonec bych řekl asi toto. My nevíme často, které ty dary Ducha svatého potřebujeme, a tak se modleme třeba takto:
Duchu svatý, vím, že Tě potřebuji, že potřebuji Tvé dary. Potřebuji je dnes, potřebuji je teď, v tuto chvíli. Protože nevím co, ale Ty to víš, tak se svěřuji do Tvé ochrany, zvu Tě do svého života a prosím Tě, dávej mi všechno to, co potřebuji, abych dnešní den prožil jako správný učedník Ježíše Krista.
Amen.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.06.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 7,55-60; ž. Žl 97; 2. čt. Zj 22,12-14.16-17.20; evang. Jan 17,20-26;
Milé děti, bratři a sestry, ve čtvrtek jsme slavili slavnost Nanebevstoupení Pána Ježíše a ti učedníci, kteří odcházeli z té Olivové hory, si kladli takovou otázku: „A co bude dál?“ A na tuto otázku se nám snaží odpovědět i ty texty, které jsme slyšeli. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.05.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 7,55-60; ž. Žl 97; 2. čt. Zj 22,12-14.16-17.20; evang. Jan 17,20-26;
Bratři a sestry, my jsme dnes měli možnost vyslechnout dva úryvky od téhož autora. V prvním čtení jsme slyšeli začátek Skutků apoštolských a v evangeliu jsme slyšeli závěr Lukášova evangelia. Více...