Brána nebe

	Brána nebe	16:03
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.48 MB]

Bratři a sestry, dnešní evangelium, a koneckonců i čtení, které jsme slyšeli jako druhé, nás zavedly do večeřadla, můžeme říci do místa, kde to všechno začalo – kde začaly Velikonoce, na jednu stranu tam Velikonoce také končí a začíná to, čemu se říká doba církve, doba Ducha svatého. Co se stalo v den Letnic ve večeřadle, to je skutečně něco velmi důležitého. Je to něco, co se týká i nás, protože žijeme v době církve, a měli bychom se k tomuto vracet, měli bychom o tom přemýšlet, rozjímat, modlit se nad těmito texty a měli bychom to oslavit.

My dnes prožíváme třetí Boží hod. Už jsme letos v církevním roce slavili Boží hod vánoční, Boží hod velikonoční a teď Boží hod svatodušní. Na Vánoce i Velikonoce máme mnohem víc času. Je zajímavé, že i občanská společnost těmto dvěma svátkům víc přeje a je víc volna. A když má člověk něco náležitě oslavit, tak na to právě potřebuje čas. Potřebujeme čas, abychom to uchopili, abychom do toho vstoupili. Na Vánoce chodíme na Štědrý den na Půlnoční nebo na ty mše, které jsou v ten večer, a potom pětadvacátého slavíme Ježíšovo narození. O Velikonocích chodíme na Bílou sobotu na velikonoční vigílii, a potom v neděli slavíme Ježíšovo zmrtvýchvstání. A stejně tak by to mělo být i na ty svatodušní svátky. V lekcionáři, v misále jsou připravené texty pro svatodušní vigílii, která se bohužel moc neslaví. A je možné slavit ještě mimo té dnešní slavnosti Seslání Ducha svatého, tak je možné slavit ještě svatodušní pondělí. To, co je vlastně i na Velikonoce a o Vánocích. Je to ten další den, svátek svatého Štěpána. Tedy aby se ty svátky prodloužily, aby člověk měl čas si to všechno uvědomit a náležitým způsobem to prožít.

Protože tedy ty svatodušní svátky jsou takové ořezané, nenapadá mě vhodnější slovo, tak jsme dnes spojili texty. První čtení bylo právě z té vigílie, čtení, které jsme slyšeli jako druhé, bylo o té samotné události, a evangelium nás, jak už jsem říkal, vrátilo do okamžiku, kdy zmrtvýchvstalý Ježíš se setkává se svými učedníky.

Všechny ty texty se jakýmsi způsobem doplňují. Ty texty mluví o cestách, o setkávání. O tom, jak lidé na těch svých cestách buď přijímají, nebo odmítají Boží dary, dary, kterým říkáme souhrnně dary Ducha svatého. Některé dary jsou vidět víc, některé dary jsou vidět méně. Když se to probírá s dětmi v náboženství, tak tam vždycky říkám, že jsou tam dva takové velké dary – jeden naprostý zázrak, to že před večeřadlo se seběhlo spoustu lidí, je tam jmenováno víc než deset národností, a všichni si naráz uvědomují: „My rozumíme! My víme, co se tady říká. My to chápeme.“ To je zázrak, který nemohl nikdo popřít.

Potom druhý zázrak, rozhodně dar Ducha svatého, je to, že ti bázliví apoštolové otevřou dveře a začnou mluvit. Především Petr. To, že dostali odvahu, je něco, co možná nebylo tak vidět. Ti, kdo stáli před tím večeřadlem, nevěděli, že předtím to byli bázliví Ježíšovi učedníci. Svatý Jan, který byl u obou těch událostí, tak vlastně říká v dnešním evangeliu, že první den, navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. A Lukáš, který popisuje ty Letnice, říká: „Nastal den Letnic, a všichni byli společně pohromadě.“ To už je něco jiného.

Tam, kde byli. Oni tam byli. Byli v jednom domě, zřejmě v jedné místnosti, ale každý z nich byl sám, se svým strachem, se svými obavami, se svými myšlenkami. Nebyla mezi nimi žádná stěna z cihel, z kamene, ale byly mezi nimi bariéry myšlenkové, právě tady z těch všech možných obav a podobně. Kdežto o těch Letnicích už je to něco jiného. Byli společně pohromadě. Začíná se tady rodit to, čemu se říká společenství.

Společenství je skupina lidí, ale ne každá skupina lidí je společenství. Fronta někde v obchodě nebo lidé, kteří se sešli na autobusové zastávce, to není společenství. Společenství je skupina lidí, které vede jedna společná myšlenka, a ti lidé to prožívají společně. Vědí o tom, čím žije ten, kdo stojí vedle mě, kdo se nachází vedle mě. Vědí, co mu dělá radost, co mu působí třeba strach a podobně. Ti lidé si nejsou cizí. A toto je další dar Ducha svatého, vytvářet tady to společenství, být společně pohromadě.

Další ty dary Ducha svatého třeba jsou ještě mnohem méně nápadné. My jsme slyšeli žalm, který má číslo 104, a je to chvalozpěv na Boží stvoření a na Boží záchranu po potopě. Ten žalmista tam přímo se nechal inspirovat texty stvoření a texty zachránění Noema a jeho rodiny. A je tam několik zajímavých myšlenek. Jednak tam ten žalmista říká, že: „Všechno jsi moudře učinil.“ Dál tam potom říká: „Otvíráš svou ruku a všechno živé se sytí.“ Vlastně tam říká, že celý ten svět, jak on to vnímá, je závislý na Bohu, ale Bůh svoji moc nezneužívá, ale používá k prospěchu nás, stvořených bytostí.

Žalmista viděl, jak v jeho okolí často ti králové zneužívali své postavení, a tak jim to tak i trošku, jak se říká, háže do tváře, ale připomíná a říká: „Bůh má obrovskou moc, ale rozhodně ji nezneužívá.“

A potom tam byl takový zajímavý obrat: „Světlem se halíš jako pláštěm.“ Ten žalmista byl velmi vzdělaný člověk. Byl vzdělaný v otázkách židovské víry, ale byl vzdělaný i v otázkách okolní kultury a věděl, co se dělo a co se děje v Egyptě. Znal egyptské dějiny a egyptské náboženství. Jak víme, staří Egypťané věřili ve spousty různých bohů. Egypt je místo, kde Izraelité zakusili otroctví. Neměli ho rádi, nevzpomínali na to rádi. A přesto ve 14. století před Kristem tam byl faraón, který se jmenoval Achnaton, a tento faraón věděl, že není možné, aby bylo X bohů, že to jsou falešní bohové, a tak vedl ty Egypťany k tomu, aby věřili v jednoho boha, v Atona. A ti lidé se ho ptali: „A jak si ho máme představit?“ Jo? Pořád tam bylo to pohanství, jak si ho představit. A tak ten faraón říkal: „Představte si ho jako slunce, protože slunce nám svítí na cestu, slunce nás zahřívá, ze slunce bereme život nebo umožňuje slunce náš život. Bůh je ten, kdo nám umožňuje život. Tato myšlenka je velmi krásná. Bůh je ten, kdo nám umožňuje život, Bůh je ten, kdo nám dává všechno potřebné k životu.

Ten žalmista by si mohl říct: „V Egyptě? Tam jsou modláři! V Egyptě? Tam nás zotročovali, posmívali se nám, říkali, že jsme bezdomovci. Nic. Od nich nebudeme nic brát.“ Ale on přemýšlel, a veden duchem moudrosti si uvědomil, že tato myšlenka „Bůh je ten, který nám dává všechno potřebné k životu“ je krásná a zakomponoval ji do toho žalmu. A vidíte, bez nějaké hlubší znalosti a takhle, vlastně na to člověk ani nepřijde. Musíme si prostě dát tu práci, abychom viděli, jak působí Duch svatý se svými dary, jak je moudře rozděluje a jak jsou tu lidé, kteří je s povděkem přijímají.

Říkal jsem, že v těch textech se mluví o cestách. Ježíš přichází k apoštolům, apoštolové otvírají dveře z večeřadla a jdou ven. To je začátek. A první čtení z první knihy Mojžíšovy, úryvek o stavbě Babylónské věže, začíná taky cestou – cestou, kdy lidé jdou od východu a přijdou do země Šinear.

Měl bych ještě připomenout, že to je vyprávění obrazné, to nejsou dějiny v našem slova smyslu a v tomto příběhu jde především o to, čemu se říká ta pravda, to poučení. Když mluví Písmo svaté o stvoření světa a člověka, tak svatopisec říká, že Bůh, když stvořil svět, na východě vytvořil zahradu, Eden, v které usadil člověka. Ale člověk touto zahradou pohrdl a řekl: „Já, Bože, si půjdu po svých. Já tě nepotřebuju.“ A proto to vyprávění o stavbě Babylónské věže začíná slovy, že přišli od východu. Tedy odmítli tu Boží nabídku a řekli si: „Tak, Bože, my si postavíme sami ráj na této zemi, a ty uvidíš, co to bude!“

Ten svatopisec dál vychází z náboženství starých Babylóňanů, kde v každém městě, v každém náboženském středisku měli postavenou tu věž, které se říká Zikkurat. Ty věže měly tři patra, ale taky klidně sedm pater, a ty nejvyšší byly vysoké sto metrů. Jen pro představu, věž našeho kostela nemá až po tu špičku ani pětadvacet metrů, má dvacet čtyři něco. Takže ještě tři věže nad to. Nahoře na té stavbě byla taková místnůstka, o které věřili, že tam bydlí ten bůh, ta modla. A potom dolů bylo schodiště. A oni říkali: „Ta věž je tak nádherná, my jsme vytvořili něco tak úchvatného, že ten bůh bude toužit po tom, aby tam byl. On tam bude bydlet, a pak přijde mezi nás po tom schodišti, my mu řekneme, co chceme, a on to udělá, protože jsme mu vytvořili tak krásný příbytek.“

Samozřejmě cítíme, jak je toto špatně. Ano, Bůh má o nás zájem, ale netouží po tom, abychom stavěli nějaké obrovské stavby. Jestli o něco Bůh stojí, tak stojí o to, abychom budovali, jak říká svatý Pavel, příbytek Ducha. Abychom pracovali na zlepšení našeho života, kvality našeho života, a nemusíme stavět nějaké věže.

Když potom Bůh přichází, tak přichází ne, aby ničil, ale aby léčil. Když se o tom mluví v náboženství, tak děcka často říkají: „A proč je nezabil? On je měl zabít, on je měl zničit!“ Ne. To by bylo zbytečné, to by bylo k ničemu. Bůh nepřichází, aby ničil, ale aby léčil, aby dal novou šanci. Když přijde člověk do cizí země a nerozumí jazyku, tak zpravidla víc mlčí, víc přemýšlí, víc se zaobírá tím, jak to řeknu, aby se mi nesmáli a aby mě pochopili, aby bylo jasné, co řeknu. A zpravidla se člověk vyjadřuje tím cizím jazykem jednoduše. V rodné řeči člověk mluví, jak se říká často, květnatě. Ale v tom cizím jazyku, který mu není tolik vlastní a blízký, mluví jednoduše krátkými srozumitelnými větami. A toto Bůh chtěl, a toto říká ten příběh: „Člověče, zamysli se. Zamysli se nad tím, přestaň tady vytvářet nějaké zbytečné stavby, ale uvažuj o tom, co můžeš získat.“

To slovo Babylón znamená doslova „Boží brána“, překládá se to taky jako Brána nebe. A vlastně to vyprávění mluví o tom, jak člověk chce vybudovat bránu nebe, eventuelně ji otevřít. To nejde. Bránu nebe vybudoval Ježíš tím, že umřel na kříži a vstal z mrtvých, a tím ji taky otevřel. Na velikonoční neděli se to dozvědělo těch pár lidí kolem Ježíše. O Letnicích už se to dozvěděli všichni obyvatelé Jeruzaléma a od té doby se tady tato zpráva šíří.

Bratři a sestry, když chce člověk vybudovat bránu nebe, tak z toho vznikne zmatek. Ale když člověk přijme jako dar, že toto brána je otevřena a že dostávám dary, které potřebuji k tomu, abych do této brány došel, tak potom z toho vzniká jednota.

A nakonec bych řekl to, co jsem říkal na začátku mše svaté. Apoštolové přijali dary, ale v okamžiku, v den Letnic je začali používat. I my se tedy radujme z toho, že jsme byli obdarováni, a ty dary, které jsme dostali, používejme. Kéž nám k tomu pomůže Duch svatý, který nás obdarovává a který nás vede.