K setkání s Pánem Ježíšem máme přijít vždycky připraveni

	K setkání s Pánem Ježíšem máme přijít vždycky připraveni	4:58
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.07 MB]

Bratři a sestry, všichni víme, že máme Nový a Starý zákon, někdy taky říkáme Novou smlouvu a Starou smlouvu. Proč třeba ty smlouvy nejsou označovány jako první, druhá, ale proč stará, nová?

V prvním čtení jsme slyšeli o tom, jak byla ustanovena nebo spíš přijata ta smlouva stará, a v evangeliu jsme slyšeli o té nové smlouvě a vidíme, že je tam radikální rozdíl. V čem spočívá? Stará smlouva byla uzavřena podle pravidel, která znají všechna náboženství. Člověk obětuje něco bohu, božstvu. Takhle to funguje ve všech pohanských náboženstvích. Ale ta Nová smlouva je smlouva, ve které Bůh obětuje sebe pro člověka. Je to něco skutečně radikálně jiného, radikálně nového, co se stalo jednou a už není potřeba to opakovat.

Člověk, když se na to dívá, tak si nějak řekne: „Ani tomu moc nerozumím. Nechápu, o co tady jde. Proč to ten Bůh udělal?“ Protože člověk by řekl: „Já bych to asi neudělal.“ A protože už i apoštolové měli velkou práci s tím to pochopit, tak Ježíš je na to připravuje. V dnešním evangeliu bylo celkem čtyřikrát slyšet slovo připravit, něco připravit nebo spíš i připravit někoho, jako sebe.

Koneckonců svatý Marek celé své evangelium píše jako přípravu na to, co vylíčí na jeho konci – utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Pána Ježíše. To všechno předtím je příprava toho čtenáře na tyto události, aby byl schopen aspoň trochu je přijmout, aspoň trochu je pochopit.

V tom dnešním úryvku vlastně jsou dvě takové zvláštnosti. Je to ten muž, který nese džbán vody. V té době nést džbán s vodou byla práce typicky ženská. Proto tedy Ježíš může říct: „Potkáte vlastně jediného muže. Nemůže dojít k záměně. Ten, kterého potkáte, je ten, který vás dovede tam, kde je ta místnost.“

Tou horní místností se myslí skutečně, jak bychom řekli, nějaký sál slavnostně vyzdobený, nachystaný. Něco pro oslavu, pro hostinu. Ale tou horní místností se myslí také prostor, který si člověk, jak by se řeklo, ponechá, aby mohl přemýšlet.

My žijeme v době, kdy se hodně spěchá, a o mnoha věcech nepřemýšlíme. Ty věci nemají čas v nás dozrát, a proto nám církev ještě jednou mimo Velikonoce předkládá ten svátek Těla a krve Páně, abychom o těchto věcech uvažovali, abychom, obrazně řečeno, vystoupili do té horní místnosti. Tou horní místností je myšlen náš rozum, naše srdce, naše schopnosti, které do toho máme zapojit.

A kdo je ten člověk, který nese ten džbán s tou vodou? Voda je v Bibli obrazem křtu. On je tedy ten, kdo nás vede ke křtu, a člověk, který je pokřtěn, potom může směrovat k eucharistii. Eucharistie je vlastně jakýsi vrchol svátostí. Když bychom to měli k něčemu přirovnat, je to střecha na domě. Aby dům dobře stál a dobře fungoval, musí mít základy, musí mít stěny, musí mít tu střechu.

My dnes tedy si připomínáme tento vrchol. I my se na to máme připravit. Koneckonců přicházíme ke svatému přijímání, velmi často k němu přistupujeme. Je to dobře a má to tak být. Ale ta dnešní slavnost nám chce připomenout, že k tomuto setkání s Pánem Ježíšem máme přijít vždycky připraveni tak, jako vlastně on připravoval apoštoly na to, co se s ním stane o Velikonocích, tak jako svatý Marek nás ve svém díle připravuje na to, abychom byli schopni toto přijmout.