Z rodiny vychází dráha dítěte

	Z rodiny vychází dráha dítěte	16:09
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 4.70 MB]

Bratři a sestry, texty dnešní neděle, svátku Svaté rodiny, nám dávají možnost nahlédnout, řekli bychom, do domácností, o kterých čteme v Bibli. Pokud jde o tu Svatou rodinu a její pouť do Jeruzaléma, tak se tam dozvídáme takovou zajímavou podrobnost. Když Maria oslovuje Ježíše, je v tom skryta určitá výčitka, výčitka vedená strachem, obavou o Ježíše: „Dítě, proč jsi nám to udělalo? Já i otec jsme tě s bolestí hledali.“

Je v tom chyba, faktická chyba. Josef není Ježíšův otec, ale pěstoun. Přesto vlastně to oslovení je naprosto obvyklé. To oslovení není po té faktické stránce v pořádku, ale jde tam o něco jiného. Tam nejde o to, aby to bylo v pořádku po formální stránce, ale je vidět, že v té rodině všem šlo o to, aby byly v pořádku vztahy, aby ty vztahy fungovaly. A před lidmi má pěstoun Josef právo na to, aby mu Ježíš říkal tatínku, otče, i když my víme, že ta skutečnost je jiná. Ale to, co je tam primární, je právě to, že jim šlo o to, aby fungovaly vztahy.

Ale já bych se teď chtěl vrátit do doby Starého zákona k prvnímu čtení, které vypráví o jiné rodině, o rodině muže, který se jmenoval Elkána, což znamená „Bůh si získal“, a o osudech jeho dvou manželek. Stejně jako Jákob, Elkána měl dvě ženy, jedna se jmenovala Anna nebo se to taky překládá Chana, což znamená „Bůh se smiloval“, a druhá se jmenovala Penina, což znamená „korále“.

Je vidět, že ta jména byla dána později, ne při narození tady těchto osob. Vlastně u té Peniny to vyjadřuje to, co je zřejmé, že je to osoba, která zůstala nějak na povrchu a šlo ji o to především, aby se zdobila po té vnější stránce a že nějako to nitro, duši zanedbávala. Ono to taky potom vyplývá z toho, když by někdo měl chuť si to celé přečíst, je to v první knize Samuelově, a hned od první kapitoly. Tím vlastně začíná ten příběh. Kdežto to jméno Anna nebo Chana vlastně už říká, vypovídá právě o té události, o které jsme četli, a sice Penina měla děti, Anna děti neměla. Velmi po nich toužila a byla z toho velmi smutná.

Ale než se budeme věnovat té Anně, tak bych ještě se chtěl zastavit u jejího muže Elkány. Celá ta rodina bydlela mezi obyvateli kmene Efajim. Proč říkám mezi obyvateli? Protože jejich předkové nebyli Izraelité, nebyli to Židé. Právě když je jmenován poprvé Elkána, tak jsou jmenováni i jeho předkové, a je to jmenováno, teď doufám, že se nezakoktám, je jmenován pradědeček, a ještě jeden před ním, takže prapradědeček. A z toho jména vysvítá právě, že to byl člověk, který byl, jak se říká, Kananejec, a že také věřil v ty kananejské bohy. A jak jsou postupně vyjmenována jména předků Elkány, tak asi ve třetím pokolení naráz dochází ke změně. Jméno, které má tady tento třetí člověk v pořadí, už je jméno, které signalizuje, ukazuje, že došlo ke změně víry. Že tito lidé, kteří nebyli Izraelité, se přidali k Izraelitům nejenom po stránce, řekli bychom politické, státnické, ale i po stránce náboženské. Vypovídá to o jedné důležité skutečnosti - společnost rodin Izraelitů byla schopná získat pro svoji víru další lidi. Uvědomme si, že to nebylo vůbec jednoduché, protože z pohledu těch Kananejců Izraelité byli okupanti. To jsou lidé, kteří sem přišli, sebrali nám naši zemi a vyznávají jiné náboženství. Dobře, naši zemi teda okupují, mají ji ve své moci, ale my jsme jiný národ a my máme svoje náboženství.

Toto by byla reakce naprosto lidská, ale známe ji, bývá velmi častá. I dnes se s tím setkáváme: „Náš národ má tohle náboženství a my jiné náboženství nepřijmeme.“ Národ je jedna věc, náboženství je jiná věc. To spolu až tak nesouvisí. A národ může dobře prosperovat, když přijde dobré hodnoty z druhého národa. A Izraelité byli schopni svoji víru předávat i mimo vlastní komunitu, i mimo vlastní populaci. A staraly se o toto rodiny. Tam nebyli žádní misionáři, nikdo, kdo by tu víru tam nějak programově hlásal. Ale rodiny, které podle té víry žily, byly schopny získat pro tuto víru další.

Musíme ji ještě uvědomit, že víra Izraelitů je v mnohém složitější, náročnější, než bylo náboženství těch kananejských kmenů, které bylo navázáno právě na zemědělský rok. Takže to je víra taková, která je velmi vidět, a to, co se vlastně děje v přírodě, tak oni prožívali v náboženství.

Takže Elkána a jeho rodina, mimochodem velmi bohatá, žili v místě, které se jmenuje Ramataim Sofim, je to skoro na zlámání jazyka, ale česky to znamená Medový kopec. Bylo to zřejmě místo, které bylo velmi pěkné, bylo to místo, kam se rádi vraceli, místo, které oni nějakým způsobem budovali, a my to místo známe z Nového zákona už pod pojmenováním daleko jednodušším, a sice Arimatie. A jak víme, z Arimatie byl Josef, který byl přítomný Ježíšovu pohřbu. Zmiňuji to tady proto, že naše rodiny vyrůstají z něčeho, na nějakých základech stavíme, opíráme se o tradice, a máme vybudovat to, z čeho budou žít ti po nás. A tady právě vidíme to prolnutí toho Starého zákona a Nového zákona.

Elkána a jeho rodina každý rok chodili poděkovat za to, že se jim daří dobře, a přinášeli oběť. Přinášeli tuto oběť v místě, kde byla schrána Hospodinovy smlouvy, Archa, kde bylo Desatero, a v tuto chvíli to stálo v takovém malém městečku, které se jmenuje Silo nebo někdy se to překládá Šílo. A zde vykonával funkci kněze Eli, někdy se to překládá Heli, znamená to Vysoký. Ale co je pro nás důležité, tento Eli byl vnukem Árona, bratra Mojžíše. Tedy víme, v jaké době asi jsme, jsme vzdáleni asi ty tři generace od příchodu do zaslíbené země.

Elkána a jeho rodina každý rok chodí poděkovat za to, že se jim daří dobře. Zpravidla ty rodiny chodily děkovat právě po žních, kdy sklidili úrodu, jejich život byl zabezpečen minimálně na dalšího půl roku, někdy i více, a podle toho, kolik sklidili, tak taky obětovali. Elkána obětoval vždycky hodně. A v té oběti šlo o to, že něco se spálilo, něco dostal ten obětující kněz a z další části se uspořádala slavnostní hostina.

Při této slavnostní hostině všichni členové rodiny dostávali jakýsi podíl z toho, a nejvíc dostávala teda Penina a její děti. Chana dostává jenom pro sebe a bylo jí to velmi líto. A tak jednou z té hostiny víceméně utekla a utíká do té svatyně a tam se modlí. Ale modlí se jinak, než bylo v té době zvykem. V té době říkali všichni nějaké naučené modlitby, chvalozpěvy nebo zase prosby. Ona se modlí v duchu a jinak je potichu. A Eli, který ji tam najde, tak se domnívá, že na té slavnostní hostině už se napila víc vína, než bylo dobré, podezřívá ji z toho, že je opilá a začne s ní jednat celkem velmi ostře. Nicméně ona mu vysvětlí, proč tam je, a on v tu chvíli prorokuje a říká: „Jdi v pokoji. Bůh splní tvoje přání.“ A odsud právě bereme to jméno Chana, „Bůh se smiloval“.

Text dnešního prvního čtení nás zavádí do okamžiku, kdy už vidíme, že Bůh to přání Chany splnil a ona má syna. Dostává syna, kterému dává jméno Samuel a Samuel znamená „ten, který je od Boha“. A oni teď přicházejí, aby Bohu poděkovali.

Co je zajímavé, tak se tam říká, že přišel Elkána i celá rodina, aby splnili slib. Ale slib dala Anna. Slib nedal Elkána a nikdo další z té rodiny. Ale oni se k tomu přidávají. Ona jim určitě řekla, co slíbila, a oni ji v tom podporují. Je to krásná myšlenka zase pro naše rodiny, abychom podporovali jeden druhého. Nebo vůbec (ona jim řekla o svém přání, o tom co udělala), abychom se nebáli jeden před druhým říct to, co nás třeba i tíží, a abychom jeden druhého podpořili v tu chvíli, kdy je třeba ta situace vyřešena a děkujeme za to. Aby se celá rodina zapojila. Aby to nebyla jenom záležitost jednotlivce, ale celku.

Přicházejí do Šílo a tu oběť, vůbec všechny ty oběti, nevedl kněz, ale otec rodiny. Otec rodiny byl ten, kdo to zorganizoval, kdo to připravil, kdo vedl modlitbu. Byl ten, kdo, jak říkáme, byl modlitebníkem i obětníkem. Ten kněz tam byl pouze proto, aby pomohl, kdyby nevěděli jak dál, a byl tam proto, aby byl spíše prorokem, aby zprostředkoval Boží odpověď. Tak, jako to bylo právě s to Annou, když se modlila.

Je to zase taková velmi silná myšlenka, aby rodiče byli těmi, kteří vedou doma modlitbu, kteří vedou úsilí svých dětí, úsilí náboženské. Protože my často spoléháme na to: „To pan farář. Jo, to tam někde v náboženství, v kostele, to on tam udělá.“ Ne, to je velmi málo. Ale když to začne doma z rodiny, tak je to mnohem, mnohem působivější, protože děti vidí příklad svých rodičů.

No, a teď se dostáváme k tomu, že oni přinesli veliké dary. My jsme tady četli, že dovedli jednoho tříročního býčka. Některé hebrejské překlady říkají, že dokonce dovedli tři roční býčky. To byl obrovský majetek, ať tak, nebo tak. Potom donesli asi čtyřicet kilo mouky, a pokud jde o ten měch vína, tak to se nedá určit, jak byl velký, protože ty podklady říkají, že záleží z jaké kůže, z jakého zvířete byl ten měch ušit, ale že to minimálně bylo pět, deset, možná i o trochu víc litrů vína. Tedy bohaté dary.

Když dostali, děkují. Vědí, komu za to mají děkovat, a jsou šťastní. A tady v té vděčnosti, můžeme říci, svým způsobem i přehánějí, protože říkají: „Bože, to cos nám dal ty, to je mnohem větší dar.“

Samuel zůstává od tohoto okamžiku ve svatyni v Šílo, kde jde do učení k Elimu. Vlastně vstupuje tam takovým jednoduchým úkonem, že se pokloní. Říká vlastně: „Já od teď patřím sem.“ To neznamená, že by byly zpřetrhány nějak ty rodinné svazky, oni chodili za ním a on později i byl s nimi, ale už byla určena jeho dráha.

Z rodiny vždycky vychází dráha dítěte a rodiče i v tomto mohou a mají být nápomocni, aby svoje děti směřovali nějakým dobrým způsobem. Ne třeba jenom tím, co třeba vypadá, že by to mohlo přinést úspěch, ale i podle toho, co se za tím skrývá. Protože rodiče nejlépe poznají, co jejich dítě učiní šťastným. Každé zaměstnání nebo nějaké povolání člověka naplňuje nebo naopak nenaplňuje, a ti rodiče jsou těmi nejlepšími rádci, kteří mohou tady v tomto pomoci, protože nejlépe odhadnou svoje dítě a mohou je nasměrovat, aby věděli: „Ano, v tomto náš syn, naše dcera bude šťastný, bude šťastná. Tady v tomto se bude cítit naplněná, povolaná, bude se prostě cítit dobře.“

Bratři a sestry, jsou to myšlenky, které jsou živé i dnes, v tom, aby naše rodina společně nesla radosti i bolesti. Aby v rodině bylo místo, kde se nebudeme bát jeden druhému se svěřit s tím, co prožíváme. Aby rodiče vedli svoje děti k tomu „prosíme“, tak taky „děkujeme“. Víme, od koho dostáváme, tak mu za to přicházíme poděkovat. Na druhé straně tam bylo i to vlastně, že ta rodina toho Elkány rozvíjela svůj domov a místo, kde bydleli.

Nechme se tedy těmito myšlenkami inspirovat a s Boží pomocí se je snažme uvádět do života.