Budeš jíst z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře

	Budeš jíst z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře	12:47
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.48 MB]

Bratři a sestry, slavíme svátek Svaté rodiny. Ten titul zní Svaté rodiny – Ježíše, Marie, Josefa, a právě Josefovi, tomu kdo je v titulu toho svátku jmenován na posledním místě, této osobě, věnují dnešní texty, hlavně evangelium, nejvíc místa. Josef je chválen pro svoji ochotu naslouchat, je vnímavý. To na jedné straně. Na druhé straně je zase rozhodný a pečuje o svoji snoubenku, pečuje o dítě, o kterém si všichni myslí, že je jeho, ale on ví, že to dítě jeho není, že je to Boží Syn. On o ně pečuje skutečně jako o vlastní a úlohu pěstouna, ochránce vykonává úplně cele. Můžeme říci, že pro to žije. A k tomu všemu musel Josef brát někde sílu.

Když my chceme nějakým způsobem následovat tyto příklady, tak k tomu taky musíme brát někde sílu. Obecně můžeme říci, že každá oslava, každý svátek nás posiluje, dodává nám energii. Nějakým způsobem v nás oživuje všechno to dobré, všechno to pěkné, všechna předsevzetí, úmysly a podobně. A toto platilo také o Josefovi a Marii.

Tím se dostáváme k dnešnímu žalmu. Je to takzvaná Poutní píseň, v pořadí devátá, a je to žalm, který se zpíval v Jeruzalémském chrámu a Josef s Marií ho určitě slyšeli vícekrát. Je to žalm, který byl situován do závěru té bohoslužby, a zpívaly ho střídavě dva sbory v momentě, kdy ti poutníci už se chystali k návratu domů, kdy jim kněží žehnali. Tento žalm má číslo 128 a je to vlastně taková píseň, ve které je ukrytý program. Říká se tam jakoby: „Milý poutníku, vracíš se domů, posílils svoji víru, svého ducha a teď se vracíš ke svým každodenním starostem, povinnostem, ale i radostem. A my ti chceme připomenout, dát ti na cestu pár užitečných rad. Pokud se těmi radami budeš řídit, tvůj život bude šťastný, spokojený.“

Tomu žalmu se mimochodem také říká starozákonní blahoslavenství. My známe blahoslavenství podle Matouše a podle Lukáše, která Ježíš řekl v takzvaném Horském kázání. Ale i v žalmech ve Starém zákoně nalézáme ty výroky, kdy se říká, že někdo bude blahoslavený, blažený, že mu bude blaze a dobře tak, jak jsme to slyšeli dnes.

To první, co se tam říká, je, že ten člověk má kráčet po Božích cestách. Je to tak vznešeně řečeno, ale znamená to vlastně to, že první, co se žádá po věřícím člověku, je to, aby byl vždycky věřící. Aby to nebylo tak, že se budu chovat jako věřící když jsem v chrámu, když jsem v kostele, když se modlím, abych nebyl věřící třeba „hodinu za týden v neděli“, ale abych byl věřící vždycky, tam kde jsem, aby to co dělám, abych to dělal jako věřící, Aby tam nebylo rozdělení na něco s Bohem a něco bez Boha. To je první věc, základ.

„Budeš jíst z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.“ Ty první dvě věty zpíval první sbor a tady tyhle druhé už ten druhý. Židé byli ovlivněni Řeky a Římany a obě tyto velké kultury starověku pohrdaly tělesnou prací. Na to měli otroky. Kdo byl svobodný, kdo měl peníze, tak měl na to služebnictvo, aby fyzickou práci za něho udělal někdo jiný. Naproti tomu Izraelité fyzickou práci chápou jako Boží příkaz, který je vícekrát opakován ve Starém zákoně, ale poprvé už vlastně v okamžiku, kdy Bůh usadil první lidi v zahradě Edenu, tak jim říká: „Naplňte zemi, podmaňte si ji, starejte se o ni, pečujte o ni.“ Takže fyzická práce není chápána jako nějaká potupa, trest nebo něco podobného, ale naopak je braná jako povinnost. Patří to, člověče k tvému poslání, k tvému povolání. A věřící člověk by měl ocenit každý druh práce, ať fyzické nebo intelektuální. Žádná práce by neměla být pro nás „malá“, neměla by být nicotná a nikdo z nás by neměl pohrdat prací toho druhého, jakkoliv se často opakuje a mluvíme o ní, že je všední. Ale právě ty věci, které jsou takzvaně všední, jsou velmi a velmi potřebné a mají svou velkou váhu a velkou důležitost.

Potom dál jsou tam muž a žena přirovnáváni ke dvěma rostlinám. Napřed ta žena je přirovnávána k vinnému kmeni, k rostlině vinné révy. To byla mimochodem velká pocta, protože víno byla a je pořád rostlina, která je v Izraeli velmi vážená. Stát Izrael má ve státním znaku vinný hrozen. Ve Starém zákoně, když se vraceli zvědové z průzkumu zaslíbené země, přinesli veliký hrozen s sebou. A Pán Ježíš, když mluví o sobě, tak říká: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“ Ten vinný kmen je tady chápán jako symbol něčeho, co to drží pohromadě, ale taky jako symbol radosti – víno se používá při oslavách.

A ty olivy, ty výhonky oliv? Oliva je zase chápána jako symbol toho, co vydrží, protože olivovník je strom, který je schopen plodit i víc než sto let. Jsou olivy, které jsou staré dvě stě let a víc. A pokud někdo tu olivu uřízne a pařez zůstane v zemi, tak ona vyrazí, doroste a znovu rodí. Tedy jako symbol určité výdrže, vytrvalosti, že je to něco, o co se dá takzvaně opřít.

A třetí sloka, kterou jsme slyšeli, tak je tam svolávání toho požehnání: „Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma.“ Znovu se tam připomíná, že Bůh je na Siónu, tedy jeho místo není někde nahoře, kam se nikdo nedostane, ale naopak ve městě v chrámu, kam všichni mohou přijít, na místě, kde se s ním všichni mohou setkat, a On se chce setkat s námi.

A co je to to štěstí Jeruzaléma? Tento obrat v sobě skrývá několik rozměrů. Ten první je, že je to přání. Je to přání, abys viděl, aby se ti splnilo, abys žil šťastně. Tím se nemyslí jenom nějaké štěstí nebo pokoj pro to místo, pro to město, ale pro celou izraelskou pospolitost, pro celé to společenství národa. Takže tedy přání: „Kéž by to tak bylo, kéž by to tak fungovalo. Ale potom je to taky upozornění: Když tomu společenství se bude dařit dobře, tak i tobě se bude dařit dobře. Když to společenství bude šťastné a bude žít v pokoji, i ty budeš šťastný a budeš žít v pokoji. Ale naopak to nebude. Nebude to tak, že pokud to společenství bude rozhádané, budou v něm nějaké nesváry a nepokoje, že ty bys sám byl šťastný. Jinými slovy je to výzva. Pracuj na tom, aby to fungovalo v tom společenství, a ovoce z toho zakusíš i ve své rodině, u těch nejbližších. A takhle toto si měli odnést tady ti poutníci a toto si určitě odnesl i Josef s Marií, odnášel vícekrát, jak říkám, slyšeli to vícekrát.

A teď bych tady nakonec chtěl udělat takové krátké srovnání. Ono je naznačené. Svatý Matouš trošku naznačí fungování rodiny krále Heroda a fungování té rodiny, které říkáme nazaretská. Herodova rodina byla veliká, měl čtyři manželky, ale velmi se bál. Fungoval jako skutečný despota. Držel je všechny zkrátka a v okamžiku, když se mu zdálo, že ho někdo chce připravit o moc, tak ho bez milosti nechal popravit. V roce 9 před Kristem nechal popravit dva své syny, jeden se jmenoval Alexander a druhý se jmenoval Aristobul. A v roce 4 před Kristem nechal popravit třetího, který se jmenoval Antipater. Jenom proto, že se domníval, že ho chtějí připravit o trůn.

Tedy toto místo kolem toho Heroda, jeho „rodina“, podle práva to rodina byla, ale jinak tam bylo skutečně ovzduší boje o moc, strach, nepřátelství. A naproti tomu rodina, které říkáme nazaretská – Josef, Maria, Ježíš, vlastně jsou to dva dospělí a jedno dítě, tedy ta nejmenší rodina, jaká je možná, a jak říkám, ještě navíc si musíme uvědomit, že teda ten Josef ví, že dítě není jeho, ale přijímá ten svůj úkol té péče tady o to, co mu bylo svěřeno, a vykonává to úplně cele, úplně odevzdaně, odhodlaně. A žije pro to, aby jeho snoubence ani tomu dítěti, které mu bylo svěřeno, aby nikdo neublížil, naopak aby tedy prosperovali.

Bratři a sestry, když hledáme někde posilu, podporu pro náš každodenní život, můžeme se obrátit tady třeba k těm žalmům, můžeme se obrátit a nalistovat si první kapitoly ať už z Matoušova, nebo Lukášova evangelia. Když budeme číst pozorně, dočteme se tam o mnoha těžkostech, překážkách, zkouškách, které ti nejbližší kolem Ježíše museli nějakým způsobem zvládnout, aby potom mohli zažít velkou radost a velký pokoj. Kéž je nám to inspirací a jakýmsi návodem k následování na naší životní cestě v našem každodenním životě.

Kéž se tak stane.