Rubrika
HomilieJá jsem tě miloval doopravdy
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2010 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Lk 24, 1-12;
Bratři a sestry, v dnešní liturgii je celá řada myšlenek. Vybral jsem z nich dvě: cesta a křik, nebo zvolání. Vlastně všechna čtení, která jsme slyšeli, obsahují tu myšlenku cesty. Už i to první, můžeme říci, že stvoření světa, stvoření člověka, že to je cesta z nebytí k bytí, z neexistence k existenci. Druhé čtení mluvilo o cestě Abraháma, který je podroben zkoušce a má obětovat svého syna Izáka. Třetí čtení mluvilo o cestě, o začátku cesty, kdy Izraelité odcházejí z Egypta a ještě jsou v Africe. Potom ta další čtení mluvily, můžeme říci, o cestě duchovní, vnitřní, kterou má člověk urazit, aniž by někam šel, ale ve své hlavě. Troufám si říct, že tato cesta je jedna z nejtěžších. V podstatě o tom stejném mluvil svatý Pavel. A poslední cestu, jak jsme slyšeli, vykonaly ženy v evangeliu, šly v neděli ráno k hrobu.
Chtěl bych se zastavit u té cesty Izraelitů a u cesty žen ke hrobu. Ta dvě čtení jsou spolu velmi úzce spojena a ty myšlenky jsou téměř stejné. Izraelité se vydávají na cestu. Odcházejí ze země, která měla na vrcholu té pyramidy faraóna, člověka, který o sobě říkal, že je bůh a že si může dovolit všechno, člověka, který se opíral o armádu, o sílu a všem to dával pocítit. A tady dochází ke střetu, především k myšlenkovému střetu těch dvou kultur, kdy Izraelité říkají: „Ale to není možné. Faraón je jenom člověk, ale pravým Bohem je Hospodin.“
Izraelité se vydávají na cestu jaksi s dovolením tady tohoto všemocného faraóna. Izraelité urazí jeden den cesty, první den cesty a to nadšení, které měli, když odcházeli z Egypta ráno, tak večer už tam nějak není. A co jim to kalí ještě víc toto nadšení, je vědomí nebo spíš to, že viděli, jistota, že za nimi jsou faraónovi vojáci, že on si to rozmyslel a ve své samolibosti řekl: „Tak to teda ne! Vy se vrátíte.“ Představme si dokonce, že Izraelité už opustili hranice Egypta, Egyptské říše, už tedy byli mimo dosah faraóna. Ale on si říká: „A proč ne?“
Proto tento úryvek tolikrát opakuje: „Faraónovy vozy, faraónovy koně, faraónovi jezdci, faraónovo vojsko,“ a tady toto, aby zdůraznili na jedné straně tu obrovskou sílu pronásledovatelů a slabost pronásledovaných, aby na jedné straně vynikla mohutnost zla a na druhé straně nepatrnost dobra. Ale, jak jsme slyšeli, to dobro zvítězilo. Zvítězilo zásahem Božím. Izraelité se samozřejmě báli a křičeli. Tak se dostáváme k tomu křiku. Křičeli k Mojžíšovi a Mojžíš se obrací k Bohu. A co mu říká Bůh? „Co ke mně křičíš? Poruč synům Izraele, ať táhnou dál. A ty vztáhni svou hůl, vztáhni ruku nad moře.“ To je všechno.
My bychom to dnes řekli takhle: „Uklidni se! Uklidni lidi a vztáhni ruku nad moře.“ Mohlo by se říct: „No, to je hodně málo.“ Co to žádá? No, velkou víru, hodně velkou víru. A Mojžíš to udělá.
Bratři a sestry, uvědomme si, že na naší životní cestě od nás Bůh žádá víru a často od nás žádá „obyčejné věci“ a nám často ty obyčejné věci připadají zatěžko. Říkáme si: „Kdyby chtěl něco neobyčejného, ... ale takové obyčejné?“ Mojžíš má udělat těchto několik gest a potom už jedná Bůh.
V tom samém úryvku je ještě jiný křik – křik egyptských vojáků, kteří také křičí: „Hospodin bojuje za Izraele,“ ale cítíme, že to je jiný křik. Tam to první byl křik nejistoty, křik, který bychom možná mohli přirovnat k tomu, když apoštolové jeli s Ježíšem na jezeře a Ježíš spal v lodičce, a oni ho budí a říkají: „Je ti jedno, že hyneme?“
Křik těch egyptských vojáků je opravdu plný zoufalství. Je to křik v okamžiku, kdy člověk poznává, že jednal špatně a že se to nedá napravit, že už není cesta zpět.
Bratři a sestry, Izraelité, když přešli přes Rákosové moře, co před nimi bylo? Poušť. Otevřela se cesta do zaslíbené země. To je paradox Velké noci – aby získali, museli opustit. Jakkoliv to živobytí v Egyptě bylo těžké, byla to pro ně jakási jistota a Bůh po nich chtěl, aby se této jistoty vzdali.
To stejné zažily ženy v hrobě ráno. Proč tam šly? Aby se setkaly s tím, co jim zbylo po Mistru a Pánu, aby se postaraly o jeho mrtvé tělo. To byl výraz jejich lásky, jejich náklonnosti, jejich starostlivosti. A teď tam přišly a to tělo tam nebylo. Písmo nelíčí, jestli tam něco křičely nebo jestli byly potichu, ale jak známe lidi z východu a ze Středního východu, oni často projevují svoje emoce nahlas. Osobně si myslím, že to neproběhlo potichu a že ten výkřik také neměl daleko k zoufalství. Proč? „Vzali nám i to poslední.“ Je vůbec nenapadlo, že by Ježíš mohl vstát z mrtvých. „Vzali nám to poslední. I to jeho tělo nám ukradli. Ani to nám nechtějí nechat.“ Až později se začíná otvírat prostor pro to, aby se ukázalo, že to je jinak, a je to zase zásahem Božím.
Bratři a sestry, vyprávění o odchodu Izraelitů z Egypta provázelo izraelský národ celými jeho dějinami. Dlouho si ho vyprávěli, dlouho se tradovalo. V té formě, jak jsme ho četli, bylo zaznamenáno v době babylónského zajetí, kdy jim bylo opravdu zle, kdy proti nim stálo mnoho zla, kdy proti nim stáli mnohem silnější protivníci, a oni si připomínali: „Stačí udělat málo, stačí věřit – věřit a z naší strany udělat to, co udělat můžeme.“ Obrazně řečeno, vztáhnout hůl, anebo, my bychom řekli z hlediska Nového zákona, připravit vonné masti a jít k hrobu.
Bratři a sestry, texty, myšlenky dnešní noci vzkříšení nám chtějí připomenout, že naše víra vždycky se srazí s míněním tohoto světa, že to nebude jednoduché, že často nebudeme vědět, co si o tom myslet, a to, co budeme mít, je jenom třeba Písmo, svátosti a víra ve zmrtvýchvstalého Krista. Máme si uvědomit, že svůj život nežijeme „jako“, ale doopravdy. Chtěl bych to demonstrovat tím, co jsme tady zažili dneska ráno při nácviku. Ministranti chodili se svícemi, se svícny a se svícemi, ale měli je zhasnuté, protože to byl nácvik, bylo to „jako“, a pořád nám to nějak nešlo a pořád to bylo: „Nemačkejte se tolik a dávejte pozor a drž tu svíčku rovno a co s tím děláš.“ A pak nás napadlo zapálit jim je. A v okamžiku, kdy každý z nich držel tu svíčku zapálenou, tak už to nebylo jako, už to bylo doopravdy a tady bylo opravdu ticho jak v kostele. Předtím já jsem pořád říkal: „Ticho, u Božího hrobu se lidé modlí,“ teď jsem nemusel říkat nic.
Máme si uvědomit, že pro Ježíše Krista, pro Boha Velikonoce nejsou jako, ale doopravdy. Jedné mystičce, jmenovala se Anděla z Foligna, Ježíš při jednom zjevení řekl: „Uvědom si, já jsem tě nemiloval z legrace, ale doopravdy. Pro mě to byla vážná záležitost.“ Máme si uvědomit, že ty Velikonoce pro Boha, to je vážná záležitost. Berme to tak a přijměme to tak.
A nakonec ještě jeden příběh, možná jednu skutečnost. Někoho to pobaví, někdo nad tím zakroutí hlavou. Ten faraón, který nechtěl propustit Izraelity z Egypta, se jmenoval Ramesse II. a celé se to odehrávalo asi 1250 let před narozením Pána Ježíše. Po něm se začali střídat faraónové a někdy podle našeho počítání kolem roku 1225 před narozením Pána Ježíše vládl faraón, který se jmenoval Mermemptah, a tenhle faraón vedl také války a dostal se až do země Kanán a tam zvítězil. Když se vrátili domů, tak v jednom chrámu v Thébách nechali vytesat desku, která oslavuje vítězství faraóna Mermemptaha, a na té desce je napsáno, že tenhle faraón, teď je tam ten rok, který by odpovídal tomu našemu roku 1225, porazil Izraelity natolik, že je všechny vyhubil a nezbylo jim žádné potomstvo. Jenže, jak my víme, v té době Izraelité, o kterých jsme četli tady v té druhé knize Mojžíšově, nebyli v zemi Kanán, ale byli někde na poušti a zrovna dostávali Desatero.
To je historická pravda nebo skutečnost, ten nápis, ale každý z nás asi řekne: „Tady něco nesedí. Ano, bratři a sestry, tam je mnoho otazníků. Buď se spletli nebo to bylo nějak jinak.“ Často se střetneme s tím, že to, co nám bude tvrdit jenom rozum, že pokud se opřeme jenom o skutečnosti, které jsou někde napsané, tak to bude málo. Jistě, setkáme se s lidmi, kteří budou říkat: „Nevěř pohádkám,“ ale uvědomme si, že naše víra není pohádka, že to není něco jako, ale že to bylo natolik skutečné, že Ježíš Kristus kvůli tomu umřel a vstal z mrtvých.
Bratři a sestry, naše životní cesta se podobá tomu okamžiku, kdy Izraelité vystoupili z Rákosového moře a byla před nimi cesta do zaslíbené země. Anebo, můžeme říci, v okamžiku, kdy ženy vstoupily do hrobu, střetly se s Božími anděly a ti jim řekli: „Nehledejte živého mezi mrtvými. Není tady.“
Bratři a sestry, kámen je odvalený, cesta je volná přes Rákosové moře. Záleží na nás, jestli projdeme a jestli řekneme: „Ano, Pane. Chci s tebou pokračovat, chci jít dál do zaslíbené země, kterou mi ukazuješ, kterou mi nabízíš!“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.04.2022 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Lk 24, 1-12;
Bratři a sestry, prožíváme velikonoční vigilii. Prožíváme tu noc, v kterou byl Ježíš vzkříšen. Jsme tady kvůli tomu, abychom si uvědomili, že i my jsme součástí zvěsti. „Syn člověk musí být vydán do rukou hříšným lidem, být ukřižován a třetího dne vstát.“
První křesťané ze začátku nesepisovali všechny výroky nebo všechny události ze života Ježíše Krista. Více...
Mons. Mgr. Jiří Mikulášek, generální vikář brněnský
20.04.2019 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Lk 24, 1-12;
Člověk musí poznat, co je tma, aby pochopil, jakou cenu má světlo. Tma, symbol zla, smrti, hříchu, nevědomosti, beznaděje, nevěry, samoty, opuštěnosti. Světlo, symbol dobra, života, poznání, naděje, víry, společenství, jistoty, domova. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2016 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Lk 24, 1-12;
Bratři a sestry, o tom, že dnešní obřady mají čtyři části, to už jste slyšeli několikrát, ale k dnešním obřadům je možné přistoupit ještě z jiného hlediska. To hledisko patří na všechny ty části, na každou zvlášť. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2013 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Lk 24, 1-12;
Bratři a sestry, začínáme slavit. Začínáme slavit Ježíšovo zmrtvýchvstání. Slavíme to v noci, protože se to stalo v noci. Tato noc je zvláštní, je jiná než noc narození, je to noc vykoupení. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.04.2007 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Lk 24, 1-12;
Bratři a sestry, když píše poutnice Eterie o slavení Velikonoční vigilie v Jeruzalémě, tak píše těm svým známým, pro které píše celý ten spis, že ta vigilie se slaví stejným způsobem jako u nich doma, a nepovažuje nějak za nutné se o tom široce rozepisovat, pouze dává několik málo informací o jakýchsi podrobnostech. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.04.2004 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 1,1-2,2; 2. čtení Gn 22,1-18; evangelium Lk 24, 1-12;
Bratři a sestry, takovou hlavní a určující myšlenkou po celou dobu postní pro nás byla příprava na křest nebo, můžeme říct, pro většinu z nás obnova našeho křestního vyznání. Dneska jsme slyšeli celkem sedm čtení z Písma svatého. Více...