Rubrika
HomilieCo vedlo Zachea k tomu, že lezl po stromech?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, položme si na začátek našeho dnešního zamyšlení otázku, co vedlo Zachea k tomu, že lezl po stromech? Co ho vedlo k tomu, že se rozhodl odložit svoji vážnost vrchního celníka, dnes bychom řekli ředitele finančního úřadu, a riskovat to, že se budou smát? A určitě ti, kdo byli kolem, tak se smáli. Už jednak proto, že právě tady ten vysoce postavený úředník leze po fíkovníku. Navíc si musíme uvědomit, že fíkovník je napůl keř, je to něco jak náš akát, ty větve nejsou úplně silné, to znamená, hodně se to kymácí. Takže důvod pro pobavení.
Proč? Proč se rozhodl toto všechno podstoupit? Byl zvědavý. Chtěl vidět, jak Ježíš vypadá. Tady pro tento případ té zvědavosti u toho Zachea má čeština takové hezké pojmenování, že je ten člověk zvídavý. On chtěl zjistit něco, co stálo za to. A tady to, když člověk chce prozkoumat věci, když chce tomu přijít na kloub, když chce odhalit různé zákony, jak to funguje, tak tomu říkáme zvídavost. Protože to, když je někdo zvědavý, to už zní tak trošku nepěkně.
Písmo svaté mluví právě i tady o té nepěkné zvědavosti. Hned na prvních stránkách, když se mluví o prvních lidech, tak Písmo svaté říká, že byli zvědaví na to, jak chutná ovoce ze stromu poznání dobra a zla, a tak přestoupili Boží zákon, Boží příkaz a neobstáli ve zkoušce, které byli vystaveni. Tu zvědavost nedokázali ukočírovat, nedokázali ji zvládnout.
Pak známe ještě jiný druh zvědavosti. Shodou okolností je to taky v Lukášově evangeliu, kdy o Velikonocích Pilát posílá Ježíše k Herodovi. To je Herodes, vnuk Heroda Velikého, který nechal zabít ty betlémské děti, protože i tento Herodes byl zvědavý, jak Ježíš vypadá. A byla to taková ta zvědavost, kterou bychom označili jako senzacechtivost. Doufal ten Herodes, že uvidí nějaký Ježíšův zázrak. A když se nic nestalo, tak znuděně posílá Ježíše zpátky k Pilátovi. Předtím si z něho ztropil posměch, a poslal ho zpátky.
Bůh nechce, abychom byli senzacechtiví, ale chce, abychom byli zvídaví. Na druhou stranu právě už od těch prvních lidí je zde jakési varování, že to, po čem toužíme, to co chceme nějakým způsobem poznat a tak, že ne všechno nám musí být k dobrému.
Mohli bychom dál zkoumat ty motivy, proč Zacheus byl zvědavý, co ho k tomu vedlo. Písmo říká, že byl bohatý. Bohatý znamená vlastnit hodně věcí. A Zacheus zřejmě pochopil, že to že vlastní hodně věcí, ho neudělá šťastným. Věci nás učiní šťastnými na chvíli. Když pořídíme novou věc, nové oblečení, novou tašku, ale i nové auto nebo cokoliv, tak chvíli se z toho radujeme, chvíli jsme z toho nadšení, a potom nám to zevšední. Potom to nějakým způsobem zapadne do toho, co prožíváme, a už nás to přestane oslňovat, přestane to k nám mluvit. Tedy věci nás učiní šťastnými na chvíli, je to pomíjivé štěstí. A to co Zacheovi chybělo, byly vztahy, vztah k druhým lidem.
Chtěl Ježíše vidět. Neměl vysoké ambice, ale byl dobře disponovaný. A tak když mu Ježíš nabízí svůj vztah, Ježíš ho oslovuje, a říká: „Pojď dolů. Dnes musím zůstat v tvém domě.“ Jinými slovy říká: „Já tě potřebuju. Já potřebuji zůstat v tvém domě.“ Ježíš nás potřebuje. On to tak udělal, že nás potřebuje. On říká: „Jsi pro mě důležitý, jsi pro mě důležitá. Já potřebuji právě tebe. Že máš chyby? To nevadí, já ti pomohu se jich zbavit.“
A Zacheus rychle leze dolů. Zastavme se chvíli tady u toho Ježíšova slova. Ježíšovo slovo provokuje skutek. Ježíšovo slovo vede člověka k tomu, aby člověk poznal, co je dobře a co je zle, a vede člověka k tomu, aby se držel toho dobrého, a to zlo, aby odsoudil. Nejenom slovy, ale skutkem. „Polovici majetku rozdám. Koho jsem okradl, nahradím čtyřnásobně.“ Všichni věděli, že okradl. Ježíš neřekl Zacheovi: „Zachee, ty zloději, vrať, co jsi nakradl!“ Ale říká: „Já tě potřebuji.“ Je v tom veliký takt, je v tom veliká ohleduplnost, ale Ježíš vede Zachea k tomu, aby poznal, co bylo špatně, a aby to napravil. Ale přitom je tam to, že Ježíš ho nechce ztratit. Naopak, chce ho ještě přitáhnout.
Boží slovo je slovo, které navazuje vztahy, navazuje kontakty. Boží slovo, slovo evangelia, je slovo, které vede k nějakému sjednocení. Vede k dobrému, vede ke spolupráci. V tom je to často rozdíl od slova lidského. Hned potom, jak Zacheus slezl dolů, tak slyšíme to slovo lidské: „Vešel jako host k hříšníkovi.“ Je to takové plivnutí, taková facka. Je to snaha pokazit tady tuto krásnou situaci, pokazit radost ze setkání Zachea a Ježíše, pokazit radost z nového dobrého začátku.
Bratři a sestry, žijeme v době a na místě, kde bohudíky nelétají kameny nebo kulky nebo něco takového, ale létají právě takováto slova, která můžeme označit za slova nějaká jedovatá, zraňující, slova špinící, slova rozdělující. V tom byla snaha znovu rozdělit, aby tam Ježíš nešel.
A tady co s tím? Nás toto zlobí. Často jsme z toho znechuceni, když slyšíme všechna ta slova. Tady platí taková antická zásada, kdy už v antice se říkalo, že moudrý mluví proto, aby se podělil, rozdělil o nějakou myšlenku. Hlupák mluví proto, aby nás zahltil slovy.
Víme, jaké to je, když třeba někdo se dívá na filmy, v kterých je násilí. Tak říkáme: „To nemůžeš, to ti škodí.“ Protože pak ten člověk bude mít násilnou povahu nebo minimálně bude mít divoké sny. A víme, že ta jediná cesta je prostě: „Tohle nemusím vidět, tohle nemusíš vidět.“ A tak tady platí: „Tohle nemusím slyšet.“ Protože cílem těchto slov je vzít radost, vzít pokoj, zničit.
Ale my si říkáme: „Ale já bych to měl vědět. Co když mi něco uteče?“ To je ta zvědavost. To je ta zvědavost těch prvních lidí. To není zvídavost Zachea. Protože Zacheus ví, že u Ježíše se může dovědět, získat jenom něco dobrého a něco pěkného. U Ježíše se toto vždycky spojuje, dobro a krása. Ale tady u těch lidských řečí to tak často není. A je to s námi jako s houbou. My jsme taková houba, která do sebe nasává vodu. Když ta voda je čistá, tak ta houba potom umyje tabuli a tabule je krásně čistá. Ale jestliže je ta voda špinavá, tak je ta tabule zamazaná, pošmouhaná, zkrátka a dobře, není to to, co se od toho očekávalo. V nás se to všechno ukládá a zanechává to v nás stopu. A tak my musíme právě dávat pozor na to, co do sebe pustíme. A platí to o obrazech, ale platí to taky o slovech.
Většinou v rozjímavých klášterech si dávají pozor na to, aby právě pokud možno tady tyto vnější vjemy nevzaly těm, kteří tam bydlí, radost a pokoj. A tak třeba trapisté, teď nevím, jestli je to úplně přesně, co řeknu, že se nedívají na televizi, neposlouchají rádio a do kláštera kupují jedny noviny. A představený vždycky to tak nějak přehlédne a při mši při přímluvách vlastně jako prosby zazní to, čím svět trpí, to co se děje mimo klášter, a takto se ti mniši vlastně s tím seznámí. Nejenom jako s nějakou senzací, ale jako se záležitostí, za kterou je buď potřeba prosit, nebo děkovat.
Ale jsou řády, tuším, že jsou to kamaldulové, kteří nekupují ani ty noviny. A jednou tam přišel na návštěvu člověk, a to se opravdu stalo, když to zjistil, žádné noviny, žádná televize, žádný rozhlas, tak se ptá toho jednoho mnicha a říká: „A jak vy víte, co je ve světě nového?“ A ten mnich se na něho podívá a říká: „A ve světě je něco nového?“ Od okamžiku, kdy Ježíš umřel a vstal z mrtvých, už nic nového nepřijde. To je novinka, jak se říká, par excelence, ta nebude překonána nikdy a ničím, a to všechno ostatní, co se tu děje, to už se dělo i před Pánem Ježíšem. Vždycky byly nějaké oslavy. Vždycky bylo to, že někteří lidé jeden druhému pochlebovali. Vždycky bylo to, je a bude, že se někdo snaží, jak se říká, vyškrábat se nahoru. Vždycky bude to, že se někdo se snaží na někoho vylít nějaký kýbl špíny. To bohužel bylo, je a bude. Ale my si máme vzít příklad z Ježíše a ze Zachea: „Zachee, pojď rychle dolů. Já tě potřebuji, i když máš ty chyby. Já dnes musím zůstat v tvém domě.“ A Ježíš, ani Zacheus nereagují tady na to právě, vešel jako host k hříšníkovi, protože si nechtějí nechat vzít radost a klid z toho setkání, z toho, že navázali ten vztah.
Bratři a sestry, příběh o Zacheovi a o Ježíšovi, o tom jak se našli, je v mnohém užitečný i pro nás. Jednak nám znovu připomíná to, že Ježíš je ten, který volí správná slova a vždycky jsou to slova pravdivá a jsou to slova krásná a slova povzbuzující. Potom nám ten příběh ukazuje, abychom takzvaně neztratili ten cíl. „Pojď rychle dolů.“ Šel dolů, přijal ho. Nezabýval se tím, co bylo okolo, co kdo říkal, jak to kdo posuzoval. Na toto je krásné jiné přísloví, že psi štěkají, ale karavana táhne dál.
Zacheus se radoval z toho, že ho Ježíš vyznamenal tím, a tak my se máme radovat z všedních věcí, z věcí, které se nám zdají každodenní, z věcí, které se nám zdají malé, ale máme se radovat ze všech věcí, které přinášejí pokoj, klid, které pomáhají budovat vztahy. Máme si uvědomit, že Ježíšovo slovo nerozděluje, ale spojuje a vždycky povzbuzuje.
Ať to, co bylo povzbuzením pro Zachea, ať je povzbuzením i pro nás, a to, z čeho se radoval Zacheus, ať se z toho radujeme i my.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.11.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, dnešní texty, myslím první čtení ze Starého zákona z knihy Moudrosti a evangelium, nám předkládají vlastně totožnou látku. Téma je stejné, akorát prostředky, kterými je to téma vysvětleno, jsou různé. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.11.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, v evangeliu jsme slyšeli příběh člověka, který se obrátil, napravil. V prvním čtení jsme slyšeli o tom, jak Bůh podporuje tady tuto, řekněme, cestu, když se člověk navrací, jak Bůh nahrává, vytváří podmínky člověku pro ten návrat. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, jak jsme slyšeli v komentáři, dnešní první čtení bylo z knihy Moudrosti, a to je nejmladší kniha Starého zákona. Vznikla někdy mezi lety 40 až 50 před narozením Pána Ježíše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.11.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, budeme se věnovat druhému listu apoštola Pavla Soluňanům.
První list Soluňanům je nejstarší Pavlův list a byl napsán buď v roce 50, maximálně 51 po Kristu. S tím druhým listem Soluňanům je trošku taková obtíž. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.10.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, v několika minulých nedělích jsme četli z Lukášova evangelia podobenství, třeba minulou neděli podobenství o dvou lidech, kteří se přišli modlit do chrámu – o farizeji a celníkovi. Podobenství je příběh, který si Ježíš vymyslel, aby těm, kteří ho poslouchali, něco vysvětlil, ale to, co jsme slyšeli teď, to se skutečně stalo a v tom je síla toho, co jsme teď slyšeli, že to si nikdo nevymyslel, to se odehrálo. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
04.11.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Drazí v Kristu, jestli jste dobře naslouchali a dávali pozor, tak jste si jistě všimli, že první čtení z knihy Moudrosti, které jsme slyšeli, byla taková krásná modlitba: „Bože, ty jsi tak nekonečně mocný a ty svou všemohoucnost ukazuješ právě tím, že se slitováváš, že máš milosrdné srdce, že nás zachováváš, i když hřešíme.“ Tak takhle velebí ten starozákonní prorok milosrdenství Boží. Pán Ježíš je obrazem nebeského Otce, je obrazem Božím a tak také v něm se projevuje tato Boží vlastnost – milosrdenství, kterou Bůh odpouští hříchy každému, kdo činí pokání. Více...