Pevný bod může nabídnout právě jenom Bůh

	Pevný bod může nabídnout právě jenom Bůh	14:55
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.99 MB]

Bratři a sestry, o dnešní památce Věrný zemřelých je možné kombinovat texty ke mši svaté, a tak jako žalm jsem zvolil poměrně známý žalm, který má číslo 130 a začíná těmi slovy „z hlubin volám k tobě, Hospodine“. V hebrejském originále dokonce se říká „z bezedných hlubin volám k tobě, Hospodine“. Nevíme, kdy tento žalm vznikl, ale byl zařazen mezi takzvané poutní písně. Je jedenáctou poutní písní v žaltáři. Jsou to skladby, které se zpívaly v procesí anebo i přímo v Jeruzalémě v Chrámu jako součást bohoslužby poutníků a tento žalm měl za cíl navodit, řekli bychom, takovou kající atmosféru, pomoci těm poutníkům, kteří přicházeli do chrámu, aby se zamysleli jednak nad sebou, a aby si uvědomili, proč do toho chrámu přicházejí, co je to důležité, co si chtějí vyprosit. Protože my často prosíme za různé věci, ale to první v řadě, tak musíme vždycky prosit za to, aby se srovnal můj vztah k Bohu. Musíme prosit za vlastní odpuštění, a teprve potom můžeme předkládat další prosby. Proto taky vlastně na začátku každé bohoslužby, každé mše svaté je ten úkon kajícnosti.

Tento žalm, latinsky se mu říká De profundis, církev zařadila mezi takzvané kající žalmy, šestý ze sedmi kajících žalmů. Tedy tento žalm má takové výsadní postavení jak v Novém zákoně, tak měl i výsadní postavení ve Starém zákoně. Modlily se ho rády i různé osobnosti. Asi nejznámější osobností, která se k tomuto žalmu hlásila, byl ten reformátor Martin Luther, protože on měl strach, jestli mu Bůh odpustí jeho chyby, jeho viny. A tento žalm právě ujišťuje člověka o tom, že to odpuštění je skutečně velké, široké, tam se používá to slovo hojné.

Ale co tomu odpuštění musí předcházet? Musí tomu předcházet uznání viny. „Volám k tobě, Hospodine, vyslyš můj hlas. Tvůj sluch ať je nakloněn mé snažné prosbě.“ To, jak je to postavené, jak je to poskládané, vyjadřuje to, že ten žalmista je si vědom svých chyb.

Ještě jsem měl říct asi tu důležitou věc, že ten žalm se zase zpíval na dvě části. Zpíval zpěvák a jemu odpovídal sbor. Některé části toho žalmu jsou v jednotném čísle, některé v množném, ale vždycky se má na mysli celý národ. Všichni nějakým způsobem patříme k sobě a všichni musíme prosit o odpuštění a Boží slitování.

Takže ten zpěvák začal zpívat a vyjádřil tu myšlenku, že všichni ti, kteří tam jsou, uznávají svoje viny. A pro toto, že uznají ty viny, tak prosí o odpuštění. Vlastně je to situace, která je úplně jiná než na začátku Písma svatého, kdy když první lidé zhřešili, Bůh se ptá Adama: „Cos to udělal?“ tak on říká: „Žena mě svedla.“ Bůh se ptá ženy: „Cos to udělala?“ a ona říká: „Had mě svedl.“ A takhle si to přehazují jak horký brambor a nikdo z nich nechce přiznat chybu, nikdo z nich nechce říct: „Ano, já za to můžu. Je to má vina.“ Tak tady je to v tom žalmu přesně naopak.

Navíc ještě ten žalmista přirovnává toho člověka, který udělal něco zlého, k někomu, kdo se topí, a říká vlastně: To zlo se podobá velké mase vody, ve které člověk nějakým způsobem se topí. Nemůže najít pevnou oporu, nemůže najít to, od čeho by se odrazil, a hledá ten pevný bod. Nějakou skálu, něco, někoho, to místo, od kterého by řekl: „Tak, a teď tady od tohoto začnu.“ A tento pevný bod může nabídnout právě jenom Bůh. A ten žalmista si je toho dobře vědom a toto připomíná a říká: „U Boha hledejte bod toho obratu.“

Dál tam srovnává jednání člověka a Boha: „Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění.“ Vlastně on si uvědomuje, že Bůh se liší, jeho jednání se liší od našeho jednání. Jak? No, my s těmi druhými zpravidla jednáme podle toho, jak oni jednají s námi. Někdo přijde a žádá nás o pomoc, tak my mu klidně řekneme: „Tak tys mně nepomohl, tak já ti teď taky nepomůžu.“ Anebo zase naopak, i když se nám moc nechce, tak řekneme: „Dobře, protože ty jsi mi pomohl, tak já ti pomůžu.“ Je to takové trošku obchodnické jednání a Bůh by mohl jednat taky tak. Ale žalmista si uvědomuje a říká: „Ale ne, on to nedělá. On je v tomto úplně jiný než my, a my bychom si měli vzít příklad, nechat se inspirovat tím jeho.“ Je to nesmírně těžké, ale je to cesta.

A potom dál říká: „Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.“ Mluví o slovu. My víme, že to Boží slovo má tu vlastnost, že se stává. Bůh slovo neříká, ale Boží slovo se stává, tedy splní se. A tady v tomto ten žalmista vyjadřuje jistotu a říká: „Na to je spolehnutí. Vždycky se to stalo, vždycky Bůh splnil to, co řekl, a tak věří, že to bude takhle i dál.“ Ale chtěl by tu dobu té nejistoty zkrátit, chtěl by, aby byla co nejkratší, a tak to přirovnává ke strážným, kteří hlídají nějaké město, něco, a čekají, až bude světlo, aby ta jejich služba mohla skončit.

Každý, kdo chodí na noční směny nebo kdo byl třeba na vojně, párkrát jsem byl taky ve stráži. Ve 3 hodiny ráno, to je hrozný. To se člověku chce tak zoufale spát, čas se tak vleče. Každý dospělý ví a říká: „Ano, to ráno přijde, to určitě, ale už aby to tady bylo,“ a připadá to člověku nekončené. A ten žalmista právě říká: „Bože, já už bych chtěl takhle zažít to, že budu mít tu jistotu, že jsi mi odpustil. Prosím tě, nenechávej mě tady v té nejistotě, která mě nějakým způsobem drtí a nejsem schopen dělat vůbec nic.“

A nakonec se tady mluví o tom, že Hospodin vykoupí Izraele ze všech jeho provinění. Tím ten žalm končí. Musíme si uvědomit, že zachránit lidi v žádném případě nebyla Boží povinnost, že je to jeho svobodné rozhodnutí. On taky mohl říct: „Tak jste si to vybrali,“ jak se lidově říká: „Co jste si nadrobili, to si snězte, a sami se v tom nějak plácejte.“ Ale Bůh právě takhle nejedná. A v této větě, v tomto výroku je ten žalm prorocký: „On vykoupí Izrael.“

Používá se tady obrat pro koupení otroka, nějaký člověk koupil otroka, anebo tomu člověku dal svobodu. Koupit, prodat, to je jedna věc, ale tady se mluví o vykoupení. To znamená, je to posunuté o stupeň dál, kde nejde jenom o záměnu pánů, ale že ten člověk, ten otrok, dostal svobodu.

Tento výrok: „On vykoupí,“ myslí se Hospodin: „On vykoupí Izrael ze všech jeho provinění,“ je obsažen v Novém zákoně dvakrát. Nejdřív v Matoušově evangeliu, a potom v listě apoštola Pavla Titovi. Oba ty texty se čtou na Vánoce, protože mají vztah k narození Krista. U toho Matouše v okamžiku, kdy Josef chce propustit svoji snoubenku Marii, zjevuje se mu anděl a říká: „Neboj se. Vezmi si ji za ženu, protože ona počala dítě, syna. Až se narodí, dáš mu jméno Ježíš, a on vykoupí Izrael ze všech jeho provinění, ze všech jeho hříchů.“

Bratři a sestry, tady tento žalm, znovu říkám, má číslo 130, když by ho někdo hledal, působí velmi utěšujícím dojmem. Jeho účinky jsou, že utěšují člověka, dodávají mu nějakou sílu, odvahu, aby přes všechny svoje slabosti šel dál. My dnes slavíme památku Věrných zemřelých, a tak si připomínáme ty naše drahé a máme si uvědomit, že život každého z nás se měří sice na roky, ale skládá se z jednotlivých dnů. Některé ty dny jsou významné, velké, ale většina dnů je takzvaně všedních, ale o té naší věčnosti se rozhoduje v ty dny všední.

Jeden lékař, jmenuje se Howard Kelly, vzpomíná, jak za časů svého studia, kdy byl docela bez peněz, tak si přivydělával tím, že prodával po domech, po ulicích papírové kapesníky a takové různé maličkosti, a moc mu to nešlo. A jednou, kdy ty obchody už vůbec nešly a měl docela velký hlad, tak se rozhodl, že zazvoní u dveří jednoho domu a poprosí, jestli by mu nedali něco k jídlu. Udělal to, ale on čekal, že mu přijde otevřít nějaká maminka, nějaká starší paní nebo někdo takový. A přišlo otevřít mladé krásné děvče, a on se zastyděl. A tak ze sebe vykoktal, jestli by teda nemohl dostat sklenici vody, že má žízeň. Nicméně ta dívka poznala, že má hlad, byl takový hladový student, a tak donesla aspoň velkou sklenici mléka. Zase ho nechtěla zahanbit tím, že by tam hned začala něco nosit, také byla v rozpacích.

No, a když teda student vypil sklenici, tak říká: „Co jsem dlužen?“ V kapse měl pár drobných a tiše doufal, že ta dívka neřekne nějakou vysokou sumu. A ona říká: „Nic. Maminka říká, že za laskavost se neplatí.“ A s touto větou se rozloučili. Maminka říká, že za laskavost se neplatí. Nicméně náš student Howard si zapamatoval oči této dívky. Říká, že byly krásné velké černé. Stal se lékařem a stal se odborníkem na imunologii, na různé, jak se dnes říká, vzácné choroby. A po nějaké době, asi po dvaceti letech, byl požádán o konzultaci u jednoho případu, člověk není případ, u jednoho onemocnění. A když uviděl adresu, odkud přišla ta pacientka, tak ho hned napadlo: „To je to město, kde jsem vyrůstal, kde jsem byl. Jestli to není ona nebo někdo,“ a tak se šel tak trošku potají podívat, kdo to je. Byla to ona. On ji poznal, ona jeho ne. A tak on se snažil ze všech sil, aby jí pomohl v tuto chvíli. Ten boj s tou nemocí byl dlouhý, ale nakonec s Boží pomocí, jak on říká, se to podařilo.

No, a když už měli teďka tuto paní, už to nebyla slečna, ale paní, propustit z nemocnice domů, tak jí vystavili účet za to léčení. Howard zašel do kanceláře a říká: „Dejte mi ten účet. Já se o to postarám.“ Podíval se na to a napsal tam dvě věty, na ten účet, dolů. A potom to zanesl této už vyléčené pacientce.

Ona se tak s určitou nedůvěrou na ten účet zadívala, protože si říkala: „To budu splácet zbytek celého života, to bude určitě vysoká suma.“ Suma vysoká byla, ale pod tou sumou bylo napsáno: „Vše bylo uhrazeno sklenicí mléka. Váš Howard Kelly.“

Bratři a sestry, z malých věcí, z drobností mohou vyrůst skutečně věci velké. My za to dnes chceme děkovat těm našim drahým, kteří už nejsou mezi námi. Sami se chceme inspirovat jejich příkladem a chceme to dělat podobně, abychom se u Boha jednou všichni shledali.