My jsme viděli, a proto jsme přišli

	My jsme viděli, a proto jsme přišli	11:34
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.37 MB]

Bratři a sestry, asi si říkáte, co to je za divný obrázek, na který se dneska díváte. No, je to díra ve dveřích. Není to klíčová dírka, ale je udělaná trošku výš. Je to dírka udělaná záměrně, říká se jí špehýrka, jak taky jinak, a je to v kryptě mezi dvěma kostely – mezi bazilikou Narození a kostelem Svaté Kateřiny. Baziliku Narození Krista spravuje řecká ortodoxní církev a kostel Svaté Kateřiny Alexandrijské hned vedle církev katolická.

Sloužilo to vlastně k tomu, aby bylo možné nenápadně podívat se, jestli na tom místě Narození, které tam vidíme, jestli tam třeba není nějaká bohoslužba, jestli ten, kdo se tam chystá, jestli by nerušil. Ale samozřejmě je to pohled jenom takový vzdálený, orientační.

A my si dnes připomínáme ty moudré lidi, kteří hledali Krista. A jak jsem říkal, oni jsou tam místo nás nebo za nás, oni jsou našimi zástupci. A my taky tak nějak podobně hledáme toho narozeného Krista. Vidíme ho z povzdálí a vidíme jenom třeba ty hlavní obrysy.

Slavností Zjevení Páně víceméně skončí vánoční svátky. Neskončí doba vánoční, tu v církvi budeme prožívat ještě týden, do příští neděle, ale začne běžný každodenní život. Děti začnou chodit do školy, my budeme chodit do práce a Vánoce se nám budou zdát, že to je někde hrozně daleko, že to už bylo, kdysi. Ale my máme z těch Vánoc si něco nést do toho všedního života. A to mi tak symbolicky připomíná tady tato fotografie, tento obrázek. Alespoň něco, alespoň ty hlavní rysy si nést s sebou.

A co si tedy mám nést s sebou? Já jsem vlastně nachystal ty fotografie, potom půjdou v takovém sledu, který jsem schválně poskládal. Já to teď napřed vysvětlím, potom to pustím a už nebudu k tomu nic říkat. Bazilika Narození připomíná hrad, připomíná pevnost. Je nejstarší, je ze 4. století po Kristu. Ale do této pevnosti není potřeba vcházet tím, že by člověk přelézal ty vysoké zdi, ale musí se sklonit. Uvidíme tam znovu tu bránu Pokory. A potom, když člověk vstoupí, tak se dívá na zem a na zemi jsou mozaiky, které mají vzory, které nemají začátek a konec. Ta výzdoba připomíná: „Člověče, jsi povolán k věčnému životu. Nezapomeň na to při všech těch starostech.“

A člověk jde dál. Dneska je tam lešení, protože to opravují, ale když si to člověk odmyslí, tak je tam výzdoba, spousty lampiček, spousty světýlek, ale tohle člověka nemá zastavit, to totiž není to hlavní. K tomu, abych se setkal s tím Dítětem, musím jít dolů, ještě opravdu po schodech dolů. A abych se přiblížil tomu narozenému Kristu, tak se musím sehnout, sklonit. Vánoce jsou o dvou pohledech - nahoru, dolů. Ten první je ten pohled dolů.

A potom člověk jde. Jde a vlastně má možnost projít tím druhým kostelem Svaté Kateřiny. První ho tam postavili křižáci. Ten kostel byl obnovený v roce 1933 a zasvětili ho svaté Kateřině tenkrát proto, že Kateřina byla uctívána po Panně Marii hned jako první další světice. Byla uctívána jako vzor člověka, který se obrátil. Traduje se, že byla velmi chytrá, krásná, ale že taky byla pyšná. Ale nicméně se potom obrátila, dokázala odložit svoje špatné vlastnosti a vynikly ty její dobré vlastnosti. A byla stálá ve víře a položila za ni svůj život.

A pod tím kostelem Svaté Kateřiny jsou jeskyně a v těchto jeskyních žil svatý Jeroným se svými spolupracovníky, kteří překládali Písmo svaté. Jeroným se v určitém slova smyslu připodobnil těm mudrcům, protože on z Říma se přestěhoval a říká: „Já chci mít klid. Já chci rozjímat o Kristu na těch místech, kde on žil, a tam budu taky překládat Boží slovo. Chci se toho doslova dotknout, chci nasát tu atmosféru. A tak v těch místech několik roků žil.

A potom když člověk takhle do sebe nasaje tu atmosféru, ty myšlenky, a má v sobě patřičný základ, může vystoupit. Tam uvidíme takové schody skutečně z té jedné jeskyně na ulici. Pak tam bude několik záběrů dnešního Betléma - domy jako každé jiné a nic nepřipomíná, že zrovna na tomto místě by se měl narodit Spasitel.

A tady už se dostáváme k tomu pohledu, který je nahoru. Pastýři, jak jsme o tom slyšeli o té slavnosti Narození, tak anděl jim říká: „Běžte do Betléma.“ Podívají se, jdou. Ale mudrci, kteří se také podívali nahoru, tak toto vybídnutí k té cestě do Betléma je takové neznatelné, velmi jemné. Anděl to říká jasně: „Jděte, hledejte, běžte, najdete!“ Ale mudrci se museli víc namáhat, víc hledat, co to je, co znamená to, co vidím na nebi.

Odedávna lidé chápali tu myšlenku, že ta nebeská tělesa určují náš život, určují střídání ročních období, určují střídání dne, noci, odměřují čas. Ale ta otázka, co to znamená pro mě? My nevíme, kolik lidí vidělo to znamení na nebi. Nevíme, kolik z těch, kteří to viděli, přemýšleli o tom, co by to mohlo znamenat, a nevíme, kolik z těch, kteří přišli na to, že je to znamení narozeného krále, kolik z nich se dalo do pohybu.

„My jsme viděli, a proto jsme přišli.“ Je to taková nenápadná věta, ale je velmi důležitá, protože znalci Zákona vědí kde, a nikam nešli.

Když ti mudrci přicházejí do Jeruzaléma, tak se ptají, kde se narodil. Náš život je určen dvěma skutečnosti: kdy a kde. Kdy, to je víceméně to nyní, s tím problém nemáme, ale máme problém to „kde“ nebo někdy taky můžeme říct „kam“. To vyjde nastejno. Kam mám svůj život směřovat? Kde je důležité, abych byl, kde zase naopak být nemusím? Podle těch otázek na to kde nebo kam, podle toho je utvářený náš život, podle toho si budujeme domov.

Buď teď po mši svaté si budete moci vzít domů trochu křídy a kadidla, anebo můžete počkat potom třeba na koledníky tříkrálové sbírky, kteří přijdou a tou křídou vám popíší dveře. Co to je, co tím chceme vlastně říct?

Chceme tím říct to, že náš domov je tam, kde se narodil Kristus. Anebo ještě jinak, že toho narozeného Krista zveme do našich domovů. Na tu otázku, kde je narozený král, tak jsou dvě možné odpovědi. Buď ho jdeme hledat, buď se mu pokloníme, anebo ho zabijeme. Ne třeba v tom smyslu jako Herodes, který ho skutečně chtěl zabít, ale že promarníme možnost, promarníme příležitost. A to by samozřejmě bylo škoda.

A tak stejně jako u těch pastýřů říká Písmo svaté i o mudrcích, že se vrátili. Vrátili se do své země jinou cestou. Chce se tím říct skutečnost, že šli po jiné silnici. Ale chce se tím také říct, že to byli jiní lidé, protože oni už věděli to „kde“. Kde je smysl, kde je cíl našeho života – v tom setkání se Zachráncem.

A tak, bratři a sestry, i my, i když pomalu končí oslava Kristova narození, si odnesme tady tyto myšlenky, i to, že jsme se setkali. Odnesme si alespoň něco v hrubých rysech a nezapomeňme na to, protože nám to bude posilou v našich starostech, v tom všem, co budeme prožívat.

Posledním obrázkem, který tam uvidíte, bude znovu bazilika Narození a nad ní bude vycházet světlo. Není to hvězda, ale je to slunce. Je jedno, jestli Krista označíme jako slunce našeho života, jako hvězdu nebo zkrátka a dobře jako světlo našeho života. Každopádně on je někým, kdo nám nabízí, že nás povede.

Přijměme to.