Rubrika
HomilieVíře se učíme celý život
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.09.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
Bratři a sestry, jak jsme dnes slyšeli v komentáři k druhému čtení, tak v tom dnešním úryvku dává apoštol Pavel pokyny Timotejovi, jak konat bohoslužbu. Byly tam dvě věci: jednak pokyny pro tu bohoslužbu, pak tam byl takový věroučný odstavec o Ježíši Kristu Vykupiteli a zase jsme končili upozorněním, jak má ta bohoslužba nebo společná modlitba vypadat. Byla to jediná věta: „Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.“
Víte, někdo může říct, že myšlenky apoštolu Pavlovi tak nějak „létají chvíli tam, chvíli tam“. Proč napřed pokyny jak se modlit, potom naráz něco z věrouky a pak se zase vrací k tomu. Krásně na tomhle vidíme, že i když je to text, který je inspirovaný Duchem svatým, v žádném případě není potlačena, není zmenšena svoboda apoštola Pavla. Je na tom vidět krásně způsob jeho myšlení. On, když to píše, vidí před sebou vždycky adresáty, ty, kterým to píše – Timoteje, eventuelně jeho církevní obec v Efezu, Korinťany, Galaťany, Římany. Vidí je, myslí na ně a právě, jak si je vybavuje před očima, vidí jejich potřeby, vidí jejich radosti, jejich bolesti a podle toho píše, podle tohoto diktuje. Krásně právě na tom vidíme, že ty listy, že to je něco velmi osobního, i když se tam třeba řeší otázky věroučné, i když se tam řeší otázky, jak má vypadat církevní obec. Vždycky je z toho vidět Pavlův osobní vztah vůči těm adresátům.
Takže co nám a Timotejovi píše apoštol Pavel? Modlitby. Mají se konat modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všechny lidi. Zastavme se u toho „modlitby za všechny lidi“.
Víte, jsou náboženství, jsou lidé, kteří se modlí jenom za sebe: „Každý ať se stará o sebe. Každý toho má dost, proč já bych se staral o někoho jiného?“ Eventuelně jsou náboženství, která se modlí, přimlouvají za ty, kteří mají stejnou víru jako oni. Pavel říká: „Modlete se za všechny, proste za všechny, děkujte za všechny. To znamená i za ty, kteří mají jiné názory, i za ty, kteří jsou nevěřící, i za ty, kteří jsou vůči vám nepřátelští.“ Pavel tady vychází z Ježíšovy výzvy: „Modlete se za své nepřátele, buďte dobří k těm, kteří vás pronásledují“.
Pavel jde ještě dál, vyzývá, aby se konaly modlitby za krále a za všechny, kteří mají moc. My můžeme říct: „Tak dobře, je to nějaká modlitba za politiky a státníky, jak bychom dnes řekli.“ Ano, ale je to ještě něco mnohem víc. Tahle jediná věta by stačila k tomu, aby byl apoštol Pavel odsouzený na smrt. Vidíte, jak se třeba mění časy, jak se mění chápání lidí?
Proč? V téhle větě sice nenápadně ale jasně apoštol Pavel popírá to, že by římský císař byl bohem. Setkáváme se často s tím, že lidé, ti nahoře postavení, si na něco hrají. Římští císařové si doslova hráli na to, že jsou bohové, a chtěli, aby ostatní se k nim tak chovali, to znamená, aby se ostatní modlili k nim, aby je prosili o přímluvu, o pomoc. A křesťané samozřejmě toto popírali a říkali: „I císař v Římě je člověk jako my všichni. Je to slabý člověk, který má své nemoci, svoje limity, svoje omezení, člověk jako každý druhý.“ A proto se taky stalo, že křesťané byli odsuzováni, že jsou takzvaně „bezbožníci“, že neuznávají, neuctívají tyto bohy. Apoštol Pavel tedy tímto říká: „Nemodlete se k císaři, ale modlete se za císaře. I na něho pamatujte, i on to potřebuje, i on je slabý člověk.“ Tímto, touto větou apoštol Pavel v podstatě popíral a podrýval římské zákony.
Apoštol Pavel tady nemluví o osobních názorech těch vládců. Neříká: „Modlete se za ty, kteří jsou věřící,“ nebo „za ty, kteří jsou nevěřící.“ On říká: „Modlete se za ně, aby dobře vykonávali ten úkol, ten úřad, který mají, abychom my mohli vést pokojný a klidný život v opravdové zbožnosti a počestnosti.“ Jiným slovy, Pavel tady zase připomíná: „Modlete se i za ty, kteří nejsou dobří, i za ty, kteří vás pronásledují,“ protože většina těch vládců byla nevěřících a byla nepřátelsky nakloněna ke křesťanům.
Apoštol Pavel potom dál pokračuje (teď přeskočíme k té poslední větě) a říká: „Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.“ Společnost, které to Pavel adresoval, byla orientovaná na muže, muži měli vedoucí postavení. Dneska bychom si tam měli doplnit: „Přeji si tedy toto: všude se mají muži i ženy modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.“ Jinými slovy apoštol Pavel říká: „Nestačí to, že něco odříkáte, ale záleží také na vašem rozpoložení, na vašem vnitřním stavu, jestli ta modlitba bude přijata Bohem nebo ne.“
Začíná Pavel tím, že říká, jak mají u té modlitby stát, jak se mají postavit. Roztáhnout ruce tak, jak to dělá kněz při mši svaté, bylo takovým oblíbeným postojem modlitby v židovství, ale i v pohanství, a první křesťané to přijali. Proč? Tady tím, že člověk takhle zvedne ruce, jsou naznačeny dvě věci. Právě jednak ta upřímnost, to, že nic neschovávám, nemám ruce za zády, kde bych mohl mít schovanou nějakou zbraň. Nemám v zásobě nic nečestného, nepoužívám nějaké nečestné úskoky, nepřetvařuji se, ale „Pane stojím před Tebou upřímný, takový, jaký jsem“. Navíc ty otevřené prázdné ruce připomínají, že Bůh je ten, který mě může obdarovat, Bůh je ten, ke kterému přicházím právě proto, abych si vyprosil to, co potřebuji. Takže z těchto dvou důvodů – naznačení té upřímnosti a toho, že očekávám, že Bůh mě obdaruje, se rádi modlili s roztaženýma a zvednutýma rukama. Máme takhle koneckonců nakresleno několik postav v katakombách, ve starokřesťanských pohřebištích.
A Pavel říká: „Velmi záleží na tom, jak tady bude vypadat taky vaše srdce, jak budete disponováni, jak budete otevření. Ne jenom, že zvednete ruce, protože i v tom může být přetvářka, ale záleží, jaký bude váš vnitřní postoj. Nejde jenom o to odříkat, ale jde o to setkat se s Bohem. Nejde o to Boha zahrnout množstvím slov, ale jde o to upřímně mu předložit a svěřit svůj život.“ A samozřejmě taky jde o to, aby byla jakási jednota v našich slovech. Konec konců je to vyjádřeno v Otčenáši: odpusť nám, protože my odpouštíme. A takhle to vždycky je. Není možné vytrhnout to ze vztahů, není možné pro sebe něco chtít a druhému to odpírat. Není možné chtít, aby Bůh mi odpustil a já budu chovat nepřátelství. Není možné chtít se s Bohem usmířit a odmítat usmíření s někým jiným.
Apoštol Pavel v té prostřední části dnešního úryvku, který je takový naukový, mluví o Ježíši Kristu jako Vykupiteli. Jsou tam formulace, které my známe, a sice, že Ježíš je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi. Ježíš vydal sám sebe jako výkupné za všechny. Toto jsou věty, které známe, ale neznáme je z evangelia, ale známe je právě z tohoto listu. V evangeliu třeba Ježíš říká: „Přišel jsem hledat ztracené ovce z domu izraelského,“ a trvalo to chvíli, než první církev si uvědomila, než přišla na to, že Ježíš přišel úplně pro všechny lidi, nejenom pro židy. A Pavel byl mezi prvními z těch, kteří to hlásali, kteří to říkali hodně nahlas a kteří se snažili, aby toto vědomí, že Kristus přišel pro všechny, zapustilo kořeny, aby se církev neomezovala jenom na židokřesťany.
Pavel připomíná a říká: „Ježíš je jediný prostředník.“ Prostředník je ten, který pomáhá, pomáhá setkat se. Známe to často, když jsou nějaká jednání politická, společenská a dvě strany se nemohou dohodnout, tak si zvolí prostředníka, někoho nezávislého a řeknou mu: „My ti důvěřujeme, pojď! Pojď nám pomoct hledat společnou řeč, společný jazyk.“ Kristus je ten, který pomáhá nám, abychom se „domluvili s Bohem“, dorozuměli s Bohem, naším Otcem.
Ve Starém zákoně takovým prostředníkem byl Mojžíš. Židé měli strach (mluvili jsme tady nedávno o tom) a říkali: „Ty s ním mluv. My budeme radši dál a ty nám řekneš, co On ti řekl. Ty nám to vyřídíš.“ V Novém zákoně je jediný prostředník - Ježíš Kristus. Není žádný člověk. Já mohu přímo se postavit před Boha, před Ježíše, a přednést svoje prosby, říct to, co mám na srdci.
A nakonec je tam ještě jedna taková krásná věc. Pavel říká: „Byl jsem ustanoven za hlasatele a apoštola, za učitele víry a pravdy mezi pohany.“ Je to zase taková nenápadná formulace, ale když se nad tím zamyslíme, tak nám to osvětlí mnohé. Často si říkáme: „Pane, moje víra je slabá, moje víra je taková nanicovatá. Pane, jak mám předat svoji víru, jak mám předat víru svým dětem? I oni s tím často zápasí, nevědí jak.“ Pavel je učitel víry. Víru je potřeba se učit, a to dlouhodobě. Není to něco, co by bylo hotové za chvilečku. Víra je skutečnost, která nás provází celým naším životem a můžeme říct, že se celý život učíme, jak věřit, a nikdy s tím vlastně nebudeme hotovi.
Když si vzpomeneme tady na toto, že Pavel je učitelem víry, tak by nám to mělo pomoci v různých situacích, kterým říkáme krizové, kdy nevíme co a jak, jak dál a zdá se nám, že ta víra je slabá nebo že tu vůbec není. Víra není něco hotového, víra není taková lékárnička, kterou bychom dostali při absolvování kurzu první pomoci a že se s tím naučíme dělat a že nám to všechno bude jasné. Víře se učíme celý život. Učil se jí Pavel, učil to Timoteje, učil to Efezany, učil to všechny kolem sebe. Nezapomeňme na to a vzpomeňme si na to také při modlitbách a modleme se za všechny: za ty, kteří jsou kolem nás, za ty, které máme rádi, i za ty, které třeba dost rádi nemáme. Pamatujme ve svých modlitbách úplně na všechny, protože je to velmi důležité.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.09.2022
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
Já bych se chtěl teďka společně s vámi zamyslet nad prvním čtením. Je to úryvek z Knihy proroka Ámosa. Jak jsem zmínil na začátku mše svaté, je v tom stejná myšlenka, kterou Ježíš vysloví v tom přikázání lásky k Bohu a k bližnímu: Miluj Boha nade všechno, bližního jako sebe.
Prorok Ámos prorokoval někdy mezi lety 780-760 před Kristem v místě, které se jmenovalo Bétel. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.09.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
Bratři a sestry, když bychom hledali nějakou myšlenku, hlavní téma dnešní neděle, textů dnešní neděle, tak bychom to mohli shrnout do dvou protikladů. Na jedné straně hamižnost, na druhé straně velkorysost. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.09.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
Bratři a sestry, dnešní texty by se daly shrnout do jednoho slova, do jednoho hesla, a to slovo je důvěra. Důvěra, kterou má Bůh v nás, důvěra, kterou nám dává a říká: „Já jsem tady něco udělal, něco jsem stvořil, a teď to, člověče, dávám tobě, aby ty ses o to staral, abys to rozvíjel, aby ses radoval z toho, jak to vzkvétá. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.09.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
Bratři a sestry, jestli to počítám dobře, tak letos už čtvrtým rokem se tady scházíme takhle vždycky odpoledne, buď je to nějaká neděle na konci měsíce září anebo na začátku října, abychom jednak poděkovali za úrodu, a jednak abychom si připomněli výročí postavení tohoto kostela, tedy místa, kde děkujeme, kde prosíme. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.09.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
Bratři a sestry, můžeme říct, že v evangeliu je pouze jeden takový úryvek, který jsme právě slyšeli. Tenhle úryvek je svým způsobem opravdu šokující. Šokující proto, že je nám před oči postaven zloděj, třeba sympatický, protože to uměl zařídit a nakonec byl pochválený od svého pána, ale je to zloděj, který svého pána okrádal. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
23.09.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
První věc, ke které vybízím, je toto: „Ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné. Za všecky lidi, za kraj a všechny co mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu a našemu Spasiteli. On chce, aby všichni lidé se zachránili a došli k poznání pravdy.“
Tak jsem vám zopakoval vlastně to druhé čtení, které jsme slyšeli, z listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. Ať se dějí modlitby přímluvné. My je konáme vždycky při mši svaté po bohoslužbě slova. Více...