Rubrika
HomilieVy jste toho svědky
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, vlastně dnešní úryvek je téměř ze samého závěru Lukášova evangelia a nalézáme tam dvě takové myšlenky. Jedna ta myšlenka je obrácena do budoucnosti, co bude dál, jak to má vypadat dál. A ta myšlenka, která je vlastně v pořadí první, ta je taková trošku složitější nebo komplikovanější.
Vždycky když někdo píše nějaké dílo, které označujeme za vědecké, nějakou práci diplomovou nebo podobně, tak na začátku toho díla autor si stanoví cíle, k čemu ta práce má sloužit, co má popsat, co má objasnit, zkrátka a dobře, k čemu to bude, čím se bude zabývat, jaký je cíl. A na konci té práce zase vlastně ten, kdo to píše, tak má napsat, jestli těch cílů bylo dosaženo, eventuelně jak jich dosáhl. Samozřejmě potom tu práci ještě vlastně ten člověk, ten kandidát, musí obhájit. Je tam na to celá komise, oponent, který zase hledá ty chyby, to co se zase naopak nepodařilo objasnit, dobře popsat a podobně.
Evangelium není vědecká práce, ale svatý Lukáš si na začátku svého díla stanovil určité cíle, jednak vypsat všechno o Ježíši Kristu uspořádaně, ale také to vypsat tak, aby ti, kteří budou jeho dílo číst, aby vedeni Duchem svatým poznávali, že Ježíš z Nazareta je očekávaný a slíbený Mesiáš. A teď vlastně v této poslední kapitole svatý Lukáš rekapituluje, jestli se mu podařilo těch cílů dosáhnout. A tak se někdy nenápadně vrací na začátek svého díla, někdy je to zcela evidentní, a právě srovnává.
Když to vezmeme od začátku, tak to první, v čem se vrací, je v tom pozdravu „Pokoj vám“, Šalom hebrejsky, obyčejný používaný pozdrav, ale v Lukášově evangeliu čteme o tom, že při Ježíšově narození nad Betlémem nebo v blízkosti toho místa narození andělé zpívají Sláva na výsostech Bohu, pokoj lidem dobré vůle, nebo pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení. Boží syn vždycky přináší pokoj – při narození, při zmrtvýchvstání. Pokoj je darem od Boha, ale je to také hodnota, o kterou my máme usilovat, o kterou se máme snažit. Proto toto krásné označení. Je to vlastně na jednu stranu přání, na druhou stranu on říká: „Já vám ho dávám,“ je to dar.
Potom dál se tam mluví o tom, že Ježíš s apoštoly jedl. Za svého života byl spíš on ten, který sytil, který rozdával. V tuto chvíli žádá, aby mu dali něco k jídlu. Svatý Lukáš ve svém díle chce dokázat, že Ježíš je nový Mojžíš. Mojžíš byl vůdce, který vedl z toho egyptského otroctví do svobody. Byl vůdcem, řekli bychom, myšlenkovým, ideovým. Ale taky byl vůdcem, který opravdu ukazoval směr a říkal: „Tudy půjdeme, po této cestě.“ A když na to přišlo, tak byl i on ten, který se staral, aby celé to společenství putujícího Izraele mělo co jíst. On vyprosil vodu, on vyprosil manu a tak dál. A svatý Lukáš chce říct, tady toto ještě mnohem lépe dělá Ježíš. Ježíš je náš vůdce, náš vedoucí. Je ten, který nás vede po té stránce myšlenkové, ale je také ten, který se stará. A proto taky tady zdůrazňuje, připomíná ty okamžiky, kdy Ježíš rozmnožil chleba, ryby, a teď zase naopak to přijímá od apoštolů.
Někteří ti vykladatelé spekulují nad tím, proč zrovna rybu. No, dá se to chápat velmi symbolicky v tom smyslu, že ryba žije někde ve vodě, hluboko, je vytažena a slouží k životu člověka, k obnovení sil člověka, k tomu, aby člověk se najedl. A tak Ježíš přichází také od Otce, někdo říká, z velké dálky, ale přichází, aby člověka sytil, aby člověku dodával síly.
Ale celé je možné to chápat i v tom smyslu, že ryba bylo jídlo obyčejných lidí, bylo to dostupné jídlo, poměrně časté. A zmrtvýchvstalý Ježíš nechce pro sebe nic zvláštního, nic výjimečného. Spokojí se s tím, co my lidé máme, co prožíváme každý den, jak to prožíváme. Tedy nechce pro sebe žádná privilegia, ale i zmrtvýchvstalý přichází k nám velmi pokorně a přijímá, co my jsme schopni mu dát, o co jsme schopni se rozdělit.
Svatý Lukáš velmi zdůrazňuje to, že Ježíš zmrtvýchvstalý má tělo – tělo oslavené, ale je to tělo. Zdůrazňuje to proto, že píše k řecky vzdělaným adresátům a ve staré řecké filozofii a ve starém řeckém náboženství oni věřili v nesmrtelnou duši, ale rozhodně popírali vzkříšení těla. Tělo se jim zdálo jako přítěž a duše, že se chce od těla osvobodit, a až se jí to podaří, tak zvítězí a bude žít plným životem. A naopak právě svatý Lukáš říká: „My věříme v nesmrtelnou duši a ve vzkříšení těla.“ Budeme se to modlit, budeme to zpívat v modlitbě Věřím v Boha za několik málo minut. Ježíš Kristus přišel dát věčný život nejen naší duši, ale také našemu tělu, oslavenému, a za to mu děkujeme.
Další moment, který Lukáš rekapituluje, je přijetí daru Ducha svatého, naplnění Duchem. On říká: „To je smysl mých slov, že se na mně musí splnit všechno, co je v zákoně Mojžíšově: ‚Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.‘“ Na první pohled to není poznat nebo není to nápadné, ale jde o srovnání scény, kdy archanděl Gabriel přichází k Panně Marii a žádá ji, aby se stala matkou Božího Syna, matkou Vykupitele, protože i ona říká: „Já nerozumím, co ode mě žádáš, co ode mě očekáváš,“ ale ten anděl jí říká: „Sestoupí na tebe Duch Nejvyššího, zastíní tě moc Nejvyššího,“ a toto vlastně teďka Ježíš říká: „To co se stalo tenkrát Marii, že byla naplněna Duchem svatým, tak budete naplnění vy všichni, kteří se ke mně hlásíte, vy všichni, kteří ve mě věříte.“
A je tam minulý čas: „To je smysl mých slov, když jsem byl s vámi.“ Už není s námi? Už není s námi tak, jak byl. My teď říkáme, že je v nás. Že je v nás a že my se s ním můžeme setkat. Kdy a kde? Teď se vracíme znovu na začátek toho dnešního úryvku a jsme u té druhé otázky. Jak to bude dál, co bude dál? Ježíš není s námi, ale chce být v nás.
Přicházejí apoštolové nebo ti učedníci, kteří se vrací z Emaus, a setkávají se ve večeřadle s těmi, kteří tam pořád jsou. Tato scéna, toto rozložení scény zase není náhodné, protože my ve svém životě se vlastně buď pohybujeme někde, jsme na cestě, na cestě svýma nohama, anebo na cestě svou hlavou. Buď skutečně někam jdeme, fyzicky se pohybujeme z bodu A do bodu B, anebo i naše hlava, naše myšlenky se ubírají někam. A na všech těchto cestách Ježíš nás chce doprovázet. Anebo jsme naopak na místě, třeba kde je nám dobře, kde se cítíme v bezpečí, jako to bylo v tom večeřadle. Byli tam spolu a bylo jim tam dobře. A i v tuto chvíli Ježíš chce být s námi, ať už se někam ubíráme, ať něco hledáme, ať jsme na cestě anebo ať jsme doma, ať jsme v pohodlí nebo v práci, v nějaké námaze, Ježíš chce být tam s námi a chce se s námi rozdělit. O co? O slovo a o chléb.
My se často scházíme. Scházíme se, abychom si popovídali, scházíme se, abychom spolu něco oslavili. A když něco slavíme, vždycky se u toho jí. Samozřejmě jde o to, aby ti lidé se najedli, aby se obnovili jejich síly, ale de facto to jídlo má až jakousi druhotnou funkci v tuto chvíli, v tento okamžik. To první je být spolu, setkat se, být společně. A toto nám Ježíš zanechává a říká: „O toto se máte dělit s druhými – o slovo, o chléb. Mít zájem o druhého, být spolu.“ Nebýt každý jenom jako sólista, nebýt každý sám, ale být spolu jako společenství.
Bratři a sestry, budeme o tom ještě mluvit vícekrát, jak se bude blížit slavnost Seslání Ducha svatého, protože každé setkání se Zmrtvýchvstalým dává těm, kteří se s ním setkají, úkol. My jsme to dnes slyšeli. Ježíš jim říká: „Vy jste toho svědky,“ toho všeho, že má být hlásáno evangelium, aby lidem byly odpuštěny hříchy. Apoštolům se to v tu chvíli ještě moc nelíbí. Cítí, že je to úkol těžký, nepohodlný, a tak ještě od toho mají určitý odstup. Až právě po Letnicích Petr vystoupí a řekne: „A my jsme toho svědky.“ Až potom to vlastně přijali, až potom naplněni Duchem svatým byli schopni říct: „Tak ano, Pane, my to teda bereme.“ A co vzali? Vzali poslání a úkol dělit se o slovo a dělit se o chléb.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, dnešní evangelium nás vede zpět do té Velikonoční neděle. Na večer té neděle Vzkříšení, kdy dva učedníci, kteří šli vlastně do Emauz, se vrátili, tak Ježíš vlastně přichází bezprostředně po tom, co oni o tom vypravují, mezi učedníky do Večeřadla. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.04.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, my se dnes zamyslíme nad otázkou, k čemu je tu jméno, nebo co to znamená, že se někdo nějak jmenuje.
Ten první důvod je takový ryze praktický a napadne nás všechny: Jméno má člověk přece proto, aby se odlišil od těch druhých, abychom poznali, o kom mluvíme, aby věděl, když ho oslovíme, když na něho zavoláme, tak aby to nebylo to: „Hej, ty tam, pojď sem!“, ale řekneme jeho jméno a on ví, že někdo s ním chce mluvit, že někdo s ním chce vejít do nějakého kontaktu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.04.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Možná jste někdy slyšeli takovou průpovídku, že když farář neví, o čem má kázat, tak že začne mluvit o Boží lásce k lidem. Takže si budeme dneska povídat o Boží lásce k lidem :). Ale je to proto, že nás k tomu vybízí apoštol Jan. Více...