Budeme tázáni jenom na lásku

	Budeme tázáni jenom na lásku	5:26
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.14 MB]

Chci si v životě užívat, cestovat, poznávat, míst dostatek peněz, abych mohl v spokojenosti žít, budovat vztah lásky, rodinu a radovat se ze svých dětí. Byla by lež, kdybysme řekli, že tyto hodnoty jsou nám vzdálené a že jsou to hodnoty jenom těch, kteří nechodí do kostela. Každý z nás touží po štěstí, potom aby měl zajištěný dnešek i zítřek. Přejeme si to při různých příležitostech, na začátku roku, o Vánocích, o svátcích, narozeninách a znovu říkám, nalhávali bysme si sami sobě, kdybysme tvrdili něco jiného.

Ale na rozdíl od těch nevěřících poznáváme ještě něco dalšího, ještě jeden stupeň štěstí. Nejenom dneska a zítra, ale také pozítří, jednou, až nás Pán k sobě zavolá. A víme dobře, že už tady na zemi se rozhoduje o tom, jaká bude ta moje věčnost, jestli bude šťastná anebo nešťastná. A tak bysme nebyli dětmi světla a byli bysme nemoudří, kdybychom něco pro tu šťastnou věčnost nedělali teď. Neznamená to, že musíme jenom trpět a jenom být smutní a nesmíme si užívat světa, ale měli bysme něco dělat pro svoji věčnost, pro svoji budoucnost u Boha.

Minulou neděli a ještě neděli předtím jsme uvažovali o těch posledních věcech, o Božím soudu. Minulou neděli to bylo vlastně rozdávání těch hřiven. A došli jsme k závěru, že ne vypočítávání nějakých nedostatků a hříchů, ale vztah k Bohu nám otvírá cestu do Božího království. A ten služebník, který ten vztah neměl, který se bál, který měl strach, tak ten skončil někde v propadlišti dějin.

Dneska nám Pán dává tu laťku ještě trošku výš a chce po nás nejenom, abysme něco nedělali, nejenom abysme k němu měli vztah, ale abysme ho také poznávali ve světě. Nejenom pasivita, zdržet se špatného jednání, ale vytvářet něco hodnotného, poznávat ho ve svých bližních.

Jistě, děláme to. Máme svoje přátele, svoji rodinu. Kdo z nás nejde na návštěvu třeba za prarodiči. Když někdo z rodiny onemocní, tak za ním chodíme do nemocnice. Když by někdo z vaší rodiny se dostal do vězení, tak určitě za ním půjdete i do toho vězení, ale co ti, kteří jsou třeba vzdálení, kteří mně nějakým způsobem ublížili? Nejenom že se s nima mám usmířit, pokud to trvá ještě dnes, ale já bych měl být ochotný jim také pomoci. Jednou bude velkou obžalobou asi každého z nás, kteří žijeme relativně v blahobytu, když třetina světa hladoví a mají velký nedostatek.

Toto všechno je obsaženo v myšlenkách té poslední neděle církevního roku, kdy se snažíme tak trošku bilancovat a vytýčit cesty do budoucna, co máme dělat. Naši předkové dobře věděli, že bez Božího požehnání je marné lidské namáhání. Proto se snažíme s Bohem být a nestavět jenom všechno jako výsledek své práce a svého umu a intelektu a podnikání a já nevím čeho všeho ostatního. Ale měli bysme také dělat něco navíc. Poznávat Pána na cestě, snažit se mu sloužit ve svých bližních.

Je to nejbezpečnější cesta ke spáse. Říká moudrá žena dvacátého století, že na posledním soudu budeme tázáni jenom na lásku. A tak kéž nikdo z nás na tom Božím soudu nestojí s prázdnýma rukama.