Rubrika
HomilieJsem to já, kdo přebývá v ochraně Nejvyššího
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.02.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Dt 26,4-10; ž. Žl 91; 2. čt. Řím 10,8-13; evang. Lk 4,1-13;
Bratři a sestry, zamyslíme se nad texty, které nám dnes církev předkládá v první postní neděli. Jak už jsem zmínil na začátku mše svaté, tak texty, které budeme letos číst o nedělích, mají takovou jednotící hlavní myšlenku, a tou je smíření nebo znovuobnovení vztahu, především myslí se člověk – Bůh, aby se člověk vrátil k Bohu, k svému Tvůrci.
Svatý Ambrož k tomu řekl takový pěkný citát. Říká: „V církvi nikdy nechybí voda a slzy.“ Voda jako znamení očištění, křtu, odpuštění, začátek těch vztahů. A slzy jako znamení lítosti, toho když si člověk uvědomuje, že ten vztah pokazil, a lítosti jako znamení návratu, obnovení toho, co člověk získal při křtu.
Dnešní žalm se dostal do té liturgie slova proto, že má souvislost s evangeliem. Všimněme si potřetí, když ďábel pokouší Božího Syna, tak říká: „Je psáno: ‚Svým andělům vydá o tobě příkaz.‘“ Všimněme si, že dokonce Zlý duch jde tak daleko, že je schopen nebo ochoten citovat Boží slovo a je ochoten to slovo překroutit, aby mu posloužilo k jeho cíli. Ale co je jeho cílem? No, jeho cílem je ukázat, že on je nejsilnější. Podařilo se mu to u Adama a Evy, kdy se lidé obrátili zády k Bohu, a teď to zkouší na samotného Božího Syna. Ale ten odolává. To, že Ježíš odolává, má pro náš každodenní život velký význam. Vidíme, že je možné odolat. Ježíš je na jedné straně Boží Syn, ale na druhé straně je také skutečný člověk. A zde můžeme říci, ten skutečný člověk, pravý člověk odolává lákání toho Zlého. To má být pro nás velkou posilou.
Celý ten žalm se dá rozdělit na dvě části, na to, kdy mluví žalmista, a kdy mluví sám Bůh. My jsme slyšeli čtyři sloky. V těch prvních třech, které jsme slyšeli, mluvil žalmista, a v té poslední promluvil sám Bůh. Žalm je připisován Davidovi. Je tam zmínka o tom, že David je ten, kdo přebývá v ochraně Nejvyššího.
Ten začátek: „Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného?“ Nám se tam tak jaksi sám od sebe dere otazník, otázka. Kdo je to ten, kdo je chráněný tím nejvyšším? Kdo může o sobě říct, že má za pomocníka toho všemohoucího? Ale když budeme ten text dobře číst a dáme si pozor, tak ono je to vlastně jedno souvětí: „Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného, řekni Hospodinu: ‚Mé útočiště jsi a má tvrz, můj Bůh, v něhož doufám!‘“ A na konci je vykřičník.
Tedy v první řadě David byl ten, kdo byl ve stínu Všemohoucího. Můžeme říci, v Novém zákoně se ten žalm vztahuje na Pána Ježíše, především na Pána Ježíše, ale ten žalm se vztahuje na každého z nás. Každý z nás může o sobě říct: „Já jsem ten, kdo přebývá v ochraně Nejvyššího. Já jsem ten, kdo je chráněn stínem Všemohoucího.“ Tedy ten žalm začíná výzvou k tomu, abychom Bohu děkovali. Abychom uprostřed všech starostí, trápení a těžkostí nezapomínali děkovat.
Tento žalm s největší pravděpodobnosti vzniknul v momentě, nebo je tam zaznamenáno to, že David musí utíkat před králem Saulem. Musí se schovávat na poušti před Saulovými vojáky. Nemá opravdu, kde by hlavu složil, bydlí v jeskyních a stěhuje se, utíká a říká: „Jsem v ochraně Nejvyššího.“
Bratři a sestry, dále je tady vyjmenováváno několik druhů nebezpečí, těžkostí. To první je právě ten sluneční žár. Kdo jste byli ve Svaté zemi nebo někde tam na Středním východě, tak víte, jak stín je vzácný. Ale koneckonců i u nás v parném létě člověk je rád, že najde kousek místa ve stínu, kam se může postavit, a cítí okamžitě úlevu.
Další, o čem se tam mluvilo, tak se tam mluví o těch kamenech, kdy ho Nejvyšší chrání, aby nenarazila jeho noha na kámen. My, když mluvíme o poušti (slyšeli jsme dnes v evangeliu, že Ježíš byl na poušti), tak si představujeme poušť písečnou, jako Saharu, ale to je v Africe. Tady jsme v Asii a ta poušť, na které byl Pán Ježíš, je kamenitá. A to nejsou oblázky, ovály nebo něco takového. To jsou pěkně ostré kameny, kameny s ostrými hranami, které dokáží člověka, pokud si nedá pozor při chůzi, dokáží ho zranit. A uvědomme si, že v tehdejší době boty neměl nikdo, maximálně nějaké sandály. Takže tedy člověk si musel dát velký pozor, aby jeho nohy nepřišly k nějaké úhoně. A bylo to nebezpečí, které oni znali. Tady ta potřeba stínu, ta potřeba být bdělý, když někde jdu, to oni zažívali každý den, a v tom žalmu tyto obrazy jsou symbolem našich každodenních starostí, toho co se neustále opakuje, co nemůžeme změnit, co tady je a my máme být bdělí, aby nás to nesrazilo na kolena, abychom nezapomněli na cíl té cesty, protože člověk se zraněnýma nohama k cíli cesty nedojde.
Potom jsou tady další dva obrazy, kde se mluví o zmiji a hadu, o lvu a draku. Zmije a had, to je to stejné. To je tam dvojnásobně řečeno nebo dvakrát, aby se to rýmovalo, aby se neztratil rytmus toho žalmu. Ale had je zde symbolem zla, které působí skrytě, jaksi zespodu, naleptává tu společnost. Zla, které působí lstivě. Had začal ten dialog s Evou velmi lstivě, velmi vemlouvavě a snažil se pomocí různých polopravd a dalších nečestných obratů získat Evu na svoji stranu. A nakonec se mu to podařilo, a říkáme souhrnně, vlastně člověk se odvrátil od Boha, přestal respektovat Boha jako svého pána a tvůrce.
Tedy ten had je obrazem zla, které působí potichu, ve skrytu, ale způsobuje velkou škodu. Kdežto ten lev a drak jsou symboly zla, které působí jaksi zjevně. To jsou ty síly zla, které jsou vidět, síly často opravdu brutální, síly, které jsou viditelné a které se neschovávají za nic a za nikoho a, řekli bychom, drtí. Lev je symbolem zvířete, které drtí všechno, co se mu postaví do cesty. Před lvy měli lidé v době Pána Ježíše velký respekt. Taky když malovali mapy a dostali se k nějakému místu, o kterém nevěděli, jak to tam vypadá, co tam je, tak na ten papyrus, pergamen napsali: „Tady jsou lvi.“ Eventuelně tam i nějakého lva nakreslili. Vyjadřovali tím tedy svoji obavu, svoji nejistotu, to že nevědí, co tam je, a že se toho místa bojí.
A o tom všem ten žalmista pojednává a říká nakonec: „Ať je to nebezpečí zjevné, ať je skryté, ať je to něco, s čím se člověče potýkáš každý den anebo jednou začas, buď si jistý, že jsi v ochraně Nejvyššího.
Tam je ještě jedna krásná věta: „Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách.“ Andělé byli stvořeni k tomu, aby chválili Boha, aby mu sloužili a aby se starali o nás lidi. Ten anděl je obrazem všemožné Boží péče. Chce se říct, že Bůh je vynalézavý ve své péči o nás lidi. A důležité je tam to „na všech tvých cestách“. Ať jsou tvoje cesty radostné nebo bolestné, ať jsou tvoje cesty šťastné nebo nešťastné, Bůh je s tebou na tvých cestách a posílá ti pomoc na tyto tvoje cesty.
Toto je tedy ta jedna část, ve které mluví žalmista. A potom samozřejmě dál mluví žalmista, ale zastupuje Boha: „Vysvobodím ho!“ Já, mění se ta osoba, je to v první osobě jednotného čísla. „Vysvobodím ho, protože lne ke mně. Ochráním ho, protože zná mé jméno. Vyslyším ho, až mě bude vzývat, budu při něm v tísni, zachráním ho a oslavím.“
Církevní otcové tato slova chápali jako proroctví, které mluví o Pánu Ježíši, především o jeho utrpení. „Vyslyším ho, až mě bude vzývat. Budu při něm v jeho tísni.“ V tom utrpení nebo v tom pokušení na poušti, ale především v utrpení na kříži. Zachráním ho a oslavím. Vzkřísím z mrtvých.
To, že ho zachrání a oslaví, neznamená, že to utrpení nebo ty těžkosti budou vymazány nebo že budou odstraněny, ale znamená to, že poslední slovo nebudou mít právě ty těžkosti a to utrpení, ale to oslavení.
„Vysvobodím ho, protože lne ke mně. Ochráním ho, protože zná mé jméno.“ Znát něčí jméno v Orientě bylo chápáno jako mít nad tím člověkem určitou moc. Tedy pokud se jednalo o jméno Boží, pokud tedy někdo znal jméno nějakého boha, a uvědomme si, že ti pohané pořád řešili a ptali se: „A který ten bůh je ten nejsilnější? A který je opravdu ten pravý? A který je opravdu ten, který pomáhá? Jak se jmenuje, kde má svatyni, kam mám jít, abych se mu poklonil, abych mu přinesl oběť?“
Toto my všichni víme. Znát to Boží jméno znamenalo také možnost žádat ho, tedy smět přednést svoji prosbu, mít tu možnost obrátit se, prosit o pomoc. Toto my všechno víme, my známe to jméno, ale tady od nás se nežádá jenom to, že to jméno vyslovíme. Mnoho lidí v úleku řekne Boží jméno nadarmo, ježíšmarjá, ale po nás se žádá, od nás se čeká, že my to Boží jméno vyslovíme v modlitbě s vírou: „Pane Bože, děkuji ti … Pane Bože, prosím tě … Utíkám se k tobě, tebe žádám o pomoc, tebe žádám o ochranu.“
Bratři a sestry, zkusme si odnést z této bohoslužby hned ta začáteční slova žalmu: Jsem to já, kdo přebývá v ochraně Nejvyššího. Zkusme si na to vzpomenout příští týden každý den ráno a s těmito slovy začínat nový den. Ať se stane, co se stane, ať to bude příjemné nebo nepříjemné, jsem si jistý v tom, že přebývám v ochraně Nejvyššího a zlo mně nemůže ublížit, ať je v jakékoliv podobě.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.03.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Dt 26,4-10; ž. Žl 91; 2. čt. Řím 10,8-13; evang. Lk 4,1-13;
Bratři a sestry, texty, které uslyšíme letos v době postní, především ty nedělní texty, tak mají jednu společnou myšlenku a tou společnou myšlenkou je pokání, náprava, znovuobnovení. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.02.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Dt 26,4-10; ž. Žl 91; 2. čt. Řím 10,8-13; evang. Lk 4,1-13;
Bratři a sestry, společně se zamyslíme nad žalmem, který jsme před chvílí zpívali. Má číslo 91, pokud by ho někdo z vás hledal. Vykladatelé Písma říkají, že to je jeden z nejkrásnějších žalmů vůbec v celém biblickém žaltáři. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.02.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Dt 26,4-10; ž. Žl 91; 2. čt. Řím 10,8-13; evang. Lk 4,1-13;
Bratři a sestry, dnešní neděle nabízí vícero myšlenek, ale ze všech těch čtení se dá vytáhnout jedna jediná, a sice je to víra.
Apoštol Pavel v listě Římanům říká, jaká naše víra má být: má být v našem srdci a má být v našich ústech. Více...