Ježíš je ten, který přišel věci změnit

	Ježíš je ten, který přišel věci změnit	13:30
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.91 MB]

Bratři a sestry, slyšeli jsme poměrně dlouhý úryvek z Markova evangelia, kdy ten svatopisec vypráví o tom, jak Ježíš vysvětloval, o co jde ve křtu. Zní to pro nás naprosto překvapivě, protože tam to slovo vůbec nezazní. Ježíš má na mysli to, co se děje potom. My tomu říkáme účinky křtu.

Ježíš zase nedává nějakou definici, nějakou jednu, dvě věty, a neříká: „Tohle se naučte zpaměti,“ ale Ježíš, který je, můžeme říci, učitel života, vysvětluje to, o co mu jde, na příkladech, na situacích z každodenního života. Nejsou to vymyšlené příběhy, ale jsou to situace, které se staly.

Tomu, co jsme dnes vyslechli, ještě předchází příběh o tom, jak Ježíš s apoštoly pluje na lodičce přes Genezaretské jezero, dostanou se do bouře, Ježíš spí a oni ho budí s tím, že: „Je ti jedno, že hyneme?“ Tady tento první obraz symbolizuje, my bychom řekli, všechny životní bouře, které nás potkávají, a i my totiž někdy říkáme Ježíšovi: „Je ti jedno, co se s náma děje?“ A on říká: „Není mi to jedno. Není mi to jedno a ujímám se vás v těch chvílích, kdy jste nejvíc rozrušení, v těch chvílích, kdy se cítíte nejvíc opuštění, a že jste sami, já jsem vám nejblíž.“

Ta druhá situace, to je ta žena. Žena, která je nemocná dvanáct let. Ony jsou to vlastně dva příběhy, které jsou propletené. Ten příběh nemocné ženy nás trošku mate a ruší to. My bychom rádi, když teda šel k tomu představenému, tak aby vyřešil tuto situaci, a potom aby se teda dělo něco dalšího. Ale proč je to v sobě? No, protože v životě to nejde tak popořádku, že by jedno se vyřešilo, jedno udělalo, přišlo druhé. I v životě je to často takhle propletené, ale Bůh to má pod kontrolou. My to třeba často nemáme pod kontrolou, i když bychom chtěli, ale on má. A my máme zůstat klidní i tenkrát, když se nám právě zdá, že se to na nás valí a že je toho nějak moc.

Ty příběhy mají několik styčných bodů. Ony patří k sobě a je dobré to číst takhle právě v tom, jak to svatý Marek zaznamenal. Jde tam jednak i o těch dvanáct let. Ta žena je nemocná dvanáct let a ta dívka má dvanáct let. Dvanáctka je číslo plnosti a tam se chce říct u té ženy, že byla nemocná dlouho, že ji to, jak se říká, vysávalo. V biblickém chápání krev je sídlo života. Jestliže tedy z někoho uniká krev, tak ten člověk umírá, ztrácí život. Chce se tím tedy říct, že vlastně ten člověk byl ve vážném nebezpečí. Snažil se tomu vzdorovat, ale nedokázal přes všechnu energii, přes všechen majetek, přes všechny síly, přes všechno to, co do toho ta žena dávala, si nedokázala pomoct a nedokázali jí pomoci ani další lidé. Bůh dokáže víc než lidé. Od Boha můžeme a máme čekat víc než od lidí.

No, a ta dívenka, dcera toho představeného Jaira. Dvanáctka byl věk, kdy dívka uzavírala zásnuby, kdy se vlastně určovala nějaká její další životní dráha. Proto on je tak, můžeme říci, i zoufalý. Protože vlastně když padá před Ježíšem na kolena a říká: „Ona má před sebou celý život! My jsme plánovali její budoucnost!“ Zřejmě už se tam nějaký ženich rýsoval. A teď je to všechno pryč. Přijď a zachraň to!

On přichází upřímně, věří. Ti, co jsou kolem něho, věří už míň. Protože v okamžiku, kdy teda dívka umírá, a ona zemřela: „Proč ještě mistra obtěžuješ?“ Měli ho za nějakého léčitele, měli ho za někoho, kdo dokáže o něco víc než oni, ale nebrali ho jako Božího Syna, jako Zachránce, jako toho, kdo to změní od základů.

Ale vraťme se ještě k dalším podrobnostem toho příběhu. Mluví se tam a vlastně i ten Jairos to říká: „Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Tedy dotkni se jí. On ví, že Ježíš nebude provádět nějaké zaklínání, že nebude podávat žádné medikamenty a podobně. Vlož na ni ruce, dotkni se jí! A ten kontrast je v celém tom příběhu.

Dotknout se a tlačit se, to jsou dva rozdílné způsoby kontaktu. Dotknout se někoho, v tom je už vlastně ukryto to, že chci. Když se někoho dotýkám, tak je tam právě to spojení, to víme o sobě. Když si podáváme ruku, je to vědomé. Někdo se dotýká, někdo je dotýkán, a je to naopak. Víceméně se ani nedá říct, jak je to přesně. V tom dotknutí se je svoboda. „Prosím tě, pojď, přijď. My to potřebujeme, aby ses jí dotkl!“

A to druhé? „Tlačí se na tebe celý ten zástup.“ Tlačit se vlastně znamená utiskovat toho druhého. V nějakém davu se lidé tlačí, protože „chci být vepředu“. Já chci dobře vidět, tak se tlačím, a je mi jedno, co vy kolem mě, jak to prožíváte, je mi jedno, jestli vás utiskuju, jestli vás zraňuju nebo jak to je. To mě nezajímá.

V tom prvním, když přichází ten Jairos: „Vlož na ni ruce,“ v tom je obrovská víra. Stejně tak ta víra u té ženy je snad ještě větší: „Já si ani nemohu pro svou nemoc dovolit jít a podívat se mu do očí, tak se ho dotknu zezadu.“ Ale kolem je dav těch, kteří se na Ježíše tlačí, kteří se ho dotýkají nebo utlačují ho, ale bez víry. Je to pouze nějaká senzacechtivost, abych dobře viděl, abych slyšel, aby mi něco neuniklo. Ale není v tom nic hlubšího. A tento kontrast sledují oba ty příběhy a samozřejmě ten svatý Marek chce vyburcovat nás, svoje čtenáře, eventuelně posluchače, abychom si toto uvědomili, jaký je ten rozdíl, že i my máme právo, že i můžeme říct: „Pane, přijď a dotkni se mě.“ Anebo dokonce můžeme přijít a dotknout se ho.

V okamžiku, kdy se ta žena dotkla, tak dochází k tomu, že je uzdravena. V řeckém originále je použito slovo „zachráněna“. Nejenom že je uzdraveno její tělo, ale ona se dostává do kontaktu se Zachráncem a poznává, že dostala velmi, velmi mnoho. Ale Ježíš nechce, aby to skončilo jenom takto anonymně. On se s ní chce setkat. Ona má samozřejmě strach a bojí se. Ježíš ví, že se bojíme, že máme obavy, jak to dopadne, ale on nás hledá. Je pro něho velmi důležité tady to setkání. Říkají mu: „Proč? Tlačí se na tebe, pojď.“ Pro ně to důležité není, ale pro Ježíše moc a moc, aby se setkal s námi, kteří trpíme různými slabostmi, různými nemocemi, různými obtížemi. Chce s námi navázat ten kontakt, být tváří v tvář. Nejenom jaksi ze zadu, ale přímo chce, abychom byli před ním, nebo spíš on chce, aby byl před námi. To je to, že máme možnost mu říct: „Pan, jsem tady. To a to mě bolí, to a to mě tlačí. Prosím tě.“

No, a nakonec, když dojdou do domu toho představeného, tak on říká: „Jenom spí,“ a oni se mu smějí. O co tady jde? No, jde tady o nedorozumění. Jde tady o to, že Ježíš i v tu chvíli, kdy říká: „Děvče nezemřelo, jenom spí,“ on je učí. On je pořád učitel a on vyučuje každým slovem, každým gestem. To není tak, že by zazvonil na zvonek a řekl: „Teď teda bude nějaká lekce,“ a za tři čtvrtě hodiny zazvonil znovu a řekl: „Teď vyučování skončilo.“ On učí pořád, ale oni si toho nevšimli. Oni to nepochopili. Samozřejmě měli možnost se zeptat: „Jak to myslíš? Nerozumíme ti. Není nám to jasné. Co nám tím chceš říct?“

Posmívali se mu. Vyřešili to po svém. Byli s ním zase velmi rychle a velmi brzo hotovi, protože si řekli: „On je blázen.“ Nenapadlo je: „On to chápe jinak.“

Ježíš je ten, který přišel věci změnit, hodně změnit. Do tohoto okamžiku, do Ježíšova příchodu smrt byla chápána jako totální, naprostý zánik. Proto ten velký pláč, velký nářek. Prostě zánik. Protože děvče, které se mělo asi za dva roky vdávat, celý život mělo před sebou, ona je mrtvá. Ježíš na této životní situaci, kdy zemřela ta mladá dívka, chce říct: „Smrt pro vás pro všechny nebude zánik, ale bude okamžikem setkání. Bude okamžikem spočinutí nebo odpočinutí před tím okamžikem, když se probudíte do života věčného.

Ježíš je ten, který dělá věci, které jsou naprosto překvapující, řeklo by se z naší logiky věci právě i nesmyslné. Posílá slepého, aby se šel umýt do rybníka Siloe, člověku, který má ochrnuté nohy, říká, vstaň, člověku, který má ochrnutou ruku, tak říká, natáhni tu ruku, a zemřelé dívce říká: „Postav se, vstaň!“ I vším tímto Ježíš učí a říká: „To, co vy považujete za dané, neměnné, že to tak musí být, já jako Zachránce jsem to přišel změnit a přišel jsem vám dát novou perspektivu, ukázat vám nové možnosti, nové pohledy. Ale jde o to, jestli vy zůstanete v těch starých pohledech, jestli zůstanete s těmi, kteří pláčou před tím domem a naříkají, jestli se budete chovat jako ti, kteří se tlačí, aby viděli, slyšeli, aby zaujali dobré a výhodné místo, anebo jestli se budete chovat jako ta nemocná žena anebo jako ten představený synagogy, že řeknete: „Chci, Pane. Chci, aby ses mě dotkl. Chci, aby ses dotkl toho, co mě tíží, co mě svazuje a abys mě toho zbavil, abys mi dal svůj život na této zemi, ale i potom jednou život věčný.“