Mám cíl života, vím, kam směřuji

	Mám cíl života, vím, kam směřuji	16:34
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.27 MB]

Bratři a sestry, dnešní svátek nám zase připomíná někoho, kdo se stará. Král, to nám připomíná nějaké zašlé časy, nějaké muzeum, pohádku a podobně. Ale v tom konceptu, jak to bylo vlastně vytvořeno už ve starověku a jak to žilo ve středověku, tak ten, kdo je v čele, a je jedno jak se mu říká, jestli se mu bude říkat prezident, předseda, tajemník, král nebo jakkoliv jinak, tak ten, kdo je v čele, tak mimo to že se může radovat z toho, že ho ti ostatní poslouchají, že mu prokazují nějakou úctu, tak on je v čele proto, že má povinnost, že má povinnost starat se.

Ježíšovi odpůrci se mu posmívají: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě.“ V nás je nejsilnější pud sebezáchovy, postarat se sám o sebe, abych já neměl nějakou škodu, aby mně se nestalo něco zlého, abych já nějakým způsobem neutrpěl. A dnes, kdy právě si připomínáme Krista Krále, tak ten text, který jsme slyšeli v evangeliu, je velmi příznačný a velmi vystihuje právě to, co dělá Ježíš, to co na něm chválíme, to čeho si tak moc ceníme, že on dokázal vlastně v tuto chvíli vidět toho druhého. On přestal vidět sebe, přestal myslet na to, aby zachránil sebe, ale zachraňoval ty druhé, i v tu chvíli, kdy visí na kříži. Ty všechny, kteří byli okolo, to velmi překvapilo, protože vůbec to nečekali. Ale taky to ukazuje to, že Ježíše vůbec ale vůbec nepochopili. Oni ho hodnotili podle svých měřítek, podle toho jak se sami chovali. Ale ten dnešní svátek nám staví před oči Krista jako toho, kdo se stará, jako toho, kdo pečuje i v těch extrémních situacích, i v těch chvílích, kdy je to velmi, velmi vypjaté.

Ježíšův život, působení a koneckonců i vlastně dílo vykoupení je nerozlučně spjato s Jeruzalémem, a s Jeruzalémem jsou nějakým způsobem spjaty i ty texty, které jsme slyšeli, mimo teda druhého čtení. Ale především žalm, ale i první čtení.

Žalm má číslo 121 a je to poutní píseň, kterou si zpívali poutníci, když už uviděli Jeruzalém. Co je zajímavé, tak žalm předtím líčí obtíže cesty, ale žalm 122 už začíná tím „vidíme cíl“. Vidíme cíl, na obtíže cesty jsme zapomněli, ty jsou za námi, a radujeme se z toho, že ten cíl vidíme. Dnes my také prožíváme určitý cíl, končí rok víry a končí jeden liturgický rok, a máme tedy důvod hodnotit, dívat se zpět a nějakým způsobem to období uzavřít.

Ještě co je zajímavé, co je hodně zajímavé, tak ten stejný žalm, který jsme slyšeli dnes, tak uslyšíme i za týden na první neděli adventní. Když jsem to zjistil, tak jsem si říkal, co se tu děje. Je to nedopatření nebo málo žalmů, omyl nebo o co tu jde? Ale pak jsem se na to podíval lépe a zjistil jsem, že my jsme dnes slyšeli první dvě části toho žalmu. Příští neděli uslyšíme i třetí, závěrečnou část. První část mluví o té radosti z toho, že vidí cíl poutníci. Druhá část toho žalmu, druhá sloka vlastně děkuje za ten Jeruzalém, za to místo setkání. A ta třetí část, kterou teda uslyšíme příští neděli, mluví o požehnání, o tom, že máme jeden druhému žehnat. Ale to uslyšíme příští neděli.

Ale proč je to takhle, proč na konec stejný žalm a na začátek stejný žalm? Protože my žijeme v čase a v okamžiku, kdy něco končí, tak zase něco začne. Tak to je. Když skončí neděle, začne pondělí. Skončí jeden liturgický rok, začne druhý. Skončí slavnost Krista Krále a začne doba adventní. V našem životě není žádná mezera, není tam nějaká průrva nebo něco, nějaký mezičas. V okamžiku, kdy něco končí, plynule, kontinuálně na to navazuje něco dalšího. A toto si máme uvědomit, že takhle máme i prožívat ten náš život v tom kontiuu. To znamená, ano, něco uzavírám, ale zároveň se přede mnou něco otvírá a já chci zase to, co se otvírá, přijmout, chci to prožít.

„Zaradoval jsem se, když mi řekli: ‚Do domu Hospodinova půjdeme.‘“ Jako učitel náboženství, když jsem si to přečetl, jsem si okamžitě vzpomněl na větu, jak děcka říkají vždycky: „Ale pane faráři, mně se nechce v nedělu tak vstávat do toho kostela. Mně se nechce tak z té postele.“ Tady tato myšlenka je ale hlubší. Nejde jenom o to překonat něco, do čeho se mně nechce, ale ta myšlenka říká, žalmista říká: „Já mám cíl života. Vím, kam směřuji.“ Žijeme v době, kdy mnoho lidí bolestně hledá nějaký smysl, nějaký bod svého života, o co by se opřeli, na čem by stavěli a podobně. My dnes máme tady tento, řekli bychom, cíl nějakým způsobem oprášit a máme za něj děkovat. Pokud se nám ten cíl ztrácí, tak máme usilovat o to, aby vystoupil zřetelněji.

Jak jsem říkal, ten žalm nezapomíná na obtíže cesty. To on je nějakým způsobem neneguje, ale říká: „Už jsou překonány. Když dojdeš, člověče, k cíli, tak zapomínáš na těžkosti, které byly na cestě, a raduješ se z toho, že vidíš cíl.“

„Už stojí naše nohy v tvých branách, Jeruzeléme.“ Tady nejde o místo jako vojenské opevnění, ale myslí se tím místo klidu, pokoje, duchovního pokoje jako možnost získat určitý ten nadhled, získat pokoj do svého života. Jeruzalém, místo pokoje. Vlastně ten název už říká, co Bůh chce dát lidem. Ale je to tak, že on to nechce jenom nějak magicky seslat na zem, ale chce, aby lidé na tom s ním spolupracovali, na tom vytvoření pokoje.

„Vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy.“ Izraelité měli přijít třikrát za rok do Hospodinova chrámu. Je jasné, že nikdy nemohli přijít všichni. Vždycky musel někdo zůstat doma a starat se o zvířata, o hospodářství, ale vždycky každá rodina někoho poslala. A tady je právě připomenutí těch, kteří jsou v tom Jeruzalémě: Jste tady za ty všechny ostatní, kteří nemohli přijít, ať už z těch důvodů hospodářských nebo zdravotních. Vy je všechny zastupujete. Máte poslání to, co tady získáte, potom také přinést domů a doma se o to rozdělit.

No, a vlastně to už se dostáváme do té druhé části, kde se říká: Tam v Jeruzalémě, v tom chrámu stojí soudní soudce Davidova domu. Skutečně tam bylo místo, kde probíhal soud, kde byly vyhlašovány zákony a rozsudky, a protože to bylo v Jeruzalémě, tak to mělo tu nejvyšší platnost. Takže žalmista tady tím myslí to místo, to předsednické sedadlo, ale především myslí toho, kdo na tom sedadle bude sedět, kdo na něm sedí, a připomíná a říká: „Je to nástupce Davida.“

A teď už se dostáváme k prvnímu čtení. Proč vlastně je ten David tak uctívaný, proč je tak chválený, proč si ho berou jako vzor? Je to zajímavé, je to pro něco, co David neudělal. My jsme slyšeli poměrně krátký úryvek z druhé knihy Samuelovy, jak izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu. Hebron se dnes jmenuje Gazy, je to pásmo Gazy, místo, kde pořád není pokoj, není klid, místo, kde se pořád bojuje. Kdo za ním přišel? Přišli za ním zástupci deseti kmenů takzvaného severního Izraele a říkají mu: „Ty budeš naším králem. My bychom chtěli, abys byl naším králem.“ Ale oni předtím měli za krále Saula. Tam vznikla taková velmi zvláštní situace, prvním králem byl Saul, ale Hospodin Saula odvrhnul a Bůh posílá proroka Samuela, aby pomazal Davida za krále. A tak měli v jednu chvíli dva krále – jednoho, který vládl, druhého, který byl mladý a byl pomazaný za krále, ale jinak neměl kolem sebe nic a nikoho. A David musí utíkat. Když se to Saul dozví, tak ho pronásleduje. Co je zajímavé, tak s Davidem drží Saulův syn Jonatán a chrání ho.

Když se ty poměry potom nějakým způsobem uklidnily, tak David se stáhl právě do Hebronu, do místa kde žil jeho kmen, a tam byl takovým, řekli bychom, malým vládcem. Ale spokojil se s tím pro tu danou chvíli. A jak šel čas, tak se stalo to, že Saul a jeho synové bojovali proti nepřátelům a zahynul Saul, zahynul Jonatán i další synové, a zůstal jediný mladý syn, který se jmenoval Iš-bošet. A on nebyl schopný vládnou sám, a jemu pomáhal vládnout nějaký voják, který se jmenoval Abner. A když zahynul i Abner, tak už pochopil, že je to špatně, a víceméně to Saulovo království bylo paralyzované a toho využili dva lidé, kteří toho Iš-bošeta zabili, úkladně. Přišli k Davidovi a mysleli si, že získají odměnu, a David je nechal popravit a říká: „To se nedělá.“

Navíc ještě tady byl další, už poslední potomek. Byl to vlastně syn toho Jonatána, tedy vnuk Saulův, který se jmenoval Mef-iš-bošet, a ten byl ochrnutý. Nemohl být králem, ale zůstal sám. Celá vlastně jeho rodina zahynula a David se o tohoto Mef-iš-bošeta staral. A proto přichází zástupci těch deseti kmenů a říkají: „Ty budeš dobrý král. Tebe my chceme, protože tys toho nezneužil. Tys nevyužil slabosti Saula, ty ses nepostavil proti němu a nebodnuls mu ten nůž do zad. Tys z toho netěžil. Tys byl velkorysý. Toto my na tobě ceníme, a proto chceme, abys byl králem.“

To jednání probíhalo nadvakrát. Je to vidět z toho, že přišli nějací zástupci těch kmenů, potom se tam říká, že podruhé přišli všichni přední mužové, už to bylo oficielnější. Ale je to také tak, že David s nimi uzavírá smlouvu, spojenectví. Není to jenom tak, že by David byl jenom pasivní. A David potom v tuto chvíli vybírá hlavní město. Doteď byl v Hebronu, to je na jihu u moře, ale on vybírá jiné město, Jeruzalém. Ale Jeruzalém jim v tu chvíli nepatří. David ho musí teprve obsadit. V Jeruzalémě bydleli Jebuzité. Poprvé je to místo jmenováno v první knize Mojžíšově, kde je uveden taky král Jeruzaléma, který se jmenoval Melchizedech, a Melchizedech obětoval Bohu Nejvyššímu chléb na víno. Už v první knize Mojžíšově se mluví o této oběti, kterou my přinášíme při každé mši.

A potom dál už se to ztrácí, nevíme, co se dělo tady s tímto městem. Ale David si ho vybral, protože bylo na pomezí Judska a toho severního Izraele, a David, když ho obsadí (on ho obsadí za pomoci svých vlastních lidí, nepomáhají mu ani judští vojáci, ani ti severní, a je to místo, kde David je svrchovaným pánem, svrchovaným králem) a říká: „Tady bude chrám a vy sem můžete přijít a vy se tu můžete setkat s Bohem, ale taky jeden s druhým. Tady jste všichni hosty, ale tady jste všichni přijatí. Sem máte dveře vždycky otevřené. Chci, aby to bylo místo pokoje.“

Někteří lidé se domnívali, že Jeruzalém, to místo pokoje, že Bůh ten pokoj zajistí za cenu nějakého zázraku, pošle anděla, který to tam bude chránit, hlídat. Nic takového se nestalo a to místo, to město zápasí o ten pokoj snad ještě víc než kterékoliv jiné místo na světě. Bojuje o něj, nevyhýbají se mu války, nevyhýbají se mu různé pohromy, nevyhýbají se mu různé lidské neřesti a podobně, ale je to místo, kde Bůh říká: „Já jsem vás povolal k pokoji. Já jsem vám dal návod, jak toho pokoje dosáhnout, jakýsi návod k použití, to je evangelium, ale na vás je, abyste z tohoto návodu čerpali a abyste se tímto návodem řídili.

Bratři a sestry, děkujme za to, že Ježíš je ten, který pečuje. Pečuje ve chvílích, řekli bychom, obyčejných, ale i v chvílích vypjatých. Vzpomeňme si na to, když budeme prožívat různé těžkosti, úzkosti a podobně, že tak jako Ježíš viděl toho člověka ukřižovaného po své pravici, vidí i nás, a i k nám, ke každému z nás přichází s nabídkou svého uzdravení, své záchrany, svého pokoje.