Tady začíná něco úplně nového

	Tady začíná něco úplně nového	16:51
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.21 MB]

Bratři a sestry, určitě už jste někdy slyšeli otázku: „A co tady bylo před tímto světem, než se tady objevilo všechno to, jak to známe? Co tu bylo? Bylo tu něco?“ Písmo svaté říká, prázdnota. Řecká filosofie říká, byl tu stav, který je nazýván chaos. Chaos česky znamená zmatek. Neexistence jakýchkoliv zákonů, neexistence jakýchkoliv tvarů, prostě neexistence ničeho. A obojí si lze představit dost těžko, jak prázdnotu, tak ten chaos. Aby aspoň trošku ti řečtí filosofové vyšli těm lidem vstříc, jak si to představit, tak znakem chaosu se stala voda, velké množství vody, masa vody, kterou nelze zadržet, kterou nelze spoutat, které se nelze postavit.

Jestli jste si všimli, tak v podstatě ve všech textech dnešní neděle se mluvilo o vodě a ta voda tam figuruje právě jako znamení. Na jedné straně jako znamení zániku toho chaosu, jako určitá zkáza, zátopa, povodeň, ale také na druhé straně jako znamení života, znamení očištění. A ty naše úvahy se budou vlastně pohybovat tady v tomto rozmezí.

Pán Ježíš přichází, aby začal svoje veřejné působení, a přichází, řekli bychom, na práh zaslíbené země. Přichází na místo, kudy do zaslíbené země vstoupil Jozue s Izraelity kdysi dávno. A ještě vlastně předtím je tam ten obraz, kdy vycházeli z Egypta a přešli suchou nohou Rákosové moře. Za 40 let potom přešli suchou nohou Jordán. Opět voda, která vypadala, že bude překážkou, tak ta překážka zmizela a naopak vlastně otevřela se před nimi cesta. Ježíš takto programově, cíleně, stojí na začátku, na prahu, a tím, co bude dělat, chce říct: „Tady začíná něco úplně nového.

Abychom si uvědomili, že my v životě velmi často začínáme, tak proto jsme slyšeli i ten žalm, má číslo 29, a byl to žalm, který se v době Starého zákona zpíval na podzim o Slavnosti stánků. Když sklidili úrodu, tak všichni, kdo mohli, přišli do Jeruzaléma nebo respektive na jeho okraj, a postavili tam, my bychom dnes řekli, stanové městečko a týden bydleli ve stanech. Tím si připomínali právě těch 40 let, kdy putovali na poušti. A po skončení tohoto Svátku stánků začínal nový rok, nový občanský kalendářní rok. Když bychom to měli zařadit někam, tak je to vlastně něco podobného, když my v adventu začínáme nový církevní rok. A na závěr té bohoslužby ti Izraelité než odešli domů, tak slyšeli tady ten žalm, který jsme slyšeli i my.

První sloka mluvila o bohoslužbě, která se odehrává v nebi. Těmi Božími syny jsou míněni andělé. Ale je tím také míněno to, aby při všech starostech všedního dne ti, kdo ten žalm slyší, nezapomněli na to, že jsme povoláni k tomu, abychom se i my jednou připojili k této nebeské bohoslužbě. Že smyslem, povoláním, cílem našeho života je setkat se s Bohem a jednou ho chválit. A máme ho chválit už teď v tomto životě.

Ve druhé sloce velmi důrazně byla opakována myšlenka Hospodinova hlasu – hlas nad vodami, nad spoustami vod, hlas Hospodinův jak je mocný, hlas jak je velkolepý. Je to narážka na okamžik stvoření, kdy první kniha Mojžíšova říká, že nad vodami se vznášel Duch Boží, ale je zde také ozvěna potopy – Hospodinův hlas nad spoustami vod, ale „hlas Hospodinův je mocný a velkolepý“. Musíme si uvědomit, že Izraelité byli vedeni hlasem Božím, Božím slovem.

Bůh se zjeví Mojžíšovi v hořícím keři. Ale to důležité není ten obraz, ale to poselství, hlas, slovo. „Půjdeš do Egypta.“ A tak bychom mohli pokračovat hodně dlouho. Proroci slyší Boží hlas, Boží slovo. Izraelité jako lid Smlouvy je lid slova, který je veden Božím slovem. A v Novém zákoně, kdy přichází Ježíš, říká: „Já jsem Slovo. Slovo, které se vtělilo a přišlo mezi vás.“

No, a na konci poslední sloka mluví o tom, že vznešený Bůh zaburácel hromem, jeho chrámu volají sláva, trůnil nad potopou, jako král bude trůnit věčně. My jsme neslyšeli celý ten žalm a tam byly vyjmenovány různé přírodní úkazy i různá přírodní neštěstí, a ten žalmista chtěl zdůraznit těm, kteří budou odcházet po skončení slavnosti stánků: „Vracíte se do svého každodenního života, budou vás potkávat věci příjemné i věci nepříjemné a vy si odneste z této slavnosti vědomí toho, že Bůh je ten nejvyšší, ať se posílí vaše víra, ale také si odneste to, že když vám bude zle, máte volat jenom k němu, k nikomu jinému. Jeho volejte na pomoc, protože on je ten, který vám pomoci může.

No, a teď už se dostáváme k Novému zákonu. Vrátíme se zpátky na břeh Jordánu, kde Ježíš stojí mezi hříšníky, mezi těmi, kteří chtějí konat pokání. Svatý Matouš ve svém díle spoléhá na to, že čtenáři jeho evangelia budou přemýšlet, když budou číst, že nebudou postupovat pouze mechanicky. Svatý Matouš ve svém evangeliu vícekrát jenom naznačí a počká, nebo je to už na tom čtenáři, aby domyslel souvislosti.

Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem. To je informace, na první pohled. Kdo zná ty reálie, tak ví, že Ježíš dva až tři dny šel pěšky, než tam došel. Ale v duchovním slova smyslu Matouš chce říct: „Ježíš, Boží Syn, bude hledat. Bude chodit a bude hledat. Nebude to tak, že by řekl: ‚Já jsem tady, a kdo teda chcete, přijďte,‘ ale aktivně on bude vyhledávat.“

Za Janem k Jordánu na to místo, kde byl ten práh Zaslíbené země, aby se dal od něho pokřtít. A tady v této informaci, v těchto slovech je skryta další důležitá duchovní myšlenka. Kdo tam stojí u toho Jana Křtitele, kdo je kolem Jana Křtitele? Lidé, kteří si uvědomují, že v jejich životě bylo něco špatně, lidé, kteří říkají: „Já to chci změnit. Já odteď chci svůj život žít lépe.“ Na znamení toho ti lidé sestoupí do Jordánu, nějak si kleknou, skloní se a Jan jim lije vodu na hlavu a oni při tom říkají, vyznávají právě ty své chyby, své nedostatky. Mezi těmito lidmi stojí Ježíš. Anebo ještě jinak, první příležitost setkat se s Ježíšem jako s rabim, s učitelem mají ti, kteří uznají, že jsou lidé chybující.

Toto je první Ježíšovo kázání, které je beze slov. Je to kázání postojem a je to kázání velmi důležité a takové zásadní. On to bude odteď dělat vlastně pořád.

„Aby se dal od něho pokřtít.“ Svatý Jan Křtitel podle našeho pohledu naprosto logicky říká: „Ty tady nemáš co dělat. Já bych měl být pokřtěn od tebe, protože já jsem hříšník.“ Ale proč si to tak Ježíš přeje, aby on byl pokřtěn od Jana? Na toto téma rozvíjí takovou velmi zajímavou a teologicky hlubokou úvahu svatý Augustýn a říká: „Voda je znamením očištění.“ Ti lidé, kteří tam sestoupili a nechali se polít tou vodu, tak symbolicky vlastně ty jejich hříchy, to odplavalo. Křest Jana Křtitele nebyl křest svátostný, tam skutečně záleželo na lítosti toho člověka, na jeho dobré vůli. U toho se říká, „tolik kolik“, jako nakolik litoval, natolik mu bylo odpuštěno, ale každopádně ten symbol je velmi hluboký, že odejde, odplave, odteče všechno špatné, to naše, řekli bychom, haraburdí a ten balast.

Ale co mohlo odtéct z Ježíše? Tam nebylo co. A svatý Augustin říká: „Naopak. Ježíš, když sestoupil do té stejné vody, on to přijal na sebe.“ Ti hříšníci mu to jaksi podvědomě odevzdali a on se tím teď bude zaobírat po další víc jak tři a půl roku, a nakonec to vezme s sebou na kříž a tam to svou smrtí zničí, tady tyto naše chyby.

Je to úvaha velmi zajímavá, jak říkám, velmi hluboká, je to úvaha, která má člověka posílit v tom slova smyslu, my si často říkáme: „Kdo má zájem o moje chyby, o moje slabosti, o moje poklesky?“ A právě svatý Augustin říká: „Ježíš, Boží Syn. Už na začátku svého veřejného působení to na sebe přijal, dal najevo, že se toho nijakým způsobem neštítí, ale že ukáže cestu, jak se toho zbavit, jak být lepší.

Všimněme si, že Ježíš nenařizuje Janu Křtiteli, ale žádá ho, prosí ho. Není tam sice to slovíčko „prosím tě“, ale je to tam tak velmi naznačeno. Ježíš celý svůj život nás, lidi, o něco žádá. Ještě než se Ježíš narodil, Josef, Maria chodí v Betlémě, hledají nocleh. Žádají, prosí o to, aby byli přijati. A Ježíš to bude dělat pořád stejně a vyvrcholí to zase na kříži, v okamžiku těsně před svou smrtí poprosí, aby mu dali napít. A tak mu vyhověl.

Ježíš přichází, aby nás požádal, ale nechává nám svobodnou vůli. My se můžeme rozhodnout. Tady máš, můžeš přijmout, můžeš odmítnout. Ježíš nabízí, Ježíš netlačí.

„Otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici.“ Opět narážka na potopu, kdy po skončení potopy Noe vypouští holubici a holubice se vrací a přináší zelenou větvičku, zelenou ratolest. A holubice je symbolem pokoje, míru, takového, řekli bychom, nenásilného způsobu života, ale musíme si uvědomit, že všechny tady ty symboly jako holubice míru a podobně, to bere sílu, ten symbol, právě v Bibli, v Písmu svatém. Že musíme vidět toho, kdo dává ten pokoj, kdo dává tu radost, kdo nás učí tady tomu nenásilnému způsobu života. Je to náš Otec v nebi.

A nakonec se ozve hlas: „To je můj milovaný Syn.“ U svatého Matouše se Otcův hlas v evangeliu ozve dvakrát – při Ježíšově křtu a při proměnění na hoře Tábor. Ale jsou to slova, která zase známe ze Starého zákona. Bůh oslovuje Abraháma a říká mu: „Vezmi svého syna, svého milovaného syna Izáka, a obětuj ho na jedné z hor, kterou ti ukážu.“ A svatý Augustin právě tady k tomuto dodává a říká: „I v tomto místě už musíme vidět obraz, předzvěst kalvárie.“ Tady sice stojíme na začátku něčeho, toho veřejného působení, ale Bůh to vidí v celé té šíři a vidí také cíl.

Bratři a sestry, nám začnou zase dny všední, každodenní starosti, pořád dokolečka. Stojíme na prahu něčeho a všechny tady tyto myšlenky nás mohou nějakým způsobem oslovit, posílit a dodat tomu našemu všednímu dni jakýsi smysl. Stojíme na prahu, ale měli bychom vidět i cíl. Měli bychom vědět, kam chci dojít, k čemu směřuji a měli bychom mít také jasno v tom, čím ty všední dny takzvaně naplním.

Kéž tedy to, co jsme slyšeli, je nám posilou, podporou a kéž nám to pomůže najít smysl, náplň našich všedních dnů.