Sobota 10.05.2025, sv. Izidor z Madridu, Blažena
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Boží Syn nám jde naproti, jako šel naproti truchlící mamince z Naimu

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.06.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
10. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,17-24; 2. čtení Gal 1,11-19; evangelium Lk 7,11-17;

Boží Syn nám jde naproti, jako šel naproti truchlící mamince z Naimu13:06
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.76 MB]

Bratři a sestry, dnešní texty narážejí na skutečnost, která je nevyhnutelná. Každý, kdo se narodil na této zemi, jednou zemře. Ty texty také připomínají touhu člověka žít. Ty texty se týkaly těch lidí, kteří byli jejich aktéry, ale ty texty se týkají i nás. Týkají se nás, jak jsem říkal na začátku mše svaté, především také v tom duchovním slova smyslu, aby se nestalo to, že zemřeme dříve duchovně než tělesně.

Pán Ježíš během svého působení vědomě navazoval na to, co Izraelité znali ze Starého zákona. Při rozmnožení chlebů se schválně choval jako Mojžíš. Chtěl tím říct: „Tady je nový Mojžíš.“ A dnes, jak to slyšíme, tak se jeho chování dá, alespoň částečně, přirovnat k chování Eliášově. Ale je zde jeden podstatný rozdíl. Eliáš prosí Boha, aby tomu mrtvému chlapci byl vrácen život. Ježíš doslova nařizuje. Ježíš tady v tuto chvíli nebo tím jednáním chce říct: „Je tu někdo víc než Eliáš.“ Eliáš byl největší prorok, byl taky nakonec vzat do nebe, nezemřel, ale Ježíš chce říct: „Já jsem ještě víc, já jsem Boží Syn.“

Ale vezměme to po pořádku. Ježíš jde. Jeho učedníci možná ani nevědí kam. A pokud vědí kam, že jdou do Naimu, tak nevědí proč. Ale Ježíš to ví velice dobře proč, proč tam jde. Protože v bráně tohoto města, mimochodem to město Naim znamená slast, potěšení, ale ten den, kdy tam přichází Ježíš, tak v tomto městě s tímto názvem měli veliký smutek a v bráně toho města se setkávají dva průvody – jeden průvod, ve kterém dominuje smrt, a druhý průvod, ve kterém je Dárce života, Ježíš. Že je Ježíš Dárce života, to možná jeho učedníci v tu chvíli vůbec netuší, to ví asi v tu chvíli jenom on. Ale Ježíš je jediný z toho průvodu, kdo ví, proč jde do Naimu. Ježíš jako Boží Syn jde vstříc, jde naproti člověku, který trpí, který prožívá nějaké svízele, člověku, který se ptá po smyslu života. Protože ta situace, jak ji tady evangelista vykreslil, tak je situace velmi tragická. Zemřel syn, jediný syn a jeho matka byla vdova.

Tedy původně to vypadalo všechno krásně. Dva zřejmě mladí lidé se vzali a měli spolu dítě, syna. Úkolem otce, manžela v té starověké Palestině bylo zajistit obživu, postarat se o rodinu po hmotné stránce a chránit rodinu, aby neutrpěla její čest. Navenek, venku vždycky mluvil ten otec jménem celé rodiny, ale manžel, otec umírá a žena se ocitá bez ochrany, bez zdroje obživy, ale má pokračovatele rodu. Je zde šance, že ten syn v okamžiku, kdy doroste, zaujme místo svého otce a ty věci se jakýmsi způsobem upraví. Ale dochází k další tragédii a umírá dědic, pokračovatel rodu. Lidsky je to situace naprosto beznadějná, lidsky by se řeklo, všechno je ztraceno.

A velký zástup lidí, kteří doprovázejí tuto truchlící vdovu, truchlící maminku, tak jsou tam vlastně ze dvou důvodů. Jednak chtějí vyjádřit svoji spoluúčast, ale potom oni si dobře uvědomují, že toto by se mohlo stát i mně, toto by se mohlo stát každému z nás. A tak chtějí být společně, protože v tom zástupu se cítí bezpečněji.

A teď se potkávají s Ježíšem. Jejich přítomnost tady na tom rozloučení tu beznadějnou situaci nemůže změnit. Může to změnit jaksi ten dopad na člověka, prožívání, oni mohou poskytnout podporu, ale oni nemohou tomu mrtvému synovi vrátit život. A teď přichází Ježíš. Je zajímavé, že svatý Lukáš v tuto chvíli říká: „Když ji Pán uviděl.“ Je to poprvé, kdy Lukáš ve svém evangeliu nazývá Krista Pánem. On mluví o něm jako o Ježíši z Nazareta, o učiteli a tak, ale Pánem ho nazývá jenom v nějakých velmi důležitých momentech. A je to v tuto chvíli, kdy se Pán chystá vrátit život.

A teď pokračuje svatý Lukáš, zase navazuje na Starý zákon, který říká: „Pohané uctívají modly, které nevidí, neslyší, nehýbou se, nechápou, nemluví. A svatý Lukáš říká: Když ji Pán uviděl (samozřejmě i uslyšel), bylo mu jí líto, pustil tuto, řekli bychom, tuto informaci nebo tuto skutečnost do sebe, a řekl jí… My taky vidíme, často vidíme spoustu věcí, ale nechceme spoustu věcí k sobě pustit, nechceme, aby se nás to dotklo. Někdy je to v pořádku, ale někdy je to velká chyba. Ježíš, Boží Syn, pustí ten smutek té vdovy k sobě a Lukáš to popíše slovy, že Ježíš projevil lítost a řekl jí: „Neplač.“ To je jediné slovo, které vypadá, jako by si z ní dělal legraci. Jako by ji nechápal. Jak by mohla žena, která nemá muže, která přišla o jediného syna, jak by mohla neplakat. Ale Ježíš toto své slovo „neplač“, tuto výzvu říká schválně, protože ta jeho výzva je obrácena do budoucnosti. Ta žena pláče pro něco, co se stalo v minulosti, ale Ježíš říká: „Ale v budoucnu to bude lepší.“

Bratři a sestry, a to je to důležité, že my často ve chvílích právě těžkostí, zármutku, utrpení, tak se vracíme do té minulosti. Ale Ježíš se obrací do budoucnosti.

A přistoupil k márám a dotkl se jich. Udělal něco naprosto nevídaného, nečekaného. Toto směli udělat jenom lidé, kteří byli v takzvaném pohřebním bratrstvu, protože Izraelita se nesměl dotknout zemřelého. Pokud to udělal, by nečistý, nesměl do Chrámu, nesměl mezi lidi. V podtextu toto nařízení mělo hygienické důvody, protože ten zemřelý mohl zemřít na nějakou nakažlivou nemoc. A tak tu službu toho pohřbení vykonávali lidé z takzvaného pohřebního bratrstva, kteří na jednu stranu byli velmi vážení pro to, co konali, na druhou stranu zase právě nesměli do Chrámu, nesměli na různá shromáždění a podobně. Jejich život byl omezený. A židé to rozšířili, takže ani na ty máry, na ty nosítka si nesměl nikdo mimo těch lidí z toho bratrstva šáhnout. Když to Ježíš udělal, tak to všechno ztuhlo, protože Ježíš opět porušil nějaký předpis, a všichni čekali, co bude dál. Pokud by Ježíš neuspěl, tak by skončil jako učitel, jako rabín. V tu chvíli se jednalo o takovou zkoušku víry těch, kteří byli kolem Ježíše. Oni si museli položit otázku: „Věřím, že to Ježíš může udělat? Věřím, že on je opravdu Bohem poslaný? Anebo jsem si tady něco nalhával a líbilo se mi, co on říkal, pěkně se to poslouchalo a nic víc?“ A Ježíš v tu chvíli udělá něco, co je opět lidsky naprosto zbytečné a neúčinné - mluví k mrtvému a nařizuje mu. Nařizovat mrtvému, aby něco udělal, to lidsky nemá smysl. Ale ten mládenec ho poslechne, protože už je zase živý.

Jak jsem říkal, Eliáš, když vlastně stojí před tím úkolem vrátit život tomu synovy vdovy ze Sarepty, prosí. Prosí, dělá určitá symbolická gesta a říká: „Bože, ty navrať!“ Eliáš neříká: „Já jsem navrátil,“ Eliáš maximálně říká: „Já jsem to vyprosil, ale Bůh navrátil ten život.“ Kdežto Ježíš, Boží Syn, právě tady rozkazuje, přímo říká. A ti lidé, kteří potom odcházejí a říkají: „Veliký prorok,“ oni cítili, že je to víc než prorok, ale neodvažovali se nahlas říct Boží Syn. Odcházeli a ptali se a říkali si: „Co to má znamenat? Co nám tím chce Ježíš říct?“ Jim chtěl říct: „Jsem poslaný od Boha. Jsem nový Mojžíš. Jsem nový Eliáš. Jsem víc než tito dva, jsem váš Zachránce.“ A otázka, co to znamená, platí i pro nás. I pro nás platí to konstatování, že Bůh navštívil svůj lid.

Jak jsem říkal, tak bych chtěl znovu připomenout, nás se to týká především v duchovním slova smyslu. I v našem životě se často setkávají ty proudy, které vedou ke smrti, to co nás ubíjí, to co v nás ničí život, to co v nás ničí dobro a dobré úmysly, ale zase z druhé strany jdou další proudy, které nás vybízejí, pobízejí k tomu, abychom to nevzdávali.

Bratři a sestry, i v našem životě se to takto setkává. Kdo vyhraje, to je na nás. Je na nás, komu dáme přednost, koho nějakým způsobem oslovíme, ale buďme si jisti, ať budeme prožívat jakékoliv utrpení, Boží Syn nám jde naproti, tak jako šel naproti té truchlící mamince a vdově z Naimu.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Váš zachránce přichází pomoci, aniž byl volán

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.06.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
10. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,17-24; 2. čtení Gal 1,11-19; evangelium Lk 7,11-17;

Váš zachránce přichází pomoci, aniž byl volán6:42
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.49 MB]

Bratři a sestry, jenom svatý Lukáš nám zaznamenal příběh, událost, kterou jsme teď vyslechli. Ze začátku to vypadá, jako že Ježíš a jeho žáci, ti kteří jdou s ním, tak nějak bezcílně putují krajinou, že je to nahodilé.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.