Rubrika
HomilieO vztazích
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.10.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,18-24; 2. čtení Žid 2,9-11; evangelium Mk 10,2-16;
 |
O vztazích | 14:23 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.09 MB] |
Bratři a sestry, dnešní texty, vlastně všechny tři, vypráví o vztazích. Všechny ty texty nám říkají různým způsobem, různými slovy a pomocí různých obrazů asi toto: Člověče, jsi povolán k tomu, abys tady na světě budoval vztahy. Ne, abys je bořil, ale abys je budoval.
Toto je základní myšlenka, takový jakýsi ideál, ke kterému se musíme vracet, protože všichni jsme v nebezpečí, že naše sebeláska nás dovede k tomu, že ty vztahy budeme bořit. Ne budovat, ne stavět, ale ničit. Naše láska nás vede k tomu, abychom je stavěli, ale bohužel jsme lidé pohodlní, jsme lidé, kteří mají sklony na toto zapomínat. Ale to není jenom náš problém, to je problém lidstva obecně.
Starozákonní čtení, které jsme slyšeli, vzniklo nějakých 900 let před narozením Pána Ježíše. Nevíme vůbec, kdo to napsal. Podle toho, že ten svatopisec nazývá v originále Boha jménem Jahve, tak se mu říká jahvista. A už těch 900 let před narozením Pána Ježíše bylo potřebí ten ideál vytáhnout a ukázat ho, připomenout ho Izraelitům.
Pán Ježíš vlastně musel udělat to stejné. Musel postavit ten ideál před oči těm, kteří se považovali za strážce víry a mravů, farizejům. Oni se domnívali, že nastražili na Ježíše perfektní léčku, past, a že to tentokrát sklapne. A ta ironie, ten paradox spočívá v tom, že jednak Ježíš se tedy z toho krásně dostal, ale Ježíš i těm, kteří se považovali za znalce a odborníky na tuto problematiku, tak jim říká: „Zapomněli jste na podstatnou věc. Udělali jste to, k čemu lidé mají sklony: obejít, najít si nějakou zkratku, najít skulinu v nějakém výroku, v nějakém nařízení.“
Ale zůstaňme u toho starozákonního čtení. Tam je to vidět moc pěkně. Jak jsem říkal, to, o co jde hlavně, jsou vztahy. Není dobré, že člověk je sám. To říká Bůh, Jahve. Bůh, který dal člověku k dispozici celý svět. Rájem, Edenem v tu chvíli byl celý svět. Nikdo tam neškodil nikomu, nikdo tam nežil v nepřátelství, byla tam krásná příroda, všechno to bylo jaksi ideální, ale mělo to jednu chybu: člověk byl sám. Jménem člověk je v tuto chvíli nazýván muž. Člověk se hebrejsky řekne adamách, my to překládáme tím adam. Byl ale sám. Měl k dispozici všechno, ale nebyl s ním nikdo.
Naši bližní nám kolikrát, jak říkáme, lezou na nervy, chtěli bychom se jich zbavit, a zapomínáme na to, že by se nám po nich velmi brzo začalo stýskat. Vlastně jeden z nejkrutějších trestů, které lidé praktikují, je to, že člověka někde zavřou samotného. Že s nikým nemluví, že nikoho nevidí, že je sám. Jakkoliv nám připadá soužití těžké s našimi bližními, takováto samota, samota, kdy nemohu komunikovat, kdy nežiji žádné vztahy, je opravdu trestem, a často peklem.
Takže Bůh říká tady tuto první věc: „Jsi stvořen k tomu, člověče, abys žil ve vztazích. A nemysli si, že bez těch vztahů ti bude nějak lépe.“
„Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil.“ Pořád je aktivní Bůh ve své starosti, ve své péči. Důraz je na tom slovíčku „se hodil“. Ne každý vztah je pro člověka vhodný, ne každý vztah prospívá. Dál jakoby se ten příběh přerušuje a mluví se tady o stvoření všech věcí a o jejich pojmenování. Svatopisec tady používá obraz: Bůh je stvořil z hlíny. Proč z hlíny? Můžeme se tomu smát nebo usmívat. No, je to materiál, který Izraelité znali. Byl to v podstatě nejpoužívanější materiál té doby a toho místa. Ono tam v podstatě nic jiného ani není. A Bůh tedy použil to, co měl k dispozici.
Nevím, jestli znáte přísloví, které říká: Jaké dříví mám, tím topím. V podstatě je to výrok, který říká, že nemám k dispozici moc dobrý materiál, ale tím dřívím se většinou myslí i lidé. Tedy pracuji s tím, co mám. Bůh pracuje s tím, co má, pracuje s námi.
Izraelité věděli, že zdatný hrnčíř udělá z hlíny udělat jednak krásné nádoby, a jednak nádoby, které pomáhají, které usnadňují život. Ale taky věděli, že když hrnčíř bude nešikovný, tak z toho vznikne zmetek, který nebude k ničemu. Ale Bůh je zdatný hrnčíř a on dokáže vytvořit z toho, co má, krásné dílo. My jsme ta hlína, ale on s tím pracuje. On se za nás nestydí. On neříká: „Půjdu si najít nějaký lepší materiál.“ Ne, jsme pro něho dobří. Jde o to, jestli my uznáme Boha, že on je dost dobrý pro nás.
Dát jméno. Když někdo objeví nějakého nového brouka, pojmenuje ho. Hvězdář uvidí na nebi novou planetku, pojmenuje ji. Rodiče, když se jim narodí dítě, dají mu jméno. V Orientu dát jméno mělo ještě mnohem větší význam než dnes u nás. Bylo to chápáno jako že ten, kdo dává jméno, kdo zná jméno, má moc na tím pojmenovaným. A proto když král jmenoval nějakého úředníka, nějakého ministra, tak mu změnil jméno. Tady se tím chce říct: Člověče, Bůh ti to skutečně dává do rukou. Dává ti to do rukou, aby ti to sloužilo, aby ty ses z toho radoval, abys to zdokonaloval.
Dál se ten příběh vrací k tomu místu, kde by přerušen. Vhodná pomoc. Nenašla se vhodná pomoc, a proto ji Bůh vytvořil. Zase můžeme se pousmát nad tím způsobem, nad tím obrazem, kterým je to vylíčeno. Bible je kniha náboženská. Není to kniha historická, není to kniha přírodovědecká, ale náboženská, teoologická, a tato výpověď o tom, že žena je stvořena z těla muže, v sobě skrývá teologickou a morální výpověď právě o tom, že oba mají stejnou důstojnost, oba byli stvořeni k obrazu Božímu. Na jiném místě o kousek dál Písmo svaté říká: Bůh stvořil člověka, jako muže a ženu je stvořil. Celý člověk je tedy muž a žena. Ti dva patří k sobě, ti dva se hledají, doplňují se a ti dva vytvářejí jednotu. Je to skutečně o tom, že těch 900 let před Kristem, ale i v době Pána Ježíše velmi spekulovali o tom, jak je to s tou lidskou důstojností – jestli mají oba stejnou, jestli se to mění s věkem nebo s barvou pleti a podobně. Jestli si vzpomínáte, tak jsme si říkali, že v době Pána Ježíše dítě nemělo žádnou důstojnost, žádnou hodnotu a měnilo se to až v momentě, kdy tomu člověku bylo třicet let, tak ho pak začali brát vážně.
Tady je použit obraz nebo obrat, že Hospodin Bůh vzal Adamovo žebro. V originále je tam použito slovo bok – bok člověka. Ale také to slovíčko bok může znamenat bok stavby, bok domu, bok chrámu, chrámové stavby. Izraelité chápali sebe, svůj národ, že jsou chrámem, že budují chrám. A takhle to myslí i ten svatopisec. Ti dva patří k sobě a mají spolu vybudovat stavbu, která vydrží.
A nakonec je tady řečeno: Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata. Toto je, řečeno slovy jednoho filmu, takový překladatelský oříšek. Skutečně. Je to věta, která je do moderních jazyků nepřeložitelná. Proč? Protože hebrejsky se muž řekne iš a žena se řekne iša. To znamená, že když někdo slyší tato dvě slova a nemusí znát ten jazyk, tak podle toho sluchu, podle toho zvuku už ho napadne, že ta dvě slova patří k sobě. Kdežto v moderních evropských jazycích, když se řekne muž, žena, mohl bych teď pokračovat, jak je to v dalších jazycích, když je někdo nezná, tak ho ani vůbec nenapadne, že ta dvě slova označují nějaké osoby, bytosti, které patří k sobě. A proto vlastně moderní jazyky vytvořily to, čemu se říká manžel, manželka, aby řekly: Tito dva, tento muž s touto ženou patří nějakým originálním jedinečným zvláštním způsobem k sobě. V té hebrejštině už to vlastně bylo zakotveno v jazyku.
Celý ten úryvek končil slovy: Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk. První věta toho úryvku byla, že člověk, tedy muž, je sám. A končí to tím, že to slovíčko člověk už právě Písmo používá pro označení muže a ženy. V tom je ta výpověď, v tom je ten velký posun a poselství, které nám ten úryvek chce dát.
V době, kdy ten úryvek vznikl, synové neodcházeli zpravidla z domu, ale zůstali doma. Tak to bylo i v době Pána Ježíše. I těch 900 let před Kristem dokonce bylo možné, aby ten muž si tu ženu koupil. Bylo to tedy velmi vzdáleno od toho ideálu, od toho, že jeden člověk respektoval druhého, že jeden k druhému měl úctu. Ale jak jsem říkal, ten text nás vybízí k tomu, abychom se nedívali na to, jak to třeba funguje kolem, ale abychom se podívali na nějaký vzor a abychom si řekli: „Máš možnost. Máš možnost v tom druhém vidět obraz Boží, máš možnost ho respektovat, máš možnost ho ctít.“
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku, jsme povolání k tomu, abychom náš život žili ve vztazích. Jakkoliv pod tím třeba někdy klopýtáme, jakkoliv se z toho cítíme unaveni, jakkoliv máme pocit, že se nám to třeba nedaří, tak je tady zase mnoho okamžiků, kdy se to podařilo a kdy cítíme radost z toho, že žijeme v těch vztazích. Takže když mluvíme o našich vztazích, nevnímejme je jenom jako něco těžkého, nesnadného, ale vnímejme je také jako něco, co nám přináší radost a pokoj v našem životě a uspokojení z toho, že jsme tady spolu.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.10.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,18-24; 2. čtení Žid 2,9-11; evangelium Mk 10,2-16;
Bratři a sestry, u dnešního evangelia se nám zdá, že jsou tam dvě myšlenky. Myšlenka je tam jenom jedna, ale je vyjádřená ve dvou scénách. V té první, do které se Ježíš dostává, řekli bychom, nedobrovolně, protože přicházejí farizejové, kteří nemají v úmyslu nechat se poučit. Nejsou učedníky. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.10.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,18-24; 2. čtení Žid 2,9-11; evangelium Mk 10,2-16;
Bratři a sestry, když bychom si zrekapitulovali texty, které jsme slyšeli, tak v prvním čtení byla ta zpráva o stvoření člověka. O tom, že tedy celý člověk je muž a žena a oba že jsou stvořeni k obrazu Božímu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.10.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,18-24; 2. čtení Žid 2,9-11; evangelium Mk 10,2-16;
Bratři a sestry, dnešní evangelium a první čtení jsou velmi úzce propojeny. Ježíš se také vlastně odvolává několikrát na to první čtení. Přišli farizejové a zeptali se, ale ptají se proto, že ho chtějí přivést do úzkých. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.10.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,18-24; 2. čtení Žid 2,9-11; evangelium Mk 10,2-16;
My se, bratři a sestry, vrátíme k dnešnímu prvnímu čtení. Někdy si možná říkáme, jak ti naši předkové nebo prapředkové žili. Archeologové nám podávají obraz, ve kterém se vlastně říká, že neměli mnoho věcí z toho, co máme my, že žili daleko skromněji a že byli, jak se říká, vůči nám pozadu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.10.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,18-24; 2. čtení Žid 2,9-11; evangelium Mk 10,2-16;
Bratři a sestry, dneska jsme slyšeli úryvek z listu Židům a z listu Židům budeme teďka číst druhé čtení až do konce liturgického roku, až do slavnosti Ježíše Krista Krále. Takže já trošičku připomenu takový ten úvod, o kterém už jsem jednou tady mluvil, o tom, co ten list Židům je zač, a začneme se věnovat těm jednotlivým odstavcům. Více...