O toto Slovo je možné opřít svůj život

	O toto Slovo je možné opřít svůj život	17:09
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.84 MB]

Bratři a sestry, slyšeli jsme začátek Janova evangelia, říká se mu také někdy Prolog. Tedy jakási předmluva nebo předehra. A v každé předehře autor toho hudebního díla použije motivy, naznačí motivy, které potom v tom díle rozvine. A stejně tak je to v Janově evangeliu, kdy tady v této předmluvě on už začne používat slova, která se potom prolínají celým evangeliem, často jsou to protiklady: světlo tma, pravda lež a podobně. A často jsou to také, říká se tomu, protimluvy. A to používá svatý Jan proto, aby nutil ty čitatele nebo posluchače jeho evangelia, aby se zamysleli, aby nezůstali jenom na povrchu.

Když bychom měli říct, co je hlavní myšlenkou všech těch textů, které jsme dnes slyšeli, je to slovo. Ale ne nějaké slovo. Slovo je něco, co nás lidi provází naším životem. Řečí se člověk odlišuje od ostatních tvorů. A člověk, pokud je zdráv, tak si může vybrat, jestli bude mluvit nebo nebude mluvit. Jestli bude zticha nebo jestli se projeví jeho hlas.

Ale svatý Jan tady říká. „Na počátku bylo Slovo.“ Celý ten text je napsán řecky, takže používá termín Logos. Termín logos velmi dobře znali řečtí filosofové a tímto termínem označovali smysl tohoto světa. Klasická filosofie hledá smysl bytí na této zemi. V čem je to bytí, v čem je ta naše existence, o co to opřít. A svatý Jan zde spojuje znalosti té řecké filosofie se zkušeností víry izraelského lidu. A říká: „Ten smysl není něco, ale je někdo. Ten zase, o koho se můžeme opřít, je Ježíš Kristus. Od něho se máme učit, k němu se máme hlásit, o něho se můžeme opřít vždycky.“

Jan tady v tuto chvíli spojuje, on dělá jakousi syntézu a říká: „Je možné spojit všechno dobré.“ Všechno dobré tvoří jakousi harmonii. Samo o sobě jsou to třeba střípky, ale ve finále to vytvoří krásnou mozaiku. Ale jde o to právě spojovat jenom dobré věci, dobré úmysly, dobré myšlenky. Nesmí se stát, že tam někdo nějakým způsobem protlačí něco, co by potom tu harmonii kazilo.

On říká, že v tom Slovu je život. Je to pravda, protože náš život se opírá o slovo. Komunikujeme spolu slovem. Ale zase Jan má na mysli jenom nějaké slovo, ale on tady spojuje ještě dál tu řeckou filosofii s moudrostí Boží, to co je označeno ve Starém zákoně jako Boží Moudrost. Má na mysli slovo, na které je perfektní spolehnutí. Známe to často, že na slovo lidské spolehnutí není. Často jsou slova pronesena jenom s jakousi lehkostí, aby se vyplnil čas, a tato slova potom nemají váhu.

Když trošku se vrátíme na začátek toho příběhu, teď ale ke svatému Lukáši, kdy on popisuje setkání anděla a Panny Marie, zvěstování, tak Maria říká, v českém překladu je to: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ Ale tam je přací způsob. Lepší překlad by byl: „Kéž se mi stane.“ Prostě to, co říkáš, je tak krásné, že já si přeji, aby se to stalo. Moc si to přeji a jsem k dispozici.

A v této logice Jan evangelista pokračuje a říká: „Skutečně se to stalo, na to Slovo je spolehnutí, a proto je možné o to opřít svůj život.“ Protože život máme opřít jenom o něco, co je skutečně trvalé, na co se můžeme spolehnout vždycky a za všech okolností.

„To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila.“ Jan tady tu myšlenku prohlubuje. Je to ta stejná myšlenka a tady se překladatel do češtiny dostal do určitého problému, protože v originále je řecké sloveso, které je možné přeložit několika dalšími způsoby. A sice že ta temnota ho nezajala, ale taky nepochopila. My jsme často v zajetí svého strachu, svých obav, svých předsudků a já nevím čeho možného ještě. Jsme v zajetí nějakého systému. Ale Ježíš není a říká: „Já jsem přišel, abych se ti ukázal jako někdo, kdo je silnější než všechny ty strachy, než všechny ty systémy, než všechno to, co tě svazuje. Ale ty to musíš pochopit. Tady se dostáváme k tomu, že to nebude bez práce.

Já jsem přemýšlel, jak tady tento text, který je velmi krásný, on nás tak nějak, řekněme, i uchvacuje a dodává nám nadšení, ale pochopit ho je občas těžké, tak jak tento text nějak přiblížit. A našel jsem tři takové kratičké příběhy.

A tady ten první se vztahuje k tomu slovu pochopit, nepochopit. Je z rabínské moudrosti a vypráví o tom, jak si děti hrají na schovávanou, v podstatě jsou dva, jsou to dva kamarádi, jeden se schová a druhý ho má hledat. A ten jeden, co je schovaný, tak v té schovce vydrží téměř hodinu, pak teda vyleze a zjistí, že jeho kamarád šel domů. Tak běží za dědečkem rabínem a říká: „My jsme si tady s Izákem hráli na schovávanou a já jsem se, dědečku tak dobře schoval,“ a teď začne plakat: „Jenže Izák to vzdal a šel domů a nehledá mě, a je pohře.“

A ten rabín se zamyslí a říká: „Bůh se nám taky trošku schovával a doufá, že my ho budeme hledat.“ Ale my často jsme tak pohodlní, že ho nehledáme. Ukazuje se nám temnota. Ty protivenství ho nepohltily, nezajaly, ale na nás je, abychom to pochopili a abychom v tom hledání neustali.

Teď se tam dál mluví o člověku jménem Jan. K němu se vrátíme za chvilečku. Zatím zůstaneme u toho Slova. Jan evangelista říká, že je to světlo pravé, které osvěcuje každého člověka. Upozorňuje tedy na to, že jsou tady také světla, která my bychom označili jako falešná, někdy říkáme nepravá. Ale to falešné je lepší. Když mluví církev o Ježíši Kristu, tak říká, že on je pravý Bůh, pravý člověk. My bychom dnes řekli skutečný, nefalšovaný. A to je to právě to, nefalšovaný, že si na nic nehraje. Musíme ve svém životě dávat pozor, abychom se nesvěřili vedení něčeho nepravého nebo spíš lépe řečeno něčemu falešnému.

„Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale ho nepoznal. Do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali.“ Co to znamená přijmout, nepřijmout? Tady je asi místo pro ten druhý příběh. Nebo jsou lidé, kteří vědomě nepřijímají, prostě odmítají, nechtějí. Ale potom je tu ještě jiná situace. Ten příběh je zcela prostý, vypráví o tom, jak na jednou velkém nádraží naráz je slyšet pláč a stojí tam malý chlapeček, a prostě ztratil se. A teď lidé chodí kolem, snaží se ho nějak utěšit, ale chlapeček pláče čím dál tím víc, až přijde strážník, který už s tím má nějaké zkušenosti, vezme kluka do náručí a řekne: „Tak, mladý pane, pověz mi, co se stalo. Ty ses ztratil mamince?“

V tu chvíli chlapeček přestane plakat a potom zplna hrdla zakřičí: „Ne! Maminka se ztratila mně!“

Ztratili jsme se my, ztratil se chlapeček. Ale my často říkáme Bohu: „Ty ses nám ztratil.“ Ale teď se svým způsobem dostáváme k určitému paradoxu. On je ochotný s námi tuto hru hrát. On je ten, kdo nás hledá. Do vlastního přišel. On přišel hledat. Ale jde o to, abychom my to přijali, abychom my to ocenili a abychom mu za toto poděkovali.

A teď se to dostává k jakémusi vrcholu. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Slovo se stalo tělem. Je v tom určité pasivum. Bůh, který je principem, tvůrcem toho všeho, který je aktivní, v tuto chvíli se stává tím, kým je pohybováno. On se stává pro nás pasivním. To je obrovská věc. My chceme mít věci pod kontrolou, my chceme být aktivní. A když nás někdo nějakým způsobem do něčeho strká, když nás někam vede, tak se nám to zpravidla nelíbí. Boží Syn toto pro nás strpěl.

Sloveso „přebývat“ v „přebývalo mezi námi“, je zase jedna z možností, jak toto místo přeložit. Ten překladatel zase stál před takovým opravdu oříškem, aby to neznělo špatně a aby to vystihlo celou šíři. Doslovně by se to dalo totiž přeložit: „Stanoval mezi námi nebo s námi.“ Ne někde o prázdninách, ne někde kvůli zábavě, ale na místě, kde jsme. Je potřeba k tomu znát trošku reálie a uvědomit si, že Izraelité, když odešli z Egypta a chodili po poušti, čtyřicet let žili ve stanech a v prostřed tábora, v jeho centru, stál stan schůzky, kde byla archa, Desatero, kde bylo možné se setkat s Hospodinem.

A ten stan na jedné straně je příbytkem, tedy místem, které poskytuje ochranu před deštěm, v krajích Izraele před sluncem, ale je to místo nebo je to něco, co se dá sbalit a putuje to s člověkem. A o toto tady jde, že Boží Syn putuje s námi. My jsme vyzýváni, abychom šli do Betléma, ale máme si uvědomit, že ten Betlém není něco statického. Také k tomu, abychom slavili Boží narození, nemusíme putovat do Izraele, do toho města Betléma, ale můžeme to oslavit všude. Betlém máme s sebou.

Ježíš Boží Syn cestuje, putuje s námi tam, kde zrovna jsme. I tam, kde se nám nelíbí, i v situacích, které se nám nelíbí, on je tam s námi. A toto si máme uvědomit teď o Vánocích, abychom z toho žili potom dál, nejlépe celý rok.

A nakonec bych se chtěl dotknout toho druhého Jana, Jana Křtitele. Jméno Jan je jméno, jak se říká, vyznavačské, protože to znamená Bůh je milostivý. Tedy než Jan Křtitel vůbec řekl jakékoliv slovo, tak už svým jménem svědčil o svém poslání. To dnešní evangelium končilo větou, že Boha nikdy nikdo neviděl. Rabíni na to odpovídají, proč. Proč Boha nikdy nikdo neviděl. Protože první člověk Adam se obrátil k Bohu zády. Nyní přichází člověk Jan, tedy Adam, to je totožné, který říká: „Bůh je milostivý,“ a snaží se to zvěstovat co největšímu počtu lidí. Ale pořád je na světě spoustu lidí, kteří to nevědí, ke kterým tato zvěst nedošla, nedosáhla.

A tady je místo asi pro ten třetí příběh. V jedné vesnici žijí dva kluci a jsou to takoví rošťáci, bratři. A jak se říká, přerůstají svým rodičům přes hlavu. A jakmile je někde nějaká rošťárna, tak ti rodiče jsou si jistí, že ti kluci v tom mají takzvaně prsty. A jednoho dne se ta maminka dozví, že tam o kus dál v jedné farnosti je kněz, který má jakési výsledky v tom, jak se říká, umravňování neposlušných dětí. Tak zajde za panem farářem a domluví se, že by teda bylo potřeba, aby domluvil jejich chlapcům. Kněz souhlasí, ale říká: „Ale pošlete mi je sem jednotlivě a nejdřív toho mladšího.“

Tak mladší přijde, posadí se, pan farář se postaví kousek od něho a říká: „Mládenče, řekni mi, kde je Bůh?“ Kluk nic, vyvalí oči na faráře, otevře pusu a nic. „No tak, chlapče, kde je Bůh?“ Kluk pořád nic, tak kněz zvedne hlas, zvedne ruku: „Kde je Bůh?!“ Kluk se strachy sbalí, uteče domů, běží do koupelny, tam se schová v rožku u vany a je tam strachy bez sebe. Přijde ten druhý, ten starší brácha a říká: „Co se stalo?“ A ten mladší mu říká: „Brácho, teď máme fakt problém. Ztratil se Bůh a oni si myslí, že my v tom máme prsty.“

Pro mnoho lidí se Bůh ztratil a Bůh dělá všechno pro to, aby ho lidé našli. Ale chce k tomu použít nás. Použil k tomu Marii, použil k tomu Jana Křtitele, použil k tomu Jana evangelistu, chce k tomu použít i nás. A tak, bratři a sestry, když jsme přijali tu zvěst, že o toto slovo se můžeme opřít, když jsme pochopili, že ho nic od nás neodloučí, že on hledá nás, tak přijměme také ten úkol, že každý z nás má být takovým Janem Křtitelem, člověkem, který bude o tom světle svědčit.

Kéž se tak s Boží pomocí stane.