Bůh dává svoje dary každému z nás v našem životě

	Bůh dává svoje dary každému z nás v našem životě	10:31
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.34 MB]

Bratři a sestry, řečeno civilně, dnešní slavnost nám chce připomenout, že velké věci se dějí potichu a nejsou vidět. To o čem se vlastně dnes bavíme, to co slavíme, se odehrává, říká se tomu, v řádu milosti. Milost je pro nás slovo trošku už starší a už víceméně ho nechápeme. Milost je něco, co je dané zadarmo, na co člověk nemá nárok. Proto dnes se doporučuje říkat dar.

Dar, dárek je něco, co někdo dostává, protože ho někdo chce obdarovat. Dar se nedá vynutit, víceméně se nedá ani nijak zasloužit, ale samozřejmě ten, kdo daruje, kdo obdarovává, tak se dívá, jak ten obdarovaný ten dar přijímá. A jestliže někdo přijímá ty dary s vděčností, tak to toho dárce motivuje k tomu, aby dával víc. Naopak jestliže někdo dělá, že nepotřebuje, že nechce, že o ty dary nestojí, tak tady vlastně potom ten dárce přestává mít chuť něco dávat. Ale u Boha to tak není, takhle je to u lidí.

My jsme v prvním čtení vlastně slyšeli o tom okamžiku, kdy člověk přerušil svoje přátelství s Bohem, kdy nějakým způsobem ve vztazích došlo k jejich rozkolu tím, že se tam dostalo zlo. Ale to podstatné, to důležité na tom úryvku, který jsme slyšeli, bylo to, že hned v zápětí potom přichází Bůh a nabízí cestu ke smíření. Otevírá cestu ke smíření. Je to Bůh, který volá člověka. Chce s ním obnovit ten vztah. Hledá, volá: „Kde jsi?“ Nejde vlastně jenom o to místo, ale jde o to, jak daleko jsi ode mě? Kde jsi schovaný? Kam ses ztratil? Kde ses zavřel?

A ten člověk, objevuje se tam poprvé strach. Na začátku zlo vypadá velmi lákavě. Tváří se velmi přitažlivě. Má, řekli bychom, takový barevný obal, lákavý. Ale potom, až člověk udělá ten krok, že přijme tu nabídku toho Zla, tak se někam propadne, jak se říká, natluče si kolena nebo i nos, dopadne na všechny čtyři a vidí, že to, co vypadalo velmi lákavě, nestojí za nic, a vnitřní pocit, který to Zlo působí, je strach. Strach z toho, co bude dál, jak to bude dál.

„Jak jsi přišel na to, že jsi nahý?“ Už jsem to říkal několikrát, otrok stál na tržišti nahý. Nahota je tady míněna jako sociální stav. Právě to, že si ten člověk uvědomuje: „Měl jsem něco, nemám vůbec nic. Měl jsem důstojnost, přišel jsem o ni. Měl jsem přátelství, nemám.“ Je to pocit té nejistoty, protože ten otrok neví, kdo ho koupí, jestli ten pán bude hodný, zlý, povede se mu dobře nebo špatně. A to Zlo právě, když získá člověka, tak ho uvrhne do tohoto stavu té nejistoty a ten strach je o to větší.

Co je zajímavé, tak ten člověk není schopen uvést žádnou polehčující okolnost pro to, co se stalo, ale svádí to jeden na druhého. Připomíná to trošku malé děti, kdy se pošťuchují, něco rozbijí a potom právě přehazují, kdo za to může, jeden na druhého. Ale bylo by to úsměvné, kdyby to nebylo i životě nás, dospělých, kdybychom se my takto nechovali.

Co je ještě zajímavější, Bůh se ptá člověka. Neptá se hada, toho Zlého, který stojí za tím. Toho se na nic neptá. Tomu už vlastně jenom oznamuje, jak to bude. Tady právě z tohoto rozdílu, že Bůh se ptá člověka, který teda se rozhodl pro tu dráhu zla, člověka, který je vinen, který to ví, tak pro něho má Bůh pochopení. A to je právě to krásné poselství tady tohoto, kdy my, když jeden člověk provede něco druhému, tak často ztrácíme pochopení pro toho druhého, Bůh ne. Tohoto bychom si měli velmi vážit. V žádném případě bychom toho neměli zneužívat, ale měli bychom si toho vážit a děkovat za to.

Filozofové, jako byl Kant a Hegel, říkali, že to bylo dobře, že první lidé udělali tady ten hřích, že sice v bolestech, že tím našli svobodu. To není pravda. Ve zlu, ve vzpouře nikdy není svoboda. Tam je nějaký vzdor, něco. Naopak právě my si dnes připomínáme to, že Bůh to s člověkem nevzdal.

To co jsme slyšeli v tom prvním čtení, to bylo hned vlastně takové první dějství nápravy, kdy Bůh přesto, že se lidé nepřiznali nebo že nelitovali, že neprosili za odpuštění, tak říká: „Já vám dám šanci. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě.“ Vlastně člověk je od toho okamžiku prvního hříchu, říkáme, nakloněn ke zlému. Je pro nás jednodušší vykonat něco zlého než dobrého. Dobro vyžaduje vždycky námahu. Člověk se musí nějakým způsobem vzepřít, vzchopit, přemoci svoje pohodlí a podobně. A Bůh říká, ten boj, vnitřní boj je velmi urputný, velmi silný. Člověk by chtěl, ale pokud zůstane sám, tak prohraje. Sice se tady říká o tom, že člověk je schopen rozdrtit hlavu toho hada, to znamená nějakým způsobem přemoci to Zlo, na druhou stranu se tady říká, že to Zlo právě útočí na člověka v těch chvílích, v těch místech slabých, ve chvílích nějaké, řekli bychom, oslabenosti, a na těch místech, která nejsou dobře chráněna. A to má za následek opět smrt. Je to takový ten začarovaný kruh. A Bůh říká: „Ale já vás neopustím. Kdyby to bylo jenom na vás, tak byste podlehli, protože jste slabí, ale já vám pomohu.“

A tady se dostáváme právě k tomu, čemu říkáme ten Boží dar, Boží milost. Něco co není vidět, něco co není slyšet, ale něco co se dá zažít. A my si dnes právě připomínáme to další dějství, už velmi blízké tomu okamžiku narození Božího Syna, kdy byla vybrána jeho matka Maria, ale ona o tom vlastně ještě neví, a ještě dlouho dopředu, vlastně nějakých patnáct let dopředu, než se přijde anděl zeptat, jestli je ochotná stát se matkou Božího Syna, tak dostává dar – dar, že se rodí bez dědičné viny. Je to krásný příklad toho, že Bůh svoje dary dává dopředu. Bůh není takový, že by říkal: „Až ty teda souhlasíš, tak já ti dám svůj dar.“ Ne. On je dává dopředu bez jakékoliv podmínky. On je dává bez toho, že by si nás nějakým způsobem zavazoval.

Bratři a sestry, tato myšlenka, že Bůh dává svoje dary každému z nás v našem životě, by nás měla provázet i dál. Měli bychom za dary, které dostáváme, děkovat. Měli bychom nějakým způsobem se snažit je vidět, nebrat je automaticky, ale začít je ve svém životě také používat. Ten dar, který dostala Maria, nebyl jenom pro ni, ale byl proto, aby přinesla Vykupitele.

Prožíváme dobu adventní a snažíme se do svého života načerpat různé myšlenky. V neděli jsme slyšeli třeba o tom, jak je nám vzorem Jan Křtitel, který volá k Ježíši. Ale taky takovým vzorem nám může a má být Matka Boží Panna Maria. Ona toho neřekla tolik jako Jan Křtitel, ale ta slova, která řekla, mají velkou váhu a jsou krásnou odpovědí na dary, které dostala. Snažme se ji napodobit.