Víra je hodnota, kterou máme rozdávat

	Víra je hodnota, kterou máme rozdávat	11:10
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.10 MB]

Bratři a sestry, co nám chtějí říci ty dnešní texty? Jsou to texty, které se čtou v předvečer svátku svatých Petra a Pavla. Zítra, v den slavnosti se budou číst jiné texty. Třeba hned první čtení ze Skutků apoštolů nám chce říct, že víra je hodnota, kterou máme rozdávat. My často bereme svoji víru tak, že ve víře něco žádáme, ve víře prosíme. Ale Petr a Jan, když šli do chrámu, tak ze své víry rozdávali. V našem případě to asi nebudou zázraky, ale pořád platí tady toto, víra je hodnota, kterou my máme rozdávat.

Petr a Jan se k tomu propracovávali, můžeme říci, dost obtížně. Jan stál pod křížem, Petr zapřel. Oba dva utíkali v neděli o Velikonocích ráno k hrobu. A tímto se propracovávali k této víře, aby si uvědomili, že víra je něco, o co se máme dělit. Neuměli to hned. Taky to po nich Pán hned nechtěl, ale dal jim na to čas.

Když se přesuneme k evangeliu, my jsme četli kousek z poslední kapitoly Janova evangelia. První kapitola z Janova evangelia se nazývá Prolog, předmluva, a ta poslední mezi teology se nazývá Epilog, závěr, doslov. Proč? No, protože ta první kapitola vypráví o tom, co bylo před příchodem Ježíše Krista na svět. Vlastně básnicky tam svatý Jan mluví o tom, co se událo od stvoření světa až po ten moment, kdy Boží Syn přichází na svět.

Potom celé to evangelium až do 20. kapitoly je líčení toho, co Boží Syn tady na tomto světě říkal, jak jednal. A celé to evangelium se dá shrnout do jedné věty, co Jan chce říct: „Ježíš nám, lidem, přišel předat Otcův dar.“ Takto krátce se dá charakterizovat celé Janovo evangelium. A ta poslední kapitola, jednadvacátá, tady ten, řekli bychom, epilog, závěr, doslov, mluví o době po Ježíšově zmrtvýchvstání, řekli bychom, po době Ježíšova působení, a už mluví o tom, co dělají a budou dělat Ježíšovi učedníci, jak to bude pokračovat.

V té jednadvacáté kapitole se mluví vlastně o dvou takových principech, o principu, který se nazývá jako instituční, instituce, ten představuje Petr, a o principu, který představují dary, charismata, ten tam symbolizuje svatý Jan. A evangelista Jan tam pojednává o tom, jak oba ty principy mají spolupracovat, jakým způsobem mají vycházet jeden druhému vstříc.

Přímo ten úryvek, který jsme teď četli, začal slovy: „Ježíš se zeptal Šimona Petra: ‚Šimone, synu Janův, miluješ mě víc, než ti zde?‘“ A je jasné, že evangelista pokládá tu otázku každému z nás.

Ježíš oslovuje prvního z apoštolů a říká mu Šimon. Neříká mu Petře, ale Šimone. Tak to začalo. Když se potkali, byl to Šimon, syn Janův. Ježíš tedy říká: „Jsme na začátku. Co bylo, bylo a můžeme začít znovu.“ Ježíš je ten jediný, který dává člověku možnost začít znovu, kdoví pokolikáté.

Ježíš přichází k apoštolům do Galileje na břeh Genezaretského jezera, a tady se naznačuje, říká: „Posnídali“, tedy ráno, za úsvitu, za rozbřesku, to jsou takové jako hraniční situace, to jezero, voda, břeh, na druhé straně tma, světlo, a Jan tím chce říct: „Ježíš, Boží Syn, přichází do všech těch hraničních situací našeho života, kdy to ještě není všechno jasné, kdy člověk neví, jak se má rozhodnout, na kterou stranu má jít.“

A co Ježíš žádá, je odpověď na otázku: „Miluješ mě víc než tito zde?“ Je to narážka na situaci v domě Šimonově, kdy se divili, že Ježíš přijímá tu hříšnou ženu, a on říká: „Jí bude více odpuštěno, protože víc milovala.“ A potom je to narážka na takovou Petrovu snad až ješitnost, kdy on před Velikonocemi se vychloubal, že on je ten nejstatečnější, že on je ten, na kterého je největší spolehnutí, a pak víme, že teda zapřel.

„Miluješ mě víc než tito?“ Je to opravdu, jak když vystřelí taková pružina. Člověk zpozorní a říká si: „A můžu odpovědět, mám právo odpovědět?“ A všichni cítíme, že nejde jenom o to něco říct, ale že bude potřeba taky tu odpověď obhájit. A proto Petr odpověděl takovým zvláštním způsobem. Bohužel v tom českém překladu není zachycený, je to velká škoda, ale v tom originále tom je. Tam každý z nich používá jiné sloveso. Na tu otázku: „Miluješ mě víc než tito?“ tak Petr doslova odpověděl: „Ty víš, že jsem tvůj přítel.“ Už se neodvážil říct tady toto, jako miluju tě. Před tím zapřením, před Velikonocemi by řekl: „Ano, Pane,“ ale teď už má tu zkušenost, že raději ne. A Ježíš mu říká: „Pas,“ prvně mu dává ovce. Pást ovce a pást beránky, to není výsada, ale to je starost. On na něho nakládá břemeno. On říká: „Budeš je mít na starosti, ty se o ně odteď budeš starat místo mě, protože já odcházím.“ Takže je to okamžik udělení primátu, ale musíme si uvědomit, že svatý Petr, když tady toto přijme a přijal, tak on dobře věděl, že přijímá odpovědnost. Že tady nejde jenom o to, aby ho oslavovali, ale že jde především o to, že on o ně o všechny bude mít starost.

Podruhé se Ježíš zeptá: „Miluješ mě?“ a on znovu řekne: „Ty víš, že jsme tvůj přítel.“ A potřetí se stane něco velmi zvláštního a velmi krásného. Ježíš se zeptá: „Petře, jsi můj přítel, miluješ mně jako přítel?“ Ježíš sestoupí dolů. Petr si nedovolí už vystoupit nahoru, protože má za sebou tu zkušenost noci ze čtvrtku na pátek, kdy zapřel, kdy třikrát řekl: „Neznám toho člověka,“ a proto teď našlapuje velmi opatrně. A Ježíš se snižuje k němu dolů a říká: „To stačí.“ Protože ten Petr si stojí za tím svým prohlášením: „Jsem tvůj přítel.“ Už nedělá nějaká veliká prohlášení, jako: „Budu tě následovat vždycky všude...“ a říká: „Jsem tvůj přítel. Chci být tvůj přítel. Věřím, že se mohu považovat za tvého přítele.“ Je to upřímné, je to ryzí a je to všechno to, čeho je Petr v tu chvíli schopen. A Ježíš to, jak se říká, přijímá, bere a říká: „To stačí. Já si to na tobě cením,“ a potvrzuje Petra v tom jeho postavení prvního z těch dvanácti apoštolů. Protože po tom okamžiku, kdy Petr zapřel, nevěděl, jestli vůbec se ještě bude moci počítat mezi těch dvanáct, a už vůbec nepočítal s tím, nebo neuvažoval o tom, že by se mohl vrátit na to původní první místo. Lidsky, podle lidských kalkulací to první místo obsadil Jan, protože Jan stál pod křížem, ale Ježíš tam vrátil Petra.

Bratři a sestry, je to krásný úryvek o tom, kdy jsme vyzváni k tomu, abychom dali odpověď. Nečeká se od nás odpověď nějaká slavnostní, nečeká se od nás fráze, nečeká se od nás, jak se říká, nějaké velkolepé prohlášení, ale očekává se od nás upřímná odpověď, za kterou si budeme stát. A potom i my uslyšíme výzvu, kterou to evangelium končilo: „Následuj mě. Pojď za mnou, mám pro tebe místo.“ Nebo: „I s tebou počítám.“