Hospodin je ten nejlepší pastýř

	Hospodin je ten nejlepší pastýř	13:06
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.50 MB]

Bratři a sestry, dnes si připomínáme všechny věrné zemřelé. Co to znamená? Připomínáme si lidi, kteří, řekli bychom, dobře začali a dobře skončili svůj život. Církev nám dnes chce připomenout, že je důležité rozhodnout se dobře začít. To rozhodnutí dobře začít nemusí být nutně na počátku života, ale někde tam v životě má být, že člověk jaksi vezme ten běh věcí do svých rukou a řekne: „Tak to co mohu ovlivnit, to v čem na mně záleží, to je to mé rozhodování, moje názory, tak to si budu řídit. Nenechám se někým vláčet, ale nějakým způsobem svěřím se někomu, kdo si to zaslouží.“

A potom je důležité tady v tomto rozhodnutí vytrvat. Všichni víme, jak je to docela těžké, protože člověk dobře začne, ale potom síly ubývají a jak jdou všední starosti, tak se to na nás valí, tlačí a my pomaličku polevujeme.

A tak ten dnešní svátek, dnešní památka nám chce připomenout všechny tyto lidi. Zpravidla je to tak, že je známe jenom my nebo zná je ta farní obec. To jsou lidé, kteří se nezapsali nikam do dějin, nebude se o nich psát v žádných učebnicích nebo čítankách, ale přesto oni jsou našimi vzory, my je máme rádi pořád a věříme a doufáme, že se s nimi zase jednou shledáme. Věříme a doufáme, že i my budeme jednou patřit mezi tyto věrné zemřelé, mezi ty, kteří přijali poklad víry, uchovali ho a předali ho dál.

V dnešní liturgii je možné volit čtení, volit texty a bere se to z toho oddílu „Texty za zemřelé“ a jako žalm jsem vybral ten nejznámější, je to Žalm 23 Hospodin je můj pastýř. Spousta lidí to zná právě z pohřbu a spousta lidí to zná pro to krásné zhudebnění od skladatele Antonína Dvořáka, a potom taky z filmu Kolja. Ale málokdo ví, jak je ten žalm hluboký.

Ještě na začátek bych měl říct, my nevíme, vůbec netušíme, kdy, při jaké příležitosti ten žalm používali Izraelité, kdy ho zpívali. Ale asi víme, že to nebylo právě při pohřbu. Ten žalm vyjadřuje dvě takové hluboké myšlenky. To první je cesta, životní cesta. Někdo je na cestě a potřebuje ochránce, potřebuje někoho, kdo mu bude ukazovat, kudy má jít. Ten žalmista sám sebe přirovnává k ovci a říká: „Hospodin je můj pastýř.“ A druhá část, je tam obraz hostiny. A toto se právě krásně hodí k té Památce věrných zemřelých. Připomíná to tu naši životní cestu a to setkání s Bohem, které sám Ježíš často přirovnává k hostině.

Ten žalm začíná takovým konstatováním: Hospodin je můj pastýř. Nám to může připadat zvláštní, ale v době Starého zákona, v době kdy žili Izraelité, tak ten titul pastýř byl používán pro krále. A tak se říkalo v Egyptě, že faraón je pastýř, který se stará o své poddané. Nebo ten titul byl používán pro různé pohanské bohy. Jsou zaznamenány i nápisy. Jeden ten nápis říká, že byla nějaká modla, které říkali Šamach: Šamach je můj pastýř. A žalmista říká: „Hospodin a jenom Hospodin je ten nejlepší pastýř, ten kdo se stará.“ Vlastně je v tom takové konstatování, zase takové předsevzetí: Nechci mít žádné falešné bohy. Nechci se klanět žádnému kusu kamene nebo něčeho jiného. Ale nechci také zbožštit člověka. Vím, od koho to dostávám, to co potřebuji k životu, a vím, komu mám za to děkovat.

A teď se tady právě mluví o tom, co ten pastýř všechno dělá. A nakonec se tady říká, proč to dělá: pro své jméno.

Bratři a sestry, asi každý z nás si někdy položil otázku: Proč Bůh dělá to, co dělá? Proč Bůh udělal to, co udělal? Proč se Ježíš tak moc namáhal? A nejčastější odpověď je: Protože nás má rád. Je to odpověď pravdivá, je to odpověď hluboká. Můžeme tam říct: Protože nás miluje. Když někdo někoho miluje, je schopen velkých věcí, velkých obětí. Ale my ještě pořád cítíme, že nám tam něco chybí, že jsme to nepochopili. A tady ten žalmista nabízí trošku jinou odpověď: „Pro své jméno.“ Jde to dost těžko vysvětlit, ale Bůh chce říct: „Na mě je spolehnutí, a když vám něco slíbím, tak to splním. Já chci, abyste věděli, že ke mně můžete přijít s důvěrou, že ta důvěra nebude zklamána.“

My to zase známe z našich mezilidských vztahů. Protože je člověk chybující, tak se často stává, že když někomu svou důvěru svěříme, že je zklamána. Ale u toho Boha ne: „Pro své jméno. Mně záleží na těch našich vztazích. Mně záleží na tom, aby vy jste měli tu jistotu, že najdete pomoc, aby vaše důvěra nebyla zklamána, abyste se cítili v bezpečí.“

Právě ti Izraelité v té nejstarší době se cítili často v nebezpečí. A tady je jeden takový překladatelský problém: „I kdybych šel temnotou rokle.“ Temných roklí v Izraeli moc není, ale co tam naopak je, tak byla tam smrt spojována s vedrem, s žárem, s tím, že se člověk neměl kde schovat. A ten žalmista chce říct: „Ať se dostanu do jakékoliv situace, ať bych měl jít někde, kde to neznám, kde je ta tma, nebo tam naopak, kde bych se neměl kde schovat, tak ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl.“

Některé překlady to překládají jako prut. Ten prut je úplně špatně, protože každý ten pastýř měl skutečně dvě hole, a tady je to přeloženo velice dobře. Jedna kratší hůl, takový řádný klacek, kyj, který sloužil na odhánění dravé zvěře, eventuelně jako obrana před lupiči. Naopak ta druhá hůl, které my vlastně často také říkáme berla, z ní potom je ta biskupská berla, původně to byla dřevěná hůl, která na konci byla zatočená, tak ta sloužila pastýři k tomu, aby se opíral, když šel, ale sloužila také k tomu, aby trochu popoháněl ty ovce, které se opožďovaly, anebo, a to bylo asi nejdůležitější, vlastně takový ten hák na konci sloužil k tomu, že ten pastýř tu hůl napřáhl a vytáhl někoho, kdo třeba někde zapadl, ať už to byl člověk, nebo to bylo zvíře. To byly nejčastější způsoby, jak tyto hole byly používány.

A tady v tom protikladu těch dvou holí je na jedné straně vidět určitá rozhodnost, ta obrana proti nepřátelům, proti dravé zvěři, proti lupičům, tedy jakési nasazení, když bude potřeba, i silou. A na druhé straně zase ta podaná hůl, aby vytáhla někoho, kdo je v nesnázích, je obrazem milosrdenství, obrazem soucitu, obrazem zájmu.

No, a potom se ten obraz radikálně mění. Vlastně ten žalmista chce říct: „Protože Hospodin je můj pastýř, tak nezabloudím. Dojdu k cíli své cesty.“ A potom se to radikálně mění a začíná obraz té hostiny. Hostina je něco, co Izraelité měli velmi rádi, a koneckonců my taky. Je to tedy nějaké jednak místo, a je to společenství lidí, kde nic nechybí, kde je všeho tak akorát, nebo naopak všeho je hojnost a ty vztahy jsou tam harmonické. A žalmista připomíná a říká: „Naprosto harmonické vztahy budou jenom u Boha. Tady na světě jsme na té cestě. Na té cestě, kde nám pořád něco hrozí, něco překáží, něco chybí, ale na konci té cesty je setkání s Bohem, setkání v plnosti.“

Tady k tomu rabíni vyprávějí takový příběh, a sice jeden zbožný rabín si moc a moc přál vidět nebe a peklo a tak moc se modlil, až Bůh poslal proroka Eliáše a ten ho vzal a říká: „Dobře se dívej.“ Vstoupili do místnosti, kde byl dlouhý stůl, na stole byla spousta jídla a kolem stolu byla spousta lidí. A ti lidé byli vyhublí, bylo vidět, že jsou hladoví, nenajezení a každý z nich v ruce držel dvoumetrovou lžíci. Protože ta lžíce byla delší než oni, tak nedokázali vlastně nabrat a dát si do úst. A bylo dovoleno jíst pouze lžícemi. A prorok říká: „Vidíš, to je peklo. Je tady spousta věcí, spousta lidí, ale nenašli způsob, jak se nasytit.

A říká: „Půjdeme dál,“ a přišli do velice podobné místnosti. Opět tam byl dlouhý stůl, na něm spousta jídla, opět spousta lidí, ale lidé byli spokojení, šťastní, najezení, a co bylo zvláštní, i tito lidé měli dvoumetrové lžíce. Rabín nechápal a prorok mu říká: „Jsme v nebi.“ A rabín říká: „Vždyť je to stejné, akorát ti lidi jsou spokojení.“ A prorok říká: „Dívej se. Oni zjistili, že tou lžící nemohu nabrat a dát sobě, ale mohu nabrat a dát tomu, kdo je naproti mně u toho stolu, a tak sytí jeden druhého. To je nebe.“

Bratři a sestry, tento obraz té hostiny, kdy jeden sytí druhého, kdy jeden pomáhá druhému, se často objevuje v Písmu svatém. Ten obraz nebe jako hostiny měl rád i Pán Ježíš. Dával tato podobenství proto, aby se lidé nebáli toho setkání s Bohem, ale naopak aby se na něj těšili a aby věděli, že když už někdo z našeho středu zemřel, tak se neztratil někde, ale je na hostině v Božím království, na hostině, na kterou jsme pozváni i my.