Co by se stalo, kdyby pastýři nešli k jesličkám?

	Co by se stalo, kdyby pastýři nešli k jesličkám?	12:25
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.46 MB]

Bratři a sestry, přečetl jsem kousíček z evangelia, které už jsme slyšeli v noci, a potom pokračování. Je to celý ten úsek, oddíl o pastýřích. A při té noční bohoslužbě jsem také mluvil o tom, že tady ta Veliká noc narození nás vede k tomu, abychom se podívali před sebe, to co nám leží u nohou, abychom náhodou nešlápli na něco pěkného, krásného, dobrého, ale že nás ta noc také vede k tomu, abychom se podívali nahoru, na toho, kdo přichází. Abychom se zkrátka a dobře dívali dál. A tento pohled nám právě pomohou uskutečnit pastýři.

Co by se stalo, kdyby pastýři nešli k jesličkám? Nebyla by to žádná vina, nebyl by to žádný hřích, nebylo by to nic zlého, ale naopak nevzniklo by něco dobrého. Jak se říká, oni sami by měli škodu. Nikdo by jim nemohl nic vyčítat, ale oni sami by si museli vyčítat: „My jsme nepřijali nabídku. Nám bylo nabídnuto, že tam můžeme být první a nám bylo nabídnuto, že se z toho setkání budeme radovat.“

Bratři a sestry, my jsme rádi, když jsme někde první. Být první, to znamená být nejlepší, být pochválený, být vzorem. A mít radost, to je to, po čem všichni toužíme. Ne jenom nějaké takové chvilkové veselí, nějaký humor, ale radost jako životní postoj. Ta radost nevznikne sama od sebe, ale musíme ji někde brát. A můžeme ji načerpat právě teď o Vánocích.

Začátek toho úryvku: „V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři,“ se odehrál mimo město. Za chvilečku uvidíte záběry z místa, kterému se říká Pole pastýřů. Podle tradice tam mladý David pásl stáda svého otce, své rodiny, když pro něho poslali, aby šel domů, že je tam prorok Samuel a čeká na něho. A Samuel potom mladého Davida pomazal za krále.

To místo není ničím moc význačné. Stojí tam takový prostý kostelík, jehož výstavbu financovali kanadští křesťané, a v tom kostelíku jsou tři obrazy, jak andělé mluví k pastýřům, jak potom pastýři se setkávají se svatou rodinou a jak se vrací v radosti domů. K tomu se ještě dostaneme. A potom je tam klenba, kopule, která je prosvětlena takovými malými okénky, spíš skleněnými dlaždicemi, a ta kopule má připomínat právě tu hvězdnou oblohu.

Pastýři získali to právo být u jesliček jako první. Kdo jsou tito pastýři? Jsou to lidé, kteří jsou takoví drsní, nevzdělaní. Oni neměli čas chodit do školy. Na jednu stranu být pastýřem, to jako nebylo nic moc, protože pastýřem se stal ten, kdo se právě ničím nevyučil, ten kdo neměl řemeslo, ten kdo neměl školy. Na druhou stranu právě být pastýřem posle Písma svatého má velký kredit. Vždyť v Novém zákoně sám Ježíš říká: „Já jsem váš pastýř, já jsem Dobrý pastýř.“ Dobrý pastýř se totiž především stará o někoho jiného, o někoho, kdo je mu svěřený. V tomto slova smyslu Maria a Josef jsou pastýři Božího Syna, protože se o něho starají. Každý z nás je někomu pastýřem, každý z nás se o někoho stará. A tito pastýři s Betléma, oni nebyli zrovna vzorem nějakého náboženského života. Oni stáli spíš na pokraji, ať už té lidské společnosti, tak i té náboženské. Většina rabínů se na ně dívala, jak se říká, úkosem: „To jsou ti, co jsou z venku. Oni nepatří úplně k nám.“

A tito dostávají tu milost, že mohou být u jesliček první, a oni ji využijí. Pospíchali. My nevíme, kolik z nich, jestli šli všichni pastýři. Mohli tam být dva, mohlo jich tam být dvacet. Někdo asi u těch stád zůstat musel. Nevíme, nakolik prožívali ten vnitřní boj: „Jít, nejít? Má to cenu, nemá to cenu? Nezdálo se nám to, nebyl to přelud? Bude to stát opravdu za to?“ Anděl říká: „Zvěstuji vám radost pro vás, pro všechen lid.“ Bude opravdu ta radost stát za to? Peníze to nebudou, na radost se nedá šáhnout. Určitě prožívali takový nějaký boj ve svém nitru. Ale nakonec šli, dokonce se říká, pospíchali.

A tito pastýři jsou první. Ježíš se vícekrát obrací k těm, kteří jsou, my bychom řekli, vně. O tom, že je Mesiáš, Boží Syn, o tom se bude bavit se samařskou ženou u studny Jakubovy, tedy s příslušnicí neizraelského národa. Vybere si dvanáct apoštolů, ale když bude potřebovat na Velký pátek pomoc, tak mu pomůže Šimon z Kyrény, který nebyl jeho učedník. A první, kdo se dostane do ráje, do nebe, bude zločinec, který visí po Ježíšově boku, který ho vyzná jako Mesiáše. Tedy zase někdo, kdo je vně.

Pro Ježíše tady to rozdělení, uvnitř, vně, pro něho to nemá žádný význam. On pozval ty pastýře proto, aby řekl: „Já to vidím jinak. Já se na vás nedívám, kdo patříte do jakého národa, ale kdo jak jste upřímní, kdo jak očekáváte a chcete přijmout dar.“

Pak se tam říká taková zvláštní věta: „Pastýři se zase vrátili.“ Skoro jako by tam ta věta nepatřila. Kam se vrátili? No, k těm stádům. Ale svatý Lukáš tím chce říct ještě něco jiného. O návratu taky mluvilo první čtení: „Řekněte siónské dceři: S sebou má svou mzdu a před sebou má svůj zisk.“ Dost dlouho mi vrtalo hlavou, o čem je tady řeč, spíš o kom je tu řeč. Je to připomínka toho, kdy se praotec Jákob vracel od svého strýce Lábana. Vracel se s tím, co vydělal, vracel se se svými dvěma ženami, Leou a Ráchel, a se svými dětmi. A před sebou má svůj zisk. Co to bylo? On se vracel do země, která mu byla slíbena. Ale on nevěděl, jak to dopadne, protože tam v té zemi byl jeho starší bratr Ezau, kterého on okradl o ta prvorozenecká práva.

Takže na jedné straně vracel se a něco měl ve svých rukou, ale před ním byla nejistá budoucnost. Usmíří se se mnou bratr, odpustí mi? Anebo budeme žít v nepřátelství? Člověk vždycky má něco v rukou a něco očekává. A to co očekáváme, není jisté. A tady právě přichází Ježíš, který říká: „Já budu s tebou v tom očekávání, aby ses mohl vrátit.“

Jákob se vracel do země, kde se narodil, Jákob se vracel ke svému bratrovi, aby to urovnal, aby to dal do pořádku. Jákob se vracel, aby srovnal vztahy. Pastýři se zas vrátili. Vrátili se ke svým denním povinnostem, k tomu co dělali každý den, ale věříme tomu, že se vrátili už jiní. Že už to nebrali jako povinnost, jako práci, ale třeba jako službu.

A tak, bratři a sestry, i na nás je, abychom se vrátili, jeden k druhému, k Bohu. To slovo „vrátit se“ má Lukáš velmi rád. V evangeliu ho použije 22 krát a ve Skutcích 11 krát. Mimo svatého Lukáše nacházíme to sloveso „vrátit se“ v evangeliu pouze 5 krát. Je to tedy Lukášovo velmi, velmi oblíbené a preferované slovo. Je to sloveso, znamená to nějaký pohyb. A nejde jenom o ten pohyb vnější, ale jde právě o to vnitřní rozhodnutí, třeba jako když se marnotratný syn vrací ke svému otci.

Vrátit se. Vánoce nám nabízejí možnost, abychom se i my vrátili. Abychom i my třeba opravili to, co se během toho roku pokazilo, abychom potom zažili to, co zpívali ti andělé: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.“ My to míváme napsané nad betlémem, ale ti andělé to zpívali tady na tom poli pastýřů. Zpívali to a říkali to těm pastýřům, kteří, jak jsem říkal, zrovna nebyli nějakým vzorem. Tím spíš, pokud budeme my chtít, tak si máme uvědomit, že jsme lidmi, v kterých má Bůh zalíbení. Přes všechny naše chyby, přes všechny naše nedostatky, On má zalíbení v každém z nás.

Ať nás toto poznání těší, ať z toho čerpáme opravdovou radost a pokoj.