Kde jsi?

	Kde jsi?	15:31
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.52 MB]

Bratři a sestry, slavnost Zjevení Páně se vždycky v církvi slavila s takovým, jak se říká, velkým leskem, velkou okázalostí, protože je to vlastně svátek všech věřících, kteří se narodili mimo izraelský národ. Jak říká Písmo svaté, jak říká svatý Pavel, všech věřících z pohanů, a to jsme vlastně i my. Je to slavnost nebo svátek, to je jedno, jak to řekneme, lidí, kteří hledají.

Svatý Matouš v těch prvních dvou kapitolách právě srovnává. Nejdřív v první kapitole je rodokmen Ježíše Krista a je tam vylíčeno, jak měl Josef pochybnosti a jak skrze zjevení anděla přijímá Spasitele. To je cesta, kterou vlastně musel vykonat každý Izraelita. Je to spíš taková ta cesta vnitřní, protože Josef ví, kde je Spasitel, ten je s Marií nebo Maria ho v tu chvíli ještě nosí pod svým srdcem.

A v té druhé kapitole svatý Matouš líčí tu cestu všech těch, kteří přicházejí z venku, kteří jsou mimo izraelský národ, a jakou cestu musí udělat nebo projít oni. A je to cesta, která je na jedné straně vnitřní, ale je to i cesta vnější. Protože jde o to, kde – kde najít Spasitele.

Ta otázka, kde je Spasitel, je velmi důležitá otázka. Ona je to otázka i biblická, protože když se obrací Bůh k Adamovi po prvním hříchu, tak mu říká: „Kde jsi?“ To je první otázka, kterou Bůh dává člověku. Je to vlastně volání: „Kde tě můžu najít?“ A teď tady v té odpovědi nebo v tom, co se děje kolem těch mudrců z východu, oni kladou tu otázku: „Kde je narozený Spasitel?“ Je to s otazníkem, ale je to odpověď: „My ho hledáme. My ho hledáme a chceme se k němu nějakým způsobem dostat.“ Je to odpověď člověka: „Bože, kde jsi?“ A toto je smyslem celého biblického vyprávění, aby se obnovil ten dialog mezi Bohem a člověkem. Jednak aby si člověk uvědomit, že Bůh je ten, kdo mě hledá, ale já k tomu taky musím přidat ten svůj díl.

Když se mluví o té hvězdě, která se objevila, tak astronomové říkají, že v době Ježíšova narození tady zrovna prolétala Halleyova kometa, že byla konjunkce Jupiteru se Saturnem, to znamená, že byla nějaká silnější světla na nebi, ale shodují se především v tom, že tady tato hvězda, že to je světlo duchovní.

Pod tou hvězdou my rozumíme hlavně moudrost. Moudrost člověka, který se ptá, který se dívá kolem sebe a třeba se i dívá na tu noční oblohu a teď se ptá, kdo to stvořil, odkud se to tady všechno vzalo? Je to náhoda nebo je za tím někdo? Je v tom vlastně ta námaha toho hledajícího člověka, která je často spojena i opravdu s nějakým vnějším putováním, s tím, že ten člověk opravdu se někam posouvá, někam jde, aby získal nějaké informace a podobně. Ale především je to cesta vnitřní.

A potom svatý Matouš tady klade do jakéhosi kontrastu mudrce, krále Heroda a kněze, kteří jsou v Jeruzalémě. Jsou to tři skupiny, které nejsou stejné nebo nedá se to sloučit do dvou skupin. Ti mudrci, o kterých jsme mluvili, tedy – hledání. My nevíme, odkud přišli, my se u nich ještě zastavíme. My z toho vyprávění tušíme, že šli z jedné země, že se znali. Říká se jim mágové. Je to právě z řeckého slova magos, takhle byli označeni kněží z Persie. Izraelité se tady na to, co všechno zavánělo magií, tak se na to dívali s nedůvěrou.

Ale ustálil se ten počet tří podle těch darů, ale taky podle toho právě, co jsme zpívali v žalmu, a sice tam byli ti králové Taršíše, Ostrovů a z té Sáby, zaplatí daně a přinesou svoje dary. Město Taršíš je v Evropě na Pyrenejském poloostrově, Ostrovy jsou ve Středozemním moři, království Sabejců bylo v dnešní Etiopii, takže Afrika. Takže se to bralo tak, že za každý světadíl, který v té době znali, jeden dar – Evropa, Afrika, Asie.

Ale Písmo svaté v tom číslu tři vidí ještě něco jiného, a sice tři syny Noemovy, kteří se zachránili. A zachránili se právě také proto, že jednak přijali tu Boží výzvu, jako „udělejte něco pro svou záchranu, postavte loď“, a pak tu loď postavili. A stejně tak, že tady vlastně tito tři mudrci jsou obrazem všech těch zachráněných, kterým je nabídnuta záchrana, spása, ale oni také k tomu přidají svůj díl – vydají se na cestu.

Nevíme, z jaké dálky šli. Pro ně to bylo spojeno určitě s nebezpečím. Byla otázka, jestli se vůbec vrátí domů. Byla otázka, jak se na ně dívali ti, kteří žili kolem nich, jestli si neřekli: „Jste blázni. Někam se vydáváte na cestu, nevíte kam, nevíte, koho najdete.“ A s podobnými otázkami se setkává i věřící člověk dneska. Často jsme k smíchu, jsme menšina. Jsme ti, kteří se zabývají věcmi, nad kterými člověk tohoto světa mávne rukou, a často jsme nějací takový zvláštní, často jsme nepochopení, a toto všechno musí člověk nějakým způsobem si v sobě srovnat, aby od své víry neustoupil.

Opakem je Herodes, který má naprosto jasný cíl – udržet moc, udržet vládu. To je to vlastně. Herodes je člověk, který je naplno a naprosto soustředěný na to, z čeho má užitek, na co si může šáhnout, co přinese nějaké ovoce dnes. Teď je potřeba udržet tu kontrolu nad všemi. Teď je potřeba ukázat, že já jsem silný. Teď jsem tady. A co je spojeno tady s tímto časem, s tímto prostorem teď pro mě, o to já se budu starat. Nic víc. To všechno ostatní mě zajímá pouze ve spojení s tím, abych si udržel tu kontrolu. To je ten hlavní důvod, proč Herodes žil, aby udržel moc, aby ji rozmnožil. V žádném případě, aby se neztratila. A to ostatní už bylo jenom druhořadé a sloužilo to k tomuto jednomu jedinému cíli. Člověk jednoho jediného cíle, a to cíle naprosto egoistického, člověk, který je skutečně posedlý jenom tím „vidím sebe a vy ostatní mi budete sloužit“.

O trošku dál jsou ti kněží, nebo o trošku jinde. Kde jinde? Oni jsou informovaní, oni vědí, oni znají. Ale teď je ta otázka, to co umím a to co znám, do čí služeb to dám? A tady je ten jejich problém. Na jedné straně oni to nepoužijí dokonce ani pro sebe. Když to vědí, tak je nasnadě ta otázka, a proč nešli do Betléma? Je to osm kilometrů, to není až tak daleko. Proč nešli? Nevíme. Ale často i nám se to stává, že víme, že jsme, jak se říká, v obraze, ale nepohne to s námi. A teď o co hůř, oni svoje znalosti, svoje vědomosti nepoužili k dobru, neradili těm mudrcům, kteří se ptali, kteří hledali, ale poradili králi Herodovi. Využili svoje schopnosti, svoje znalosti ke zlému.

Všechny tyto myšlenky nám předkládá slavnost Zjevení. Ukazuje nám taky to, že ten, kdo hledá, že hledá často potmě. Hvězda se naráz ztratila. I nám se často zdá, že Bůh mlčí, že neodpovídá. My k němu voláme, my se modlíme, my prosíme, a Bože, ty nic! On totiž odpoví v pravý čas. Ta hvězda se znovu objevila v čas, který byl příhodný, ten správný.

Člověk hledající musí překonávat různé překážky. Vidíme, že i ti mudrci při své nejlepší vůli dorazili do špatného města, nebo dorazili do města, ono to bylo na cestě, a domnívali se: „Tady je cíl, tady to bude.“ V tom to bylo špatně. A Bůh jim říká: „Ne, ještě o kus dál půjdete. Už jste kousek, ale ještě je potřeba, abyste se jednou vydali na cestu.“ A tak Bůh často před námi ty cíle nějakým způsobem posouvá. Posouvá, abychom dorazili k tomu opravdickému cíli. Abychom dorazili k tomu, co skutečně stojí za to. Ne to, co se zdá, že by to mohlo být to pravé, ale co bude skutečně to pravé.

No, a nakonec se říká, našli dítě, našli matku a dali tam svoje dary. A tam je použito slovo, že se mu klaněli, latinsky adorovali. Adorare znamená přinášet k ústům, jaksi řečeno normálně, jednoduše, líbat. Člověk, když někoho nebo něco skutečně miluje, tak to políbí. A oni takto spontánně projevili svoji lásku, svoji náklonnost k tomu narozenému Spasiteli.

A to je poslední taková myšlenka, že Bůh nevylučuje z toho vztahu člověk – Bůh, nevylučuje naše lidská hnutí, ale naopak s tím vším tam naopak prostě počítá, a pro to všechno je tam místo.

Nakonec bych to chtěl skončit ještě jednou takovou myšlenkou. Velmi záhy se objevuje v lidovém vyprávění motiv čtvrtého krále. Všichni to asi známe. Objevuje se to v různých zemích, v různých podobách, a asi nejstarší to vyprávění pochází z Ruska. Rusko, jak víme, je země, kde žilo a žije hodně, mnoho zbožných lidí, ale víme také, že je to země, kde často vládli vládcové, které můžeme označit za různé despoty, a ti lidé často trpěli.

A tak se tam vypráví, jak jeden mladý princ v jedné té části měl se ujmout vlády, uviděl tu hvězdu, ale uslyšel taky hlas, že králem se stane ten, kdo se stará o opuštěné nebo o ty chudáky. A ptal se, co sto znamená, že králem se stane ten, kdo bude mít starost o ty chudáky, a nikdo mu to nedokázal říct. Tak on vzal tři drahokamy a vydal se na cestu za hvězdou. Brzy dohnal ty další tři krále, nicméně teda pak se nějak opozdil. Opozdil se proto, že se zastavil u nějaké rodiny, která neměla co jíst. Tak jim dal jeden ten drahokam. Potom druhý drahokam zase naopak věnoval nějaké mamince, která neměla manžela a měla spousty dětí. Třetí drahokam věnoval na léčení někoho těžce nemocného a nakonec sám se dostal výměnou do otroctví, že se vyměnil, aby jeden člověk získal svobodu.

V tom otroctví strávil třiatřicet let. Na svobodu se dostal v okamžiku, kdy se slavily Velikonoce, přišel do Jeruzaléma a potkává Krista, jak nese kříž, a pochopí v tu chvíli, kdo je skutečným králem.

Je to příběh tedy o člověku, který se sám nikdy králem nestal, a je to příběh o člověku, který hledal toho krále celý život, a v tom je ta další silná myšlenka. My nevíme, jak dlouho ti mudrci od východu toho narozeného Spasitele hledali, ale ta dnešní slavnost nám chce říct, že je to náš takový životní úkol – pořád hledat toho narozeného Spasitele, protože on k nám bude přicházet nejenom o těch vánočních svátcích, ale i teď dál během celého roku. A bude k nám přicházet v různých podobách a v různých situacích a na nás bude, abychom to nějakým způsobem objevili, docenili a abychom mu za to děkovali.

Buďme tedy, bratři a sestry, připraveni na setkání se Spasitelem a buďme podobni těm moudrým mužům z východu, kteří šli a narozeného Spasitele hledali.