Bůh se stává tvojí spásou

	Bůh se stává tvojí spásou	17:02
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.08 MB]

Bratři a sestry, slyšeli jsme první slova evangelia podle svatého Matouše. Celé jeho evangelium začíná rodokmenem, textem, který je na první pohled, či spíš na první poslech velmi nudný, velmi krkolomný. Sami jste slyšeli, že bez brýlí už jsem to nezvládl přečíst. A člověk si říká: „Proč to tam je? K čemu to tam je? Má to tam nějaký význam?“

Uvědomme si, že zpráva o Ježíšově narození se nachází pouze ve dvou evangeliích – u Matouše, u Lukáše. Matouš psal první a začíná tady touto zdlouhavou přípravou. O co tu jde? Jde tady o to, že Matouš chce vysvětlit, ozřejmit, do jakých poměrů, my bychom řekli, do jaké rodiny přišel Ježíš Kristus. My často si říkáme: „Ať naše rodina vypadá dobře. Ať není na jménu naší rodiny nějaká kaňka.“ A pokud se objeví takzvaně černá ovce v rodině, tak jsou tendence se od této „černé ovce“, od tohoto zlobivého člena rodiny nějakým způsobem se oddělit, distancovat.

Svatý Matouš, který píše pro křesťany ze židovství, tedy pro Izraelity, kteří uvěřili v Ježíše Krista, musíme říct, že je vůbec nešetří, ale vůbec, a říká, z jaké rodiny teda, z jakého rodu je Ježíš Kristus. Ta kapitola začíná a končí jménem. To má svůj význam. Končí to tím, že Matouš říká rodokmen Ježíše Krista. V latině se pro to používá slovíčko geneze. Rodokmen cizím slovem se říká genealogie. Geneze, tak se jmenuje první kniha Starého zákona. A Matouš říká: „Tady je nový začátek, tady je nová geneze. Začneme od začátku. Ten stůl bude čistý. Uděláme tlustou čáru. A kdo zahájí tuto genezi? Ježíš Kristus.“

Ježíš, je to hebrejské jméno, které znamená „Bůh je spása“ nebo „Bůh zachraňuje“. Toto jméno vyjadřuje na jednu stranu povolání, k čemu on je vyvolený, a na druhou stranu také poslání. A on tady toto své poslání nebude chtít uskutečnit sám. Bude chtít, abychom my byli s ním, abychom toho byli účastni.

Říká se tady o něm dál, že je syn Davidův, a teprve potom syn Abrahámův. Napřed samozřejmě žil Abrahám a potom o mnoho let později David. Proč je tady ta změna? Protože David byl nejmladší syn v rodině, syn, s kterým nikdo nepočítal, člověk, který se takzvaně vyšvihl. On byl obyčejný, jeden z nás. Byl pastýř, a v tom byl velmi dobrý. A tady je už znovu vidět to základní nasměrování, základní úkol přicházejícího zachránce. Bude pastýř, bude se starat. Půjde mu o to, aby se nikdo neztratil.

Abrahám byl otec víry, člověk, který uslyšel Boží hlas a Bůh mu řekl: „Vezmi všechno, co máš, a odstěhuj se do země, kterou ti ukážu.“ Ani nevěděl, do které té země půjde.

To jsou vzory. Potom dál se tady mluví o Izákovi, Jákobovi, Judovi. To jsou praotcové Izraele. A vedle nich Izraelité si připomínají matky Izraele, jejich manželky – Leu, Ráchel, Rebeku. Ale Matouš o nich nemluví. Naopak jmenuje jiné čtyři ženy. Čtyřka je v bibli číslo, které symbolizuje pozemskou plnost. Ale ty ženy, které se tady objevují, dokonce tři z nich jsou jmenovány jménem, čtvrtá poslední je označena jako manželka Chetity Uriáše, ani její jméno nevíme, co mají tyto ženy společného? Žádná z nich nebyla Židovka. Byly to příslušnice jiných národů a původně věřily v nějaké pohanské bohy. Až později přijaly víru v Hospodina, Boha Izraele. První a třetí, ty jsou vzorem, to je Támar a Rút, ale Rachab a žena Uriášova rozhodně nejsou příklady hodné následování. Rachab byla prostitutka a žena Uriášova se podílela na zavraždění svého manžela Uriáše.

A takhle to pokračuje dál. Když se dostane ten rodokmen do té druhé třetiny, tak všichni ti lidé, kteří jsou tam jmenováni, tak to jsou králové. A když budeme listovat Starým zákonem, tak se tam často, u většiny těch jmen, dozvíme, dočteme jednu větu: Jeho konání nebo jeho skutky byly horší než skutky jeho otce. A takhle to jde několikrát za sebou. My si taky říkáme: „Vždyť je to čím dál tím horší kolem nás. Kam až to půjde, jak to dopadne?“ A Písmo svaté, Starý zákon před narozením Ježíše Krista víc než tisíc let řeší tady toto.

Vidíme, že to jsou lidé, kteří rozhodně nebyli nějakými vzory. Jsou to lidé, kteří často chtěli uchvátit moc, lidé, kteří často loupili, kradli. V těch dějinách dál se setkáváme s lidskou bídou duchovní, ale i hmotnou, tou třeba trpěla Moabka Rút, a tak dále. Když otevřeme tady tuto stránku, za každým tím jménem najdeme nějaký osud, většinou dost složitý, svízelný, těžký. A toto jsou předkové Ježíše Krista, toto je rodina, do které přichází Boží Syn, a on se této rodiny vůbec nijak neštítí.

Ten rodokmen má tři části a Matouš říká, že každá z nich obsahuje čtrnáct pokolení. Není to tak, je to trošku jinak. Proč tři části? Matouš to schválně takto rozděluje, protože používá obraz, který oni znali, obraz, který viděli každou noc – měsíc na obloze. Ta první třetina, to byl vzrůst, jako když měsíc dorůstá do úplňku. A potom ta třetí třetina, to je zase pád, dost velký, ztráta úplně všeho, úplně na dno. A třetí třetina, zase další fáze měsíce, kdy se objevuje, kdy začíná dorůstat. A tak Matouš chtěl, abychom si připomněli, že Bůh ví, co se tu děje, a že se střídají v lidských dějinách období vzrůstu, období pádu, ale Bůh je ten, který obnovuje, který dává sílu k tomu, aby se lidstvo, lidé, každý jednotlivý člověk, aby se obnovil, aby si řekl: „Tak já chci žít lépe,“ aby v sobě našel tady tuto sílu.

V tom rodokmenu se střídají jednotlivé pokolení a vždycky je tam použito slovo, že někdo někoho zplodil, někdo byl něčím otcem, někdo byl něčím synem. Ten rodokmen chce říct: „Vycházíš z nějakých kořenů, stavíš na tom, co ti předali ti, co tu byli před tebou, a něco předáš. Co to bude? Snaž se nezapomenout na to dobré a krásné, snaž se to rozvíjet a předej to dál.“ A takhle to jde až k Josefovi.

Vlastně ten rodokmen, i když se o něm říká, že je to rodokmen Ježíše Krista, on je to rodokmen Josefův, protože když dojde to vypočítávání k Josefovi, tak evangelista neříká, že Josefův syn byl Ježíš, protože Ježíš je Boží Syn, tak říká, že Josef byl manželem Marie, z které se narodil Ježíš. Tady je změna, velká změna. Je to situace, s kterou si Josef neví rady. Jméno Josef je velmi symbolické, znamená „Bůh přidá“. Bůh žádá po Josefovi, aby přijal Marii a to dítě. K Marii Bůh přidává Ježíše, svého Syna. Bůh přidá vždycky víc a něco lepšího než my jsme čekali. Potíž je s námi, že stejně jako Josef se tomu často bráníme, nechceme, bojíme se toho.

Josef dospěl lidsky k jakémusi rozhodnutí: Rozejdeme se, udělám to tak, abych nikomu neublížil. Josef je skutečně charakter a Marii, svoji manželku, miluje. Nechce ublížit, nechce uškodit. Tady tento postoj, říkáme tomu slušnost, a je to nejmenší míra lásky. Je to taková míra, která je vlastně přikázána. Ale Josef sám cítí, že to není ono, že to rozhodnutí, ke kterému dospěl, že tady je to nějak špatně. Ale brání se a brání se, dokud je v bdělém stavu. A pak k němu přijde anděl, když spí. Když spíme, tak jsme bezmocní, nemáme se v moci, jsme bezbranní. A Bůh posílá svého posla, aby zjednal Josefovi jasno. V tu chvíli se podobá Josef Jákobovi, kterému se také Bůh zjevil, když Jákob utíká ke svému strýci Lábanovi, podobá se Eliášovi, kterému se Bůh zjevil, když Eliáš utíkal do Egypta před královnou Jezábel. A svatý Augustýn tady tento moment popsal výrokem, který se stal velmi známým. Svatý Augustýn říká: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“ Dokud neměl Josef jasno, hledal nějaká řešení, ale sám cítil, že to nebylo ono. V okamžiku, kdy přijal to, že dostane dar, že se bude starat o Božího Syna, v tu chvíli se cítí šťastný.

Co je zajímavé, tak ten anděl ho oslovuje: „Neboj se.“ Je to první slovo, které Bůh adresuje člověku v Novém zákoně: „Neboj se, Josefe, neboj se, člověče.“ Uslyšíme to v těchto svátcích ještě víckrát. Andělé řeknou pastýřům: „Nebojte se.“ Proč je to tak zdůrazňováno? Ve Starém zákoně první slovo, které adresoval Bůh vůči člověku, bylo oslovení: „Adame, kde jsi?“ A první člověk odpovídá Bohu: „Bál jsem se Tě, a tak jsem se schoval.“ A proto Nový zákon začíná tou výzvou: „Neboj se. Člověče, neboj se. Ať v sobě nosíš cokoliv, jakýkoliv strach, jakoukoliv úzkost, neboj se. Protože ten strach vede člověka k tomu, aby utíkal, aby přetrhal vztahy, aby zrušil pouta.“ A Bůh chce přesně opačný stav, opačnou situaci. Ježíš přichází, aby navázal vztahy, aby utužil pouta. A proto se neboj.

Josef v tu chvíli se uklidní a přijme tady toto obdarování, a má právo nazvat Božího Syna jménem: „Dáš mu jméno Ježíš.“ Na začátku je jméno, na konci je jméno, stejné. Anděl ještě říká: „On bude Emanuel,“ to je „Bůh s vámi“. Ježíš znamená „Bůh zachraňuje“, „Bůh je spása“. Emanuel znamená „Bůh je s vámi“. Bůh, spása je s vámi. Bůh se stává tvojí spásou, člověče, a čeká na tebe.

To čekání je v tom rodokmenu vyjádřeno celkem velmi jasně. Pokud by někdo z vás si chtěl dát tu práci, tak zjistí, že je to tam trošku jinak, než Matouš říká. Říká, že v každé té třetině je čtrnáct generací. Aby bylo čtrnáct generací, musí být tam patnáct jmen. Ale patnáct jmen je pouze v té prostřední třetině, v té části těch lidí, kteří se ztratili v babylonském zajetí, ale v první třetině chybí jedno jméno a ve třetí třetině chybí jedno jméno. Jaká jména je potřeba tam doplnit? No, na začátku schází jméno Boží, ale máme ho tam doplnit, každý z nás: „Bože, ty jsi na začátku, ty jsi ten, od koho to všechno povstalo, ty jsi ten, který tomu všemu, co se tu děje, dáváš smysl.“ A na konci jaké jméno chybí? Moje. Jméno každého z nás. Ke každému z nás chce přijít Spasitel, každého z nás chce Bůh obdarovat, pro každého z nás platí, že má být Josefem, „Bůh přidá“. Bůh přidá všechno, co ti chybí, všechno, co potřebuješ.

Bratři a sestry, nebojme se zastavit se u jesliček a prosit za všechno to, v čem se cítíme slabí, nedostateční, co nám chybí. Bůh přijal tvář dítěte právě proto, aby se nikdo nemusel bát. Dítě říká: „Měj mě rád. Já tě miluji taky.“