Rubrika Homilie

Jsme povoláni ke svobodě

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.06.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
13. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 19,16b.19-21; 2. čtení Gal 5,1.13-18; evangelium Lk 9,51-62;

	Jsme povoláni ke svobodě	10:58
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 26 kb/s, 2.13 MB]

Bratři a sestry, takovou hlavní myšlenkou dnešního evangelia je to, že jsme na cestě, ale ne na nějaké cestě, která by neměla cíl nebo smysl. Že jsme na cestě za Ježíšem, že On nás volá. Tady ta myšlenka o tom, že Bůh volá někoho, ta zazněla ve všech třech čteních. V prvním čtení prorok Eliáš, než byl vzat do nebe, dostává několik úkolů a posledním z těch úkolů je, aby vybral svého následovníka nebo spíš aby ho ustanovil. Tam přímo zazní, že to bude Eliseus. Eliáš jde a udělá, co po něm Bůh chce, ale z toho, jak je to napsané, vysvítá, že v Eliášovi byla pochybnost: „Jestli to ten Eliseus po mě vezme.“ Proč? No z důvodu majetku. Eliseus oral a měl před sebou dvanáct spřežení, tedy dvacet čtyři kusů dobytka. To i na dnešní dobu by byl dost velký sedlák. Tenkrát to byl obrovský majetek a v Eliášovi byla pochybnost: „Nebude mu líto opustit tohle všechno a jít do nejistoty?“ Takže tam přijde a řekne: „Udělal jsem, co jsem udělat měl.“ A když slyší Eliseovu prosbu: „Dovol mi, abych se šel rozloučit“, tak si říká: „Aha, měl jsem pravdu, on se nevrátí.“ Jenže Eliseus se vrátil. U Elisea to nebyla vytáčka, u Elisea to byla skutečně touha rozloučit se, dát do pořádku své rodinné vztahy, něco ukončit a potom jít a věnovat se dalšímu. U Elisea to bylo svobodné rozhodnutí následovat Eliáše a stát se prorokem. O té svobodě mluví svatý Pavel - říká, že jsme svobodní. Nám to nepřipadá nijak divné, ale v době, kdy to apoštol Pavel napsal, velká část společnosti byli otroci – lidé nesvobodní. Otrok – svobodný, to byly dva protiklady. Otrok nemohl nic, svobodný mohl všechno. Svobodný také mohl nařídit tomu otrokovi a otrok to musel udělat. Jinými slovy otrok dělá věci, do kterých se mu nechce, dělá věci, které by sám nikdy neudělal, kdyby by to záleželo na něm, ale on je musí udělat, protože mu to někdo nařídil. Kdežto svobodný dělá co chce, ne co mu kdo nařídí.

Takový příklad toho, jak se náboženská nesvoboda držela hodně dlouho v našich zemích. Jeden můj spolužák působí na severní Moravě v takzvaných Sudetech. Jednou jsme měli u něho sraz a šli jsme se samozřejmě podívat do kostela, měli jsme tam potom taky společně mši svatou, no a v tom kostele první, co mě zarazilo, bylo to, že tam byly lavice strašně nahusto, blízko sebe, skoro se v té lavici nedalo sedět. A já mu říkám: „Proč to?“ A on říká: „No aby se sem všichni vešli.“ Všichni sem museli přijít. A u kostelních dveří na každé straně byla taková docela malá lavička, ale byla velice pohodlná. A já mu říkám: „Tady ty dvě lavice, proč ty jsou jiné?“ A on říká: „Tady seděli ti, co počítali a kontrolovali, jestli jsou tady všichni ti poddaní, kteří tady museli být.“ Tak to je zase někde jinde, než jak to myslí svatý Pavel. Díky Bohu tahle doba už je za námi a každý z nás, kdo tady je, tak věřím, že tady je proto, že tu chce být. Ne proto, že mě sem někdo poslal nebo nanutil, ale proto, že tady chci být, protože jsem svobodný.

V evangeliu slyšíme o tom, jak Ježíš povolává lidi anebo jak oni se mu dokonce i nabízejí. Jsou to tři takové situace a Ježíš ve všech těch třech situacích odpovídá za pomocí přísloví, přísloví, která jeho posluchači důvěrně znali. My už je tak moc neznáme, nám už jsou cizí. Ježíš ta přísloví přizpůsobil pro danou situaci, ale každopádně to byla přísloví, která provokovala, která tahala za uši. „Nech mrtvé ať pochovávají své mrtvé.“ Na jednu stranu to zní jako velká neúcta, ale na druhou stranu je to velké varování. Často se to vykládá tak, že ten, kdo je duchovně mrtvý, ať se věnuje svým nízkým zálibám, ale my, kteří jsme duchovně živí a probuzení, se věnujeme něčemu jinému. Ale tam je možný ještě úplně jiný výklad a ten se mně líbí daleko víc. Ten výklad říká, že kolem nás jsou lidé a věci. Ty hmotné věci jsou mrtvé, ty nežijí, ti lidé žijí, ale my často věnujeme mnoho úsilí, mnoho námahy, mnoho své pozornosti těm věcem, které nežijí, a zapomínáme na lidi, kteří jsou kolem nás, kteří žijí, kteří by potřebovali náš čas, naši námahu, naši pozornost, ale my, protože věnujeme své síly věcem, které nežijí, tak už nám nezbývají síly pro lidi, kteří žijí.

Bratři a sestry, dnešní evangelium nám chce připomenout, že jsme byli povolání všichni. To není záležitost kněží, řeholních sester a podobně. To je záležitost všech lidí, dokonce i těch Samaritánů, kteří ho nepřijali. Oni říkají: „My o tebe nemáme zájem, my s tebou nechceme mít nic společného.“ A Ježíš říká: „Ale já o vás mám zájem. Já vás mám rád, i když vy mě vyháníte, i když mě nechcete u sebe nechat přenocovat.“ Jeho dva apoštolové Jakub a Jan chtějí přivolat oheň z nebe, který dvakrát přišel na pomoc Eliášovi. Bylo to takové znamení síly. Oni, i když byli s Ježíšem už skoro tři roky, ještě nepoznali, že Ježíšovi nejde o to, aby použil znamení síly, ale že Ježíš chce použít znamení lásky, dobroty, a takhle získat lidi.

Bratři a sestry, každý z nás je povolán k tomu, abychom následovali Ježíše, ale protože každý z nás je originál, tak to moje povolání bude originální. Ježíš z nás nechce mít nějaké vojáky. Když si představíme čestnou jednotku, kde všichni vypadají stejně, jednak mají úplně stejné uniformy, a často i ti chlapci bývají vybíráni tak, by byli stejně vysocí, aby to vypadalo stejně, tak Ježíšovi nejde o tohle – abychom vypadali stejně, abychom byli jeden jako druhý, vůbec ne. Ježíšovi jde o to, abychom byli plní.

Když jsem hledal nějaký příklad, jak to lépe vysvětlit, tak mě napadlo tohle. Je to takové docela jednoduché, prosté, ale snad to pomůže. Když si vezmeme několik sklenic, jedna bude třeba litrová, druhá půl litrová a třetí bude mít objem jedné deci. Každá je jiná, jinak velká, úplně jinak vypadá, ale každá z nich je buď plná nebo prázdná. A o tomhle je tady to povolání, že Ježíš chce, abychom byli plní. Každý z nás má jiné možnosti, jiné schopnosti, každý z nás žije trošku v jiné situaci, a Bůh se nedívá na to, jak jsme velcí nebo malí, ale touží po tom, abychom byli plní. Nedívá se na tu absolutní jednotku, jestli to bude litr, dva nebo půl nebo jakékoliv jiné malé množství, jde o to, abychom byli naplnění. Co to znamená být naplněný? Co to znamená přijmout tady to povolání? Znamená to v první řadě být upřímný, na nic si nehrát, nepředstírat, nedělat divadýlko před druhýma, ale říct: „Bože, tady jsem, tady jsem na cestě za Tebou, a čekám od Tebe, že mi pomůžeš, abych se na té cestě neztratil, že mi pomůžeš, abych došel, došla, až k Tobě.“

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku