Rubrika
HomilieNezapomněl na nás Bůh?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.02.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
8. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 49,14-15; ž. Žl 62; 2. čt. 1 Kor 4,1-5; evang. Mt 6,24-34;
Bratři a sestry, když v jedné své promluvě papež Pavel VI. oslovil Boha, říká: „Bože, který jsi nám otcem i matkou,“ teď dál pokračovala ta promluva, tak mnozí nad tím kroutili hlavou a říkali: „Nějak nám to nesedí. Na to nejsme zvyklí.“ Ale papež Pavel VI. se nedopustil žádného věroučného omylu, dobře věděl, co říká, a to, co řekl, to oslovení je zakotveno v Písmu svatém. My jsme to slyšeli v dnešním prvním čtení, kdy prorok Izaiáš veden Duchem svatým srovnává Boha s maminkou.
Je zajímavé, v jakých souvislostech tento text byl pronesen. Je to takzvaný druhý Izaiáš a ten výrok byl pronesen v okamžiku, kdy už Izraelité věděli, že se budou moci z Babylóna vrátit zpátky domů. Ale cítíme z toho úryvku takovou úzkost: „Sión řekl: ‚Hospodin mě opustil.‘“ To je něco, co nás překvapuje. Ale ten výrok, který jsme slyšeli, je napsán ve čtyřicáté deváté kapitole knihy proroka Izaiáše a v té kapitole se střídají otázky lidí a odpovědi Boha.
Už vůbec ta skutečnost, že Bůh slyší naše otázky a že na ně reaguje, by nás měla potěšit, protože určitě každý z nás se někdy setkal s tím, že jsme se na něco ptali, něco jsme chtěli a někdo druhý nám řekl: „Neotravuj. Nemám čas.“ Anebo: „To já řešit nebudu. Mě to nezajímá.“ Bůh říká: „Mě to zajímá. Mě zajímá to, jak člověče žiješ.“ A do té mozaiky Božích vlastností mimo toho, že Bůh je vševědoucí, všudypřítomný, že je mocný, silný, milosrdný, tak teď se tady dozvídáme také, že je milující a hlavně starostlivý. To je ta vlastnost, kterou chtějí dnešní texty – jak první čtení, tak evangelium – jakýmsi způsobem podtrhnout, zdůraznit. A tady ten výrok v Izaiášovi byl reakcí na slova, která říkali ne ti, kteří byli přesídleni do Babylónu, ale ti, kteří zůstali.
Když Babylóňané dobyli území Jeruzaléma, všechno to tam zničili, tak ty obyvatele pečlivě roztřídili, a všechny, kteří něco znali, ať už v tom smyslu, že měli nějaké školy, nějaké vědomosti, ale i v tom smyslu praktickém, to znamená všechny řemeslníky a všechny ty lidi, kteří mohli být nějak užiteční, odsunuli, přestěhovali do Babylóna. Ale ty obyčejné, takové ty nejobyčejnější lidi, kteří tvoří ten základ té společnosti nebo ten nejnižší stupeň té společnosti, ty tam nechali. A tito lidé tam opravdu přežívali na těch troskách a Babylóňané, kteří to tam ovládali, Nebuzadran, velitel tělesné stráže krále Nabuchonodozora, který to tam řídil, ti všichni jim dávali tvrdě pocítit, že jsou porobeným národem. A tito lidé se ptali: „Nezapomněl na nás Bůh?“
Jak je to možné? Proč se ptali zrovna takhle: „Nezapomněl?“ Protože když vycházeli z Egypta a přišli k hoře Chorebu, tak Bůh tam s nimi uzavřel smlouvu. Celá ta smlouva se dá shrnout asi do těchto slov, kdy Bůh říká: „Vy mi budete zcela zvláštním lidem, vyvoleným lidem, a já budu vaším Bohem. Vy mě budete poslouchat, budete ve mně věřit a já vás budu chránit.“ Je tam závazek pro lidi, závazek pro Boha. Bůh zavazuje sám sebe. A Izraelité se ptali dál: „A jak tě máme poslouchat a jak v tebe máme věřit?“ A dostali desatero. Desatero je odpověď, taková rámcová, kudy má vést život člověka.
A teď Izraelité, ti, kteří tam zůstali na těch troskách, kteří měli ty dennodenní starosti, jak se uživit, kde najít něco k jídlu, kde vydělat nějaké peníze, aby přežili do zítřejšího dne, tak se ptali: „Nezapomněl na nás?“ Cítíme z té otázky takovou výčitku. Ona totiž ta otázka je postavená špatně. Ale je to přesně tak, jak se to v lidských dějinách děje, je to přesně tak, jak to popisuje Písmo svaté. Už když se mluví v první knize Mojžíšově o prvním hříchu, Bůh se ptá Adama a Evy: „Co jste to udělali?“ tak oni to háží jeden na druhého. On za to může, ona za to může, had za to může, ale já ne. Můžou za to všichni okolo. A přesně tak je to tady. Člověk obviňuje Boha. Ale to je jedno, on často taky obviňuje člověk člověka, a chybí tam to, čemu v náboženství se říká zpytování svědomí, psychologie tomu říká sebereflexe nebo zpětná vazba, zkrátka a dobře, pohled na sebe nebo spíš do sebe.
Toto se tady nějakým způsobem ztratilo, ale je zajímavé, jak na to reaguje Bůh. Když se takhle toto stane mezi lidmi, že jeden říká: „Ty za to můžeš.“ „Já ne, ty!“ Jako mezi děckama, to je úplně jasný: „Von si začal.“ „Ne, já jsem …“ a jak to na sebe hážou jeden na druhého. Tak to skončí výčitkami. Ale Bůh jim nic nevyčítá anebo ani nám nic nevyčítá, jenom opravdu jemně starostlivě upozorňuje a říká: „Ale kdepak, já se starám, ale jak je to s tvým postojem člověče? Nezapomněl ty jsi na něco?“
A teď se dostáváme k tomu, o čem mluví evangelium. Ježíš o tom mluví víc. Ježíš v žádném případě nechce zlehčovat naše starosti. Ježíš nechce říct v tom smyslu, jako: „Nezajímejte se o to, kde budete bydlet, co budete jíst,“ a takhle. Ale Ježíš říká: „Toto všechno, tady tyto potřeby, tyto starosti se nesmí stát smyslem vašeho života. Nesmí se stát smyslem a cílem vašeho života. To je prostředek. Cíl, smysl lidského života je někde výš. Tady tyto věci, kde budu bydlet, co budu jíst, jak se postarám o rodinu, jsou důležité, ale potom jsou tady věci, které označujeme ještě jako základní nebo bazální, věci, které jsou ještě nad tím. A člověk je povolán k tomu, aby nezapomínal. Člověk je tvor zapomnětlivý. Prorok veden Duchem svatým velmi jemně připomíná a říká těm lidem: „Jestli to náhodou nejste vy, kdo jste zapomněli. Ježíš už to říká rázněji: „Nelze sloužit dvěma pánům.“
Když se vrátíme zpátky k tomu prvnímu čtení, zmínil jsem Desatero. Když se podíváte tady nahoru (vpravo ode mě, od vás vlevo), tak vždycky ty desky desatera jsou dvě – na první desce jsou první tři přikázání a na té druhé desce od čtverky do desítky. Proč je to takhle rozděleno? Protože ty první tři se týkají přímo vztahu člověk - Bůh a od toho čtvrtého do desátého se to týká vztahu člověk – člověk, člověk k člověku, ale zase pořád s tím hlediskem: všichni jsme byli stvořeni k obrazu Božímu. Ježíš shrnuje toto všechno, když se ho zákoník ptá, které přikázání je největší, tak říká: „Největší jsou tato dvě: Miluj Boha nadevšechno, a bližního jako sám sebe.“ A Ježíš říká: „To nejde oddělit.“ Jestli si někdo myslí, že to oddělit jde, tak se velmi mýlí.
A teď se musíme ptát, už ne, jestli zapomněli Izraelité, ale jestli nezapomínáme my, protože s bolestí musíme říct, že náš národ ve svém celku na tu první desku z Desatera zapomněl už dávno, před nějakými čtyřiceti, padesáti lety. Ale potom se stala ta věc, že jestliže se zapomene tady na tuto první desku, tak člověk přestává být obrazem Božím, přestává být mým bližním a stává se mým konkurentem, stává se mým nepřítelem, tím, kdo mi překáží, protože já spěchám. Tím, kdo mi něco bere, protože já bych mohl vydělat víc peněz. A tak pomalu, ale jistě se odkládá i ta druhá deska Desatera.
Bratři a sestry, prorok, když toto připomíná, tak nechce rozpoutat nějaký, jak se říká, hon na čarodějnice, hon na nepřítele, ať už vnějšího nebo vnitřního, ale chce říct: „Dejte si pozor, abyste neopakovali tyto chyby, které se táhnou celým lidstvem. Jde o to, abyste udělali to jediné správné, jak se dá zareagovat, a sice podívat se dovnitř. Nedívat se ven, kdo to dělá. Takových těch, kteří budou obviňovat a říkat: „Tys to udělal špatně,“ těch je tu spousta, ale je potřeba podívat se dovnitř a ptát se, co já mohu udělat lépe. Ježíš varuje před takovou dvojkolejností života.
Abych to nějak celé shrnul a zakončil. Vzpomněl jsem si na dva příklady. Ten jeden příklad, to se mi skutečně stalo. Znal jsem paní, která měla cukrovku, těžkou cukrovku, ale jedla, co chtěla, taky podle toho vypadala, a vždycky říkala: „Tak ve čtvrtek jdu na tu kontrolu. Od pondělka …“ a teď mi líčila, co bude pít a jak toto, a říká: „A já je tam oblbnu.“ Jsem pokrčil rameny a říkám: „Myslíte, že to je to pravé, to správné?“ „Jo, jo. To bude v pořádku.“ Není to v pořádku. Lze oklamat nějaký přístroj, lze oklamat koneckonců i člověka, ale tím vlastně člověk vlastně nic nezíská, ale ztratí. To je to, když Ježíš říká: „Nemůžete sloužit dvěma pánům.“ On nemá na mysli nějaké věci vrcholné politiky a takhle, ale má na mysli náš každodenní život.
A ten druhý příběh je takový obrazný. Jeden rabín měl vnuka. Jeho vnuk si pozval svoje kamarády a hráli si. Ale naráz kamarádi byli někde pryč a asi po půl hodině vnouček přišel s brekem a říká: „Dědečku, my jsme si tak krásně hráli …“ „No, a na co jste si hráli?“ „Na schovávanou. A já jsem se jim tak dobře schoval, ale oni mě nehledají. Oni šli domů.“
Rabín se zamyslel a říká: „Bůh se nám taky trochu schoval a chce po nás, abychom ho hledali. Abychom ho hledali, ale my často to neděláme, my často odcházíme od něho.“
Bratři a sestry, ty dnešní texty nám chtěli připomenout Boží starostlivost a Boží péči. A na nás je, abychom za to děkovali a vděčně tady tuto péči přijali.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.02.2017
8. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 49,14-15; ž. Žl 62; 2. čt. 1 Kor 4,1-5; evang. Mt 6,24-34;
Bratři a sestry, dnešní evangelium bylo poměrně dlouhé. Co bylo cílem této Ježíšovy dlouhé řeči? Pořád se pohybujeme ještě v Horském kázání a na konci toho Horského kázání Ježíš řekne několik opravdu zásadních věcí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.03.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
8. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 49,14-15; ž. Žl 62; 2. čt. 1 Kor 4,1-5; evang. Mt 6,24-34;
Bratři a sestry, i když to tak možná na první pohled nevypadalo, texty, které jsme před chvilečkou slyšeli, nás mají povzbudit, mají nás navést na cestu, na které můžeme najít řešení našich starostí, našich těžkostí, toho co nás tíží. Více...