Pastýři bděli, proto zaslechli poselství

	Pastýři bděli, proto zaslechli poselství	13:25
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.54 MB]

Bratři a sestry, jak můžeme číst v evangeliu svatého Lukáše, tak on sám říká o sobě: „Když jsem všechno dopodrobna prozkoumal, rozhodl jsem se, milý Theofile, že to pro tebe uspořádaně vypíšu,“ a tak svatý Lukáš také začíná narozením Ježíše. Vlastně již začíná tím, co tomu předcházelo. A v tom úryvku, který jsme teď slyšeli, Lukáš vede svoje čtenáře, mám na mysli teď ty, kteří četli to dílo jako první, svoje současníky, vede je k tomu, aby srovnávali. Nám to srovnání trošku uniká. Vysvětlím proč.

Lukášovi jde o to, aby ti, kdo četli jeho evangelium, jeho dílo, srovnávali dvě díla – to co chtěl vytvořit císař Augustus, a to co vytvořil a kvůli čemu přišel Ježíš z Nazareta, Boží Syn.

Přečtu vám teď jeden nápis. Ten nápis je vytesaný v místě, které se jmenuje Priene, a dobře poslouchejte: „Prozřetelnost, která panuje nad veškerým životem, naplnila tohoto muže k blahu lidí takovými dary, že ho poslala nám i budoucím pokolením jako spasitele. Narozeniny boha vnesly do světa evangelium, radostnou zvěst. Jeho narozením musí začít nový letopočet.“ Jsou tam slova, která známe – bůh, evangelium, vykupitel, spasitel, ale asi si říkáte: „Je to nějaký divný text.“ Ano, tento text se nevztahuje na Ježíše Krista, neoslavuje Pána Ježíše, ale oslavuje právě císaře Augusta. Tento text byl napsán v roce 9 před Kristem, vytesán.

Císař Augustus měl skutečně ambici být víc než jenom jeden z řady panovníků. Chtěl, aby se na něho nikdy nezapomnělo. Chtěl, aby po něm už nikdy nebyl nikdo dokonalejší. Ten titul Augustus znamená „ten, který si zaslouží, abychom ho uctívali“, uctívali víc než člověka, skoro jako Boha. A tak císař Augustus se rozhodl, že se seznámí velmi dopodrobna s tím, jak to vypadá v jeho říši. Jeho říše byla zabezpečená a vládl tam klid, ono se říkalo mír. Mír Augustův se tomu říká, ale spíše to byl klid vnucený všem těm národům silou římských zbraní. A jak už to tak bývá, tak z rozhodnutí někoho mocného ti malí, obyčejní se musí dát do pohybu.

A tak vlastně se vydali na cesty i Josef s Marií, dva lidé, kteří žili v Nazaretě a musí do Betléma. A vypadá to téměř jako náhoda, že se Mariin syn narodí v Betlémě. Vypadá to téměř jako něco nechtěného a málokdo si uvědomuje, vlastně jen ti nejbližší, že tady začíná jiné dílo, dílo Boží, které začíná ve skrytu, které nefunguje tak jak to lidské dílo. To lidské dílo je vyhlášeno nějakou vyhláškou, zákonem, nařízením a podobně. Dílo Boží začíná ve skrytu potichu. Zvěstování u Zachariáše, zvěstování u Marie, koneckonců cesta do Betléma. Šli jako mnozí.

A tady je to velmi symbolické. Ježíš se rodí na místě, které je nazýváno „Dům chleba“. Někdo by si mohl myslet, že to vyjadřuje hojnost, ale kdepak. Ono to vyjadřuje přání, ať nám nikdy nechybí chleba. Protože i v dějinách Starého zákona se několikrát stalo, že v Betlémě, v „domě chleba“ chleba nebyl, že tam byl hlad. Kvůli tomu se odstěhovala Noemi, kvůli tomu se za nějakou dobu tam potom vrátila se svojí snachou Rút, jak jsme o tom četli v tom rodokmenu včera v noci.

Chleba, to je základ pro náš život, a jak jsem říkal, ten název vyjadřuje spíše přání, ať nám nechybí to, co potřebujeme, to základní pro naše tělo, protože pak bychom strádali. A Ježíš, Zachránce, se rodí na tomto místě, na místě s tímto jménem. A to narození chce říct: „Já přicházím jako ten, který vás chce sytit. Já přicházím jako ten, který chce být základem vašeho života.“ Když má dům základ, tak se dá dům zvětšovat, přestavovat, přistavovat a podobně, zkrášlovat. Ale pokud není základ, tak i když se postaví něco velkého, tak je zde reálné nebezpečí, že to spadne. A tak, bratři a sestry, o Vánocích, my se vracíme k tomu základu, k domu chleba. Uvědomujeme si, že potřebujeme pro náš život základ. Potřebujeme někoho, kdo bude sytit naše tělo, a tím víc potřebujeme někoho, kdo bude sytit naši duši. A to je zase to dílo, to srovnání. Lukáš to schválně staví do kontrastu – do kontrastu to dílo Augustovo a do kontrastu dílo Boží, kdy ten, který přichází jako Zachránce, jako Spasitel, aby sytil, tak u něho jsou jako první ti, kteří toho sami mnoho nemají.

Přicházejí pastýři, kteří v tu chvíli byli několik kilometrů od Betléma na místě, které je pro Izraelity opět velmi symbolické. Dnes je to místo nazýváno Pole pastýřů. Je to údolí, ve kterém podle starozákonní tradice pásl ovce mladý David v momentě, kdy k nim, k jeho otci Jišajovi, k jeho bratrům přichází prorok Samuel, aby pomazal nového krále. Ale David není doma v Betlémě, on je na pastvě u stáda, a je odsud povolán, protože z těch, kteří byli doma, Bůh nevyvolil nikoho. David je pastýř, který se stal králem. Za Ježíšem Kristem, za Vykupitelem, který svoje vykupitelské dílo bude konat jako pastýřskou péči, přicházejí pastýři, kteří bdí na Poli pastýřů.

Svatý Lukáš zdůrazňuje, že bděli – bděli u svých stád. Svatý Augustýn k tomu dodává a říká: „Protože bděli, tak byli schopní přijmout tu zprávu a zachovat se podle ní.“ Kdyby spali, tak by se nedozvěděli nic. Co to znamená bdít? Myslí se tím něco hlubšího než jenom být vzhůru. Bdít, za tím slovem, za tím pojmem se sice schovává to, že člověk nespí, ale člověk bdí kvůli někomu nebo kvůli něčemu, zpravidla, aby se o někoho staral. Matka bdí u svého dítěte, rodiče bdí kvůli někomu, zpravidla kvůli těm dětem a podobně.

Ten kdo bdí, má péči. I ti pastýři pečovali o stáda, patřilo to k jejich povolání. A protože bděli, tak zaslechli – zaslechli poselství. To poselství, ta zpráva k nim přišla naprosto nečekaně, možná je i zaskočila, ale podle toho, jak se zachovali, je vidět, že tu zprávu přijali.

Texty dnešní liturgie nám předkládají ještě jedno poselství, a to, co jsme slyšeli v žalmu. Já kousek z toho žalmu teď přečtu. „Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu všechny země, zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno. Rozhlašujte den po dni jeho spásu. Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech.“ Je to takový radostný zpěv, který vznikl v momentě, kdy se Izraelité vrátili domů z babylónského zajetí. Návrat po víc než 70 letech zajetí byl velmi překvapivý. Vlastně dodneska nevíme, proč král Kýros vydal milostivé nařízení, že kdo chce, může se vrátit domů, kdo chce z izraelských vyhnanců, může jít do své vlasti. Izraelité toto brali ne jako rozhodnutí člověka, ale jako dar Boží, a tak se k tomu chovali. A když se vraceli domů, ta cesta byla velmi dlouhá, a došli až domů, tak si uvědomili, že měli možnost setkat se se spoustou lidí a všem těmto lidem mohli vyprávět o své radosti: „My jdeme domů. My se vracíme do své vlasti, ke svému základu, tam odkud patříme. On nám to sice dovolil král, ale my to bereme jako dar od našeho Boha a tomuto Bohu především za to děkujeme.“

Bratři a sestry, přijetí tohoto poslání, tohoto úkolu zvěstovat radost, zvěstovat to, co Bůh pro mě udělal, co pro mě vykonal, jak já to vnímám ve svém životě, to je náš vánoční úkol.

Nad Betlémem zpravidla bývá nápis „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.“ Ale tento zpěv nezazněl nad tou betlémskou jeskyní, ale ten zazněl na Poli pastýřů. To slyšeli ti pastýři, kterým se zjevili andělé. Co tento zpěv vyjadřuje? Vyjadřuje velikost Boží, dobrotu, slávu, že Bůh je slavný především proto, že dal svého Syna, ale vyjadřuje další důležitou věc: Bůh má ve mně zalíbení, Bůh má zalíbení v každém z nás, a to je důvod naší vánoční radosti, to je důvod pokoje, který si máme odnést z těchto svátků. Ale aby Bůh v nás měl opravdové zalíbení, co největší zalíbení, potom je taky na nás, abychom přijali to poslání, které přijali uprostřed noci narození pastýři a řekli si: „Tak jdeme. Jdeme se přesvědčit, jdeme se podívat, jdeme, abychom byli při tom, abychom všem, které potkáme, zvěstovali: ‚Dnes se pro každého z vás narodil Zachránce – Zachránce, který bude jednat a konat jako pastýř.‘“