Sám Bůh stačí

	Sám Bůh stačí	13:59
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.79 MB]

Bratři a sestry, evangelium, které jsme slyšeli, uslyšíme znovu na Hromnice, a tak se teď aspoň na chvíli vrátíme k Abrahámovi. První čtení nám představuje praotce víry jako člověka slabého, jako člověka, který si vzdychá, vyčítá a vůbec přemýšlí, jestli všechno to, co dělal, jestli to mělo nějaký smysl. Říká si, proč. Proč jsi mě, Bože, vzal z té země, kde jsem se narodil, proč jsi mě vedl tady do té země Kanán, kde jsem cizincem, kde mi nic nepatří. V tu chvíli mu tam nepatřil ani metr čtvereční té země a neměl děti. A říká si teda, k čemu všechny ty námahy. A on to vidí svýma očima. Vidí to tak, že dědit po něm bude jeden z jeho služebníků, který se jmenuje Eliezer. Vlastně víme z toho příjmení, které má, Damašský, že tedy se asi narodil v Damašku, a byl to tedy člověk na jednu stranu pečlivý, spolehlivý, protože později, když půjde o to přivést nevěstu, manželku pro Izáka, tak pošle Abrahám právě Eliezera. Ale není to člověk z té rodiny, je to sluha. Sice první ze sluhů, ale sluha.

Víme, že v té době byla taková praxe, že když někteří manželé byli bezdětní, tak adoptovali třeba svého služebníka a povinností toho služebníka bylo doopatrovat ty manžely, a jak se říká, vystrojit jim pohřeb. Odměnou za to bylo to, že zdědil po nich jejich majetek. Tato smlouva přestala platit v okamžiku, pokud se těm manželům ještě narodil syn dědic. A Abrahám už to teda vidí všechno černě. Vidí to černě a nevidí nějakou cestu, nevidí, jak dál, jak jinak by to mohlo skončit, než že umře bez syna, bez dědice.

Tady to zjevení začíná právě tím slovíčkem „neboj se“. Chtěl bych jenom připomenout, že když jsme rozjímali nad okamžikem, kdy přijde k Panně Marii anděl Gabriel, tak ji pozdraví tím slovem „raduj se“. Jinak vlastně většina těch zjevení začíná tím, že ta osoba, která se zjevuje, ať je to anděl nebo sám Bůh, tak toho, ke komu přichází, musí uklidnit a říká mu: „Neboj se.“ Neboj se, Bůh má pro tebe plán. Bůh o tobě ví. Ví o tvých starostech, ví o tvých těžkostech.

Říká mu, Abráme. Tak se jmenoval ten člověk a znamená to „otec je vznešený“. Vlastně je to jméno, které odkazuje buď k božstvu, nějaký otec bůh je vznešený, anebo odkazuje k otci tady toho Abráma. Nevypovídá nic vlastně o tom člověku. Proto taky vzápětí je mu to jméno změněno na Abrahám, to znamená „otec mnohých“ nebo taky někdy se to překládá „otec velkého nebo otec hlučícího davu“. Všechny ty výklady jsou možné.

Nicméně tedy Bůh ho na začátku uklidňuje: „Já jsem tvůj štít.“ Známe tuto větu, objevuje se velmi často v žalmech a to je první místo, kde se nachází, je to první kniha Mojžíšova, a ti žalmisté to brali tady z tohoto místa. Štít je tedy nějaká ochrana, něco co poskytuje bezpečí.

„Já jsem tvá odměna, tvá odměna je převeliká.“ Zpravidla pro nás je odměnou něco, nějaká věc nebo peníze. Ale tady Bůh říká: „Já, já sám budu tvou odměnou, protože vím, že kdybys dostal nevím co, tak tě to neuspokojí.“ Jsme vlastně na začátku duchovní cesty, která skončí nebo vyvrcholí v momentě, kdy Terezie z Avily, Terezie Veliká, řekne: „Sám Bůh stačí.“ Je to hluboká myšlenka, je to krásná myšlenka, ale dopracovat se k tomu, pochopit to, k tomu vede dlouhá a velmi obtížná cesta. A Abrám je někde v půli té cesty.

A teď se tady teda mluví o tom potomkovi a o tom, jak to bude. A Bůh mu říká: „Já s tebou uzavírám smlouvu.“ Do tohoto okamžiku byl Abrám poutník. Putoval z toho města Ur do země Kanán, potom do Egypta, potom zase zpátky. Zažíval různé těžkosti, v Egyptě ho chtěli zabít. V té zemi Kanán jeho služebníci měli spory se služebníky jeho synovce Lota, to všechno musel řešit. Řešil to dobře, ale to všechno ho unavovalo a neviděl ten smysl. Ale v tuto chvíli, kdy uzavírá s ním Bůh smlouvu, tak on z toho poutníka nebo putujícího člověka se stává praotcem.

Smlouva je uzavřena okamžitě, ale naplněna je postupně. Bůh vede Abráma postupně, aby pochopil, co všechno ta smlouva znamená. Je to proto, že Bůh na člověka nespěchá. Postupně nás vede do těch věcí, dává nám čas, abychom to pochopili, zažili, přijali.

Prvně mu teda říká: „Podívej se na hvězdy, tolik bude tvých potomků.“ V první knize Mojžíšově mu to říká celkem třikrát. Potom mu taky říká: „Tvých potomků bude jako prachu na zemi.“ A do třetice: „Tvých potomků bude jako zrníček písku na mořském břehu.“ Třikrát to Bůh opakuje, aby řekl: „Já to myslím vážně. I když v tuto chvíli nemáš nic jiného než mé slovo, tak já to slovo myslím naprosto vážně.“ A mění se to právě proto, aby Bůh ukázal, vysvětlil, že jeho cesty jsou různé. Pro každého člověka je připravena nějaká originální cesta. Není to, jak se říká, jak přes kopírák, ale všechny ty cesty mají jeden cíl, to, aby Bůh člověka zachránil.

To, co se od člověka očekává, je víra. „Abrahám Bohu uvěřil a Bůh ho za to uznal za spravedlivého.“ Víra, to je v první řadě něco, co se odehrává v mysli člověka. Je to nějaké rozhodnutí, nějaký názor, něco, k čemu člověk dospěje – svým rozumem, svým srdcem. Ještě taky můžeme říct, že je to postoj. A potom se tady toto rozhodnutí, to co ve mně uzrálo, musí ukázat, musí se to projevit skutky. Jak říká apoštol Jakub ve svém listě, víra beze skutků je mrtvá. A o tomto mluvilo druhé čtení, List židům: „Protože uvěřil, vzal všechen svůj dobytek, veškerý svůj majetek a přestěhoval se.“ Protože věřil, vzal svého syna Izáka a byl ochoten ho obětovat.

Tedy mluví se tady o víře jako o hodnotě, která není hotová, ale která roste, do které člověk právě dozrává, o kterou člověk pořád nějakým způsobem zápasí, bojuje. Není to tedy nic, co by bylo hotové, není to nic, o čem bychom mohli říct: „Tak já už mám víru dost silnou.“ Kdepak.

A potom se rodí ten syn dědic. Všechny texty, které jsme dnes slyšeli, chtěly říct ještě druhou hlubokou myšlenku, a sice že pánem a dárcem života je Bůh, že člověk je správcem života a nikdy to není naopak. I kdyby člověk v různých výzkumech, bádáních pokročil nevím jak daleko a nevím jak hluboko, vždycky Bůh bude pánem a dárcem života. Na nás je, abychom ten dar života přijali, abychom ho opatrovali a rozvíjeli.

A tak ten život, ten syn, dostává jméno Izák. Znamená to „ten, který se směje“, jedním slovem smíšek. Jednak se říká, že to dítě se skutečně smálo, když se narodilo, ale že se taky smáli všichni kolem. Ona se smála Sára už předtím, když byl přislíben jí syn, ale nevěřila tomu, že bude mít ještě dítě. Jsou zaznamenány v Písmu dva Sářiny výroky, jeden je: „Nyní se mohu smát,“ protože bezdětnost byla považována za trest a nějaké nepřátelství Boha a všichni se ptali, proč ta žena nemá dítě, co provedla, co udělala zlého. Tak ona nyní se mohla usmát a říct: „Vidíte, nic jsem neudělala zlého a Bůh mě jenom zkoušel a já jsem v té zkoušce obstála.“

Potom je tam ještě ale druhý výrok: „Nyní ať mně se směje každý, kdo mě vidí.“ Co to znamená? Ten výrok je dvojznačný. Může se každý smát, usmát a říci: „Vida, i ona se dočkala, vida, i ona má radost. Bůh skutečně splnil to, co slíbil, to co řekl. Je to k radosti nám všem.“ Anebo se člověk může takzvaně ušklíbnout. I to je druh úsměvu, ale spíš je to právě taková jakási grimasa. Pramení to z toho, že člověk dostal od Boha svobodu a člověk může podle této svobody zaujmout nějaký postoj k tomu, co Bůh koná. Buďto to přijme nebo to odmítne. I tady to narození Izáka se stalo ve městě, kde ti lidé si říkali: „To je nějaké divné, to je zvláštní, oni jsou oba staří,“ a začalo se tam šuškat o tom, že to snad nemusí být ani vůbec jejich dítě, nebo minimálně že to je nějaké nemanželské dítě.

A koneckonců tato myšlenka, že se někdo ušklíbne, to prochází celým Starým i Novým zákonem a vidíme to i v okamžiku, kdy Pán Ježíš přichází do Nazareta, do místa, kde vyrůstal, mnozí se domnívali, že se tam i narodil a lidé říkají: „Kdo to je? Vždyť je to syn tesařův! Taková moudrost, takové skutky, kde se to u něho vzalo?“ Ušklíbli se, pohoršili se nad ním.

Takže, bratři a sestry, dnešní svátek Svaté rodiny nám staví před oči myšlenky jako mít víru i v situacích, kdy se zdá, že už není naděje, uvědomit si, že Bůh je pánem a dárcem života, my jsme jeho správci, a uvědomit si, že Bůh koná mnoho věcí k naší radosti. Ale na našem svobodném rozhodnutí je, abychom tyto věci viděli, přijali a radovali se z nich.

Kéž se tak stane.