Paradox ironie

	Paradox ironie	13:35
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.02 MB]

Bratři a sestry, církev nám letos o svátku Krista Krále předkládá evangelium, které známe z Velkého pátku z pašijí svatého Jana. Tam se to čte, eventuelně zpívá celé a na ten Velký pátek tou hlavní postavou je Ježíš Kristus, ale Ježíš Kristus na kříži. Proto, abychom si uvědomili hlubší souvislosti celé té situace, proto nám církev předkládá dnes tady tu malou část, malou výseč, která je ale velmi podstatná, velmi důležitá.

Ti, kdo se zabývají výkladem Janova evangelia, říkají, že tedy tento kousek, rozmluva Ježíše s Pilátem, že to je vlastně velká ironie, protože to, co je tam řečeno ironicky, tak se ukázalo, že to je pravda. To co tam bylo řečeno naprosto vážně a tváří se to jako neměnná pravda, se ukázalo jako bezcenné a jako ironické. Takže celému tomu se říká paradox ironie.

Je to jakési zrcadlo. Ta postava Piláta je nám nepříjemná, nelíbí se nám, ale svatý Jan nám ji schválně nastavuje, protože říká: „I ty jsi v tom nebezpečí, že budeš jednat podobně.“ O co tady jde? Jde tady o setkání Piláta a Ježíše. Každý z nich zastupuje určitý koncept, určité pojetí chování, řekněme i moci. Pilát je jako římský místodržící, ten který je tam poslaný vybírat daně, udržovat pořádek. Nejde o to, aby ho měli rádi, on ho taky nikdo moc rád neměl. Jde o to vybrat peníze a udržet pořádek, víceméně za každou cenu.

To je jeden koncept vlády. A pak je tady druhý koncept vlády, který nabízí Kristus. „Já jsem přišel, abych pomohl, abych dal. Abych vydal svědectví pravdě. Ne abych bral, ale abych vydal ze sebe.“

Svátek Krista Krále ustanovil papež Pius XI. v roce 1925, takže teď je to vlastně devadesát let. A ustanovil ten svátek proto, že už vlastně někde totality byly, na východě, na jihu, na západě už se to taky rýsovalo, a představitelé těch totalitních systémů právě o sobě říkali nebo se tak chovali, jako bohové. A Pius XI. chtěl upozornit a říci: „Člověče, uvědom si, kam patříš, kde jsou tvé hranice,“ a ustanovil ten svátek jako určité varování pro všechny ty, kteří naslouchali těm různým diktátorům.

Je zajímavé, že dneska, kdy ti diktátoři jsou víceméně pořád, ale aby vypadali pěkně, tak si neříkají králové nebo nevím jak, ale říkají si prezidenti. Jde vlastně vždycky o zmatení pojmů, o zatemnění, o vyprázdnění obsahu a tím pádem vlastně o získání lidí, kteří v tom nebudou mít jasno.

A v čem máme mít jasno? Nám, když se řekne král, tak to připadá jako muzeum a církev přece není muzeum. V roce 1925 těch králů bylo na světě ještě mnohem víc než dnes, ale ten koncept království, co to přináší? Kdo je král? No, král je svobodný, mocný člověk. Zpravidla je král zdravý. Je to takový dokonalý člověk. Je to jakýsi ideál, ke kterému vzhlížíme a jsme rádi, když se ten ideál uskuteční. Ale víme, že je to zřídka.

Koncept království není jednoznačný. Král by měl být dobrý. Ale známe to z pohádek. Je dobrý anebo zlý král. Ale známe to i z reality. Písmo svaté o tom mluví, kolik těch králů je označeno v Izraeli jako špatných. A právě jsme u těch dvou konceptů. Ten král, který je označen jako dobrý, je zpravidla moudrý. K té, řekněme, moci, svobodě je potřeba připočíst další věc – moudrost, prozíravost, ochotu starat se. Toto patří k tomu konceptu dobrého krále.

A tady na sebe narážejí právě Pilát s Ježíšem: „Čeho ses dopustil?“ Čeho se dopustil Ježíš? Uzdravil spoustu lidí, několik lidí vzkřísil z mrtvých, dvakrát zázračně nasytil lidi, spoustě lidí poradil, spousty lidí se ujal. Toho se dopustil. Čeho se dopustil Pilát? Bezohledně vybíral ty daně a i v evangeliích je zmínka o tom, jak nechal vojensky vlastně potlačit vzpouru a zabít několik Galilejců.

Přesto zdá se, že Pilát v tuto chvíli vítězí. Zdá se. To je právě ta ironie nebo ten paradox té ironie. Začíná to celé Pilátovým dotazem: „Ty jsi židovský král?“ Ježíš neodpovídá, ale překvapivě pokládá otázku: „Říkáš to sám, nebo ti to řekli jiní?“ Není to proto, že by se Ježíš chtěl vytáčet, on říká: „Přišel jsem vydat svědectví pravdě,“ ale je to proto, aby upozornil Piláta na to, jestli v tuto chvíli Pilát papouškuje, co mu někdo řekl, anebo jestli používá svůj rozum. Chce po něm, aby používal svůj rozum.

„Řekli ti to, anebo je to tvůj názor? Někde jsi to slyšel, anebo jsi k tomu došel vlastním uvažováním?“ A v tuto chvíli už by bylo potřeba, aby Pilát odpověděl, aby na konci té odpovědi byla tečka. Ale on je tam zase otazník: „Copak jsem já žid?“

Všimněme si, že Pilát nikdy nedá odpověď. Na otázku odpoví otázkou. A v tom je jeho problém. V tom je tady právě to zrcadlo, které nám nastavuje svatý Jan. Člověče, jsou situace, kdy je potřeba zaujmout postoj, kdy se nedá kroutit. On se pořád kroutí, až se dokroutí k tomu, že řekne: „Já se nad tím myju ruce,“ a v tu chvíli si myslí, že se z toho vykroutil.

Takže tedy to první, před čím nás vlastně svatý Jan varuje, je tady toto kroucení se. Jsou situace, kdy je potřeba se k tomu postavit, jak se říká, čelem.

Další, před čím nás varuje, je to, čemu se říká přezírání, despekt. „Copak jsem já žid? Já jsem z toho vzdělaného Říma. Já mám ty školy, já mám vzdělání ve filozofii.“ On byl vzdělán v římské filozofii, které se říkalo stoicismus. Vydržet vlastně, nerozčilovat se a takhle, jak se říká dneska, ustát to. A všichni ostatní byli barbaři. „My vám přinášíme světlo té civilizace, tak nám za to děkujte a jinak buďte zticha a plaťte ty daně.“

Je tady obrovské přezírání. On vůbec nepřiznává, že by někdo mohl jeho něčím obohatit, že taky on by mohl získat. Ho ani nenapadne, že ten kazatel, kterého mu vydali, by mohl dát něco jemu. On je zvyklý si brát, a když milostivě něco dává, tak to dává právě tady s tím despektem, s tou obrovskou pýchou a přezíravostí.

Navíc tam potom dochází k dalšímu zmatení pojmů: „Tvůj národ, to je velekněží.“ Velekněz byl jeden, pak byli kněží, velerada, sedmdesát dva lidí. Ti vydali Ježíše Pilátovi. Jinak, že jo, národ, to byly v tu chvíli desetitisíce až statisíce lidí. Ti tam ani vlastně ani nevěděli, že se něco děje.

Takže Pilát se tváří, jako by měl takový, jak se říká, silný mandát, ale vůbec ho nemá. Vůbec ho nemá a není ochoten si přiznat realitu. To je další věc, v čem nám ten Jan nastavuje zrcadlo. Přiznat si, jak to vypadá. Kdo skutečně stojí za tou určitou myšlenkou? Je ta myšlenka silná? Anebo za ní stojí několik zmanipulovaných lidí, kteří křičí pod okny, tak, jak to bylo?

A tady ti křiklouni vlastně vehnali Piláta do toho, jak to dopadlo. A on v tuto chvíli místo toho, aby obrazně řečeno nebo možná i doslova praštil do stolu a řekl: „Tak já jsem tu místodržící a bude to podle mě,“ byl to jeho úkol, byl nejvyšší soudce, tak pořád právě kličkuje.

Asi by bylo dobré říct, jak to dopadlo s tím Pilátem. Získal hodně peněz, ale protože měl hodně těch peněz, tak když se vrátil do Říma, tak považovali ho za nebezpečného, takže byl vykázán do vyhnanství, do dnešní Francie, do provincie Galie, a za vlády císaře Caliguly byl donucen spáchat sebevraždu. Takže vůbec nějakým způsobem neužil to, co tam získal, to co tam nashromáždil, a jeho životní dráha nebyla nějak šťastná, nebyla nějak spokojená.

Ale vraťme se k tomu rozhovoru a vraťme se tady k celému tomu konceptu. Svátek Krista Krále nám připomíná a říká: „Musíš se k někomu přidat. V životě nemůžeš pořád jenom kličkovat. Nemůžeš být ten nezúčastněný.“ Pilát totiž se tváří, že je nezúčastněný, ale musí rozhodnout. A to, že nechce rozhodnout, to že se tváří, jako že je nad věcí, nakonec dopadne tak, že umožní zabití Ježíše. Přidá se na stranu toho zla právě svou nečinností, tou neochotou jasně se postavit na stranu dobra.

Ať nás ten svátek Ježíše Krista Krále hlavně a především nějakým způsobem naplní ochotou hledat pravdu a říkat ji nahlas i tenkrát, když třeba to nebude pohodlné, když třeba někdo bude někde křičet něco jiného, ale ať jsme těmi, kteří se přidají k Ježíšovi a snaží se po jeho boku plnit to, co on říkal: „Já jsem přišel proto, abych vydal svědectví pravdě.“