O oltářním obraze svatého Jakuba

	O oltářním obraze svatého Jakuba	9:34
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.18 MB]

O čem dnes budu mluvit? Nebudu mluvit o textech, které jsme slyšeli, už jsem o nich mluvil v uplynulých letech, ale protože teď je taková doba, kdy se mluví o obrazech, především teda tady o obrazu Panny Marie z Veveří, tak jsem si říkal, že by nebylo špatné, abychom si něco řekli o tom obraze, na který se díváme. On už tady visí zhruba 200 let a myslím si, že málokdo se před tím obrazem zastavil a díval se, co to vlastně znamená, co tam je a co nám ten obraz chce říct.

Není to ikona tak, jak Madona z Veveří, ale i přesto jsou v něm určité myšlenky a ten autor, který ho namaloval, chtěl nějakým způsobem se sdělit, něco nám chtěl předat. Ten obraz se jmenuje Svatý Jakub, jak káže a rozdává almužnu. Když se dobře podíváme, možná byste museli jít blíž nebo se postavit někde na bok, tak vidíme, že ten svatý Jakub jde. To je takové první. Jednu nohu má zdviženou, jednou stojí na zemi. Jde. Je na cestě. Neumím si představit, že by rozdával nějaké peníze. On je neměl za svého života. A s tím kázáním – když se dobře podíváme, tak na tom obraze má ústa zavřená. Káže, ale jinak než my bychom čekali.

Jak jsem říkal, vrátíme se ještě k té myšlence, že jde. My také jdeme životem, a teď je otázka kam, kde se pohybujeme, na čem se pohybujeme. Museli byste jít opravdu na bok, abyste viděli, že on stojí na kameni, na něčem pevném. To je jedna velmi důležitá myšlenka, kterou nám ten autor chce předat: „Člověče, vybírej si, na co se postavíš, na co se spolehneš, čemu dáš svoji důvěru.“ No, a potom, jestliže on stojí na něčem pevném, tak na to pevné, na tu skálu, on potom zve ty ostatní.

Celý ten obraz je vlastně takový hodně tmavý a pouze malá část je světlá. I za tím Jakubem je jakási tma, ale je to myšleno tak, že tou tmou jsou věci, které jsou v našem životě nepříjemné, těžké, složité. A tím světlem jsou věci naopak příjemné, radostné, šťastné. A ten svatý Jakub je na cestě. Je na cestě z té tmy ke světlu. On tak na to světlo i ukazuje. To gesto je takové zvláštní. Dá se vyjádřit vícero způsoby. Může to být gesto varovné, jako: „Pozor. Dejte si pozor, kam šlápnete, kam půjdete.“ Může to být gesto i pozdravné. Když člověk mává, tak to může být takhle.

Jak říkám, je to pohyb, který se dá vysvětlit několika způsoby, každopádně je ta dlaň otevřená. Otevřená dlaň je gesto přátelství, gesto, které nabízí spolupráci. Naopak vždycky, když je ta dlaň zavřená, tak to znamená něco nepřátelského, znamená to: „Pozor, nebudeme spolu kamarádit.“ Jakub má tu ruku otevřenou a tím chce říci: „Jsem váš přítel.“

Když se podíváme ještě na jeho osobu, na tu jeho postavu, tak vidíme, že mu u sebe nebo kolem sebe věci, které potřebuje poutník na cestu. Má hůl, má nádobu na vodu a ty mušle. Ty mušle vlastně původně, které se staly jeho znakem a později znakem firmy Shell, to jsou ty Jakubovy mušle, tak to byla přírodní nádobka na nabírání vody, eventuelně i jídlo se dalo do toho dat.

Jsou to tedy věci, které člověk potřebuje na cestě. My jdeme životem, cestou. Potřebujeme k tomu věci. Tady to, co má ten Jakub, jsou věci užitečné. My jsme často obklopeni spoustou věcí. Jsou užitečné? Pomáhají nám? Nebo nás naopak zdržují, zabírají místo, berou naši energii, my je musíme někde stěhovat, přebírat a podobně? Měli bychom se naučit věci, které jsou kolem nás a které používáme, nějakým způsobem hodnotit podle toho, jestli jsou užitečné a pomáhají nám, anebo naopak jestli nás nebrzdí, nezdržují.

Ten svatý Jakub je obklopený lidmi. Navíc on s těmi lidmi komunikuje – tou rukou, eventuelně slovem, ale to první je vlastně ten pohyb. Je mezi lidmi. Svatý Jakub skutečně nebyl žádný solitér, byl to první biskup v Jeruzélemě a byl obklopený lidmi a měl úspěch. Proto ho král Herodes dal popravit, protože mu ten úspěch záviděl. A tak stejně i my jako ten Jakub nikdo z nás nežije sám a nikdo z nás by neměl být takový solitér.

Před takovými vlastně ještě třiceti, čtyřiceti lety se pořád mluvilo o kolektivu, o tom, že kolektiv je všechno, že ten jedinec neznamená nic. A dneska se to otočilo, jak se říká, o sto osmdesát stupňů, a dneska se zase mluví o právech jedince, zdůrazňuje se jeho důstojnost a já nevím co, a zapomíná se na to, že každý jedinec je součástí nějakého kolektivu. Najít ten zdravý střed, abychom nikomu neubrali nic z jeho práv a abychom také nezapomněli, že patříme do nějakého společenství, do nějaké skupiny, to je velmi těžké. A ten Jakub dokázal právě lidi spojovat.

Vidíme, že na tom obraze jsou lidé různě oblečení. Mají to být zástupci, všech možných, jak se dřív říkalo, stavů, dneska by se řeklo nějakých sociálních tříd, sociálních skupin. A když se podíváme dobře, tak přímo naproti tomu Jakubovi je postava, která je na zemi. To je nemocný. To je nemocný chudák, který nemá nikoho, který je na tom opravdu velmi zle. Pokud Jakub udělá ještě dva kroky, dojde k němu. A tady nám autor chtěl říct jednu důležitou myšlenku a krásnou myšlenku: Nevyhýbat se tomu, kdo potřebuje moji pomoc. Je to zase ta myšlenka: Jsem součástí nějaké skupiny, někam patřím, a v té skupině jsou lidé, kteří jsou mi příjemní, jsou lidé, kteří vypadají hezky, které mám rád, ale jsou tady i lidé, kteří jsou mi třeba nesympatičtí a lidé, kteří potřebují moji pomoc, a já bych se jim neměl vyhýbat. Je to těžké, je to obtížné. I tomu nás učí svatý Jakub a připomíná nám to tady ten obraz, na který se díváme vždycky, když sem přijdeme do kostela.

Nějak bych to měl asi zakončit. Asi to celé shrnu. Jsme na cestě, jsme na životní cestě, a máme se ptát: „Kam jdu, co je cílem mé cesty? Mám vůbec vytýčený cíl?“ Ten cíl je tady nějakým způsobem zobrazený tím světlem. Na cestě k tomu cíli potřebuji věci. Mám volit takové prostředky, které mi pomohou. Na té cestě k cíli nejdu sám, ale jsem obklopen lidmi. Jsou tady lidé, kteří mě budou podporovat na té cestě k cíli, se kterými půjdu rád, ale jsem také obklopen lidmi, kteří sami nejsou schopni k tomu cíli dojít a naopak potřebují moji pomoc. Neměl bych se jim vyhýbat, ale měl bych jim nabídnout to, že je doprovodím.

Tak, já myslím, že to bude stačit pro tuto chvíli. Těch myšlenek by tam bylo ještě více, ale tyto jsem objevil, když jsem se na ten obraz v uplynulém týdnu díval několikrát, a věřím, že to bude povzbuzením pro nás. Asi ne pro ten dnešní sváteční den, ale potom pro ty dny všední, které přijdou.