Jan položil smysl svého života mimo sebe

	Jan položil smysl svého života mimo sebe	12:30
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.77 MB]

Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, vlastně dnes končí doba vánoční, ale loučíme se s Ježíšem, když už je vlastně velký a začíná svoje veřejné působení. Ale je tady jakási myšlenková souvislost mezi tím vším, co jsme slavili od slavnosti Narození Páně až do toho dnešního svátku Křtu Páně. Od svého narození až do toho křtu Ježíš učil. Ale neučil slovy, učil svou přítomností, svým příkladem, tím narozením a dnes tím, že si připomínáme, jak se postavil do jedné řady s lidmi, kteří se chtěli polepšit, s lidmi, kteří vyznávali své chyby.

Svatý Lukáš, který napsal svoje evangelium pro pokřtěné, tak to zmiňuje, jako že už se to stalo. On nepíše pro ty, kteří se připravují na křest, ale pro ty, kteří už jsou pokřtěni, a svatý Lukáš chce, aby to pokračovalo. Křest je začátek, a potom je potřeba ten vztah, který se na křtu zrodil, posilovat. A to má na mysli právě tím, když mluví o té modlitbě.

Ježíš v tomto úryvku, který jsme slyšeli, nemluví. Mluví Jan a mluví Otec. Ale Ježíš začíná svoje veřejné působení tím, že se postaví do jedné řady, do jedné skupiny s lidmi, kteří si uvědomují, že jsou lidmi chybujícími a že chtějí být lepší. Nic výmluvnějšího asi být nemůže.

Ale posuňme se ještě kousíček dopředu, právě k tomu, co říká a co dělá Jan Křtitel. Lukáš nás uvádí do celé té situace, říká: „Lid byl plný očekávání, a ptali se, uvažovali, zdali Jan není Mesiáš.“ Proč se ptali, proč uvažovali o tom, jestli Jan není Mesiáš? Protože Jan Křtitel byl skutečně zcela výjimečný člověk. Ježíš říká: „Nikdo větší se nenarodil z ženy.“ V čem byl ten Jan veliký? Neměl žádné školy, nic nenapsal. Po něm nezůstalo žádné dílo, vlastně ani žádní žáci. Svoje žáky poslal za Ježíšem. Proč je tak veliký?

On je člověkem, který položil, my bychom řekli, smysl svého života mimo sebe. Jak je to s námi? No, my když plánujeme budoucnost, tak je tam vždycky nějak to „já“. Já, třeba, vystuduju tu a tu školu. Já budu vykonávat to a to povolání. Já se chci stát tím a tím. Chci založit rodinu, chci postavit dům, chci vychovat děti. Ale vždycky je tam to „já“ a v tom vidíme smysl našeho života. A není to špatně, dělat dobře to, co si zvolím, vychovat děti a podobně. Ale Jan Křtitel toto všechno nějakým způsobem přehodnotil a udělal to, že smyslem jeho života bylo připravit cestu přicházejícímu Zachránci.

A protože to dělal dobře, můžeme říci, na sto procent, tak ti lidé jsou Janem doslova fascinováni. Jednak teda jsou ochotni i přijmout tu myšlenku, když on je vybízí k nápravě, jsou ochotni uvažovat o svých chybách a hledat, jak se jich zbavit. Ale protože ten Jan je skutečně prorokem na sto procent, tak se ptají a říkají: „Jestli on nebude tím očekávaným Mesiášem? Výborně by se na to hodil.“ A Jan, protože je Předchůdce, tak říká: „Mým úkolem je něco jiného.“ Říká to obrazně: „Já vás křtím vodou. Po mně přijde někdo jiný, kdo vás bude křtít ohněm a Duchem svatým.“

Co to znamená, tady toto obrazné vyjádření? Voda očišťuje v tomto chápání, tak jak to Jan myslí. Voda očišťuje, voda dává možnost, aby něco vyrostlo. Jan Křtitel ve svém úkolu byl poslán k tomu, aby připravoval cestu, aby právě vedl lidi k tomu, aby uvažovali, aby přemýšleli o svých chybách a nějakým způsobem, obrazně řečeno, v sobě uklidili. Jan Křtitel vykonával tu fázi, kterou bychom mohli označit jako přípravnou, tu fázi, kdy se odstraňuje to špatné, to negativní, aby Ježíš mohl s těmi lidmi vytvořit něco krásného.

Jan Křtitel byl o toto ochuzen. Musíme si uvědomit, že on a jeho působení je právě ta fáze přípravná. To je velmi těžké. Každý z nás chce vidět nějaké výsledky své činnosti, každý z nás chce prožít něco pěkného, něco krásného, ale Jan Křtitel pouze připravoval, napomínal, urovnával, uklízel. To je jedno, jak to řekneme, ale byla to ta fáze negativní.

V té době se křtilo ponořením, a právě v tom křtu ponořením symbolizuje to ponoření smrt, vynoření život. A to ponoření pod vodu, kde člověk není schopen žít, také má vlastně připomenout to, že každé zlo na konci má nějaký zánik, porušení, rozdělení. A naopak každé dobro v sobě má zase život, má v sobě, řekli bychom, to vynoření, to nadechnutí, ten kontakt. A tak právě Jan Křtitel, když mluví o tom svém působení, tak říká: „Já jsem přišel, aby byl nachystaný ten začátek.“

Ale co se Janu Křtiteli podařilo opravdu dobře, bylo to, že dokázal je nadchnout. „Lid byl plný očekávání.“ Co to je očekávání? To je nálada, nálada ve společnosti. Nálady jsou různé. To jsou ty naše osobní nálady, někdy máme dobrou náladu a chceme si s druhými povídat, někdy zas nechceme nikoho vidět a jsme rádi sami. Nálada ve společnosti je trošku něco jiného, ale je odrazem nálad jednotlivců. Očekávání je nálada veskrze pozitivní, kdy se ti lidé těší, kdy si říkají, co pěkného nás čeká, co přijde. A tak ta dnešní neděle nám dává možnost a vybízí nás, abychom i my zkoumali svoje osobní nálady, čím se necháváme vést, čím se necháváme strhnout, ale abychom si uvědomili, jaká je nálada v naší společnosti.

Myslím si, že mnoho lidí se bojí a minimálně se dívá do budoucnosti s obavami, a možná ani nedokážou říct, čeho se bojí. Je to dáno tím, že to, na čem Evropa v průběhu druhé poloviny dvacátého století stavěla, nefunguje. Evropa chtěla vybudovat bezpečnou společnost a chtěla vybudovat společnost, ve které se bude stále víc vyrábět a stále víc spotřebovávat a tak to půjde pořád dokola. Potom jsou tady další fenomény, jako zábavy a to, že se staví na subjektu, že jedinec má svoje práva. Má je, jsou to nezadatelná práva, ale zapomíná se také na to, že jedinec má povinnosti vůči té společnosti a tak dál, a tak dál. A celý ten koncept byl hodně zaměřen právě na jednotlivce a na věci, na které se dá sáhnout. A jak říkám, ono to nefunguje a mnoho lidí se teď cítí ohrožených a mnoho lidí se ptá: „Jak dál, co bude dál?“

Není špatně se ptát, co bude dál, ale je potřeba nepodléhat panice. Jan Křtitel taky říkal: „Já to nejsem, ale tady už je ten, který jde za mnou a který se vás ujme.“ A tady bych ještě připomněl to, co probíhá právě v tyto dny, a to je Tříkrálová sbírka. Vždycky, když se vybírají peníze na nějaký účel, když nás někdo zastaví a řekne: „Vybírám na slepé, na vozíčkáře,“ nebo takhle, tak nás tím upozorňuje a říká: „Je tu někdo, kdo je na tom hůř než ty, někdo kdo potřebuje tvoji pomoc. A tato sbírka, každá tato sbírka má rozměr sociální.

Podobně je to i u Tříkrálové sbírky, ale Tříkrálová sbírka má ještě jiný rozměr, který je na prvním místě, a to je rozměr duchovní. To, že vlastně někdo přichází, že je třeba i oblečen za ty tři krále, tak ti koledníci vlastně navozují, připomínají ty moudré lidi, kteří hledali, kteří hledali smysl života, hledali Zachránce, ale připomínají taky, že ten Zachránce přišel. V tom, že vlastně ti koledníci přijdou, zazvoní a ten člověk jim otevře, tak první, co je, tak ti koledníci předávají zvěst. Ti koledníci jsou evangelisty, jsou apoštoly, kteří říkají: „Přišel. Přišel Zachránce. Přišel ten, komu ty, člověče, můžeš svěřit svoje radosti, svoje bolesti, svůj strach, svoje obavy.“ To je první věc a to je nejdůležitější rozměr této akce.

Druhý ten rozměr je sociální, tak jako u každé té jiné sbírky, a sice že ten člověk, který je oslovený, si má uvědomit, že jsou tady lidé, kteří jsou na tom hůř než on. Ale první, první je právě to, že ti koledníci přinášejí tu zvěst, tu zprávu a takto vlastně rozdávají, takto jsou oni těmi, kteří nějakým způsobem roznášejí, rozšiřují zprávu o příchodu Ježíše Krista.

Bratři a sestry, od teď se budeme s Ježíšem setkávat v jeho slově, v jeho učení, ale nenechme zapadnout tu skutečnost, že Ježíš svoje veřejné působení začal tím, že se postavil mezi nás, mezi nás slabé a chybující lidi. Co může být výmluvnějšího?