Anna je nám vzorem úpěnlivé modlitby

	Anna je nám vzorem úpěnlivé modlitby	10:54
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.35 MB]

Bratři a sestry, připomínáme si dnes to, čemu se říká ideál, vzor, nějakou myšlenku, lidi, Božího Syna, které chceme ve svém životě následovat, napodobit. Ale co je zajímavé, tak církev nám nepředkládá při dnešním svátku Svaté rodiny texty, které by mluvily o nějakém ideálu. V evangeliu jsme slyšeli i dokonce o tom, že Josef s Marií nerozuměli Ježíšovi, ale na tom textu je důležité právě to, že hledali tu cestu jeden k druhému. Hledali jeden druhého po té vnější stránce, ale hledali jeden druhého, řekli bychom, po té stránce duchovní.

Ve starozákonním čtení z první knihy Samuelovy se dostáváme nějakých tisíc let před narození Pána Ježíše, ještě o trošku více, a ten příběh, my jsme dnes slyšeli moment, kdy Anna, hebrejsky Chana, děkuje za narození svého syna. Ten příběh je velmi krásný. Začíná o několik generací dozadu. Bylo tam zmíněno jméno manžela té Anny, Elkána. Dědeček tohoto muže nebyl Izraelita, pocházel z jiného kmene, ale žil mezi Izraelity na takzvaném Efrajimském pohoří a postupně ta rodina se přidala k Izraelitům. Jak v tom smyslu, že žili mezi nimi, začali zachovávat jejich zvyky, tak taky že přijali víru v Hospodina, v Boha Jahve. A to Elkána znamená „Bůh si získal“, „Bůh si vytvořil“. To jméno právě chce říct, že si našel, vytvořil, získal pro sebe celou další rodinu.

Elkána, jak bylo v té době zvykem, putovával do svatyně, která se jmenuje Sílo nebo Šílo, každý rok tam chodil, aby děkoval. Slyšeli jsme, jak v evangeliu šli Josef, Maria a Ježíš oslavit Velikonoce, tedy na jaře šli do chrámu do Jeruzaléma, kdežto Elkána s celou svou rodinou šel naopak na podzim, kdy děkovali za to, že sklidili z polí a že jejich život je na nějakou dobu zase zabezpečen.

Bydleli v městě, které se jmenuje Ráma a z toho je ten název Arimatie. Známe z evangelia „Josef z Arimatie“. To je to stejné místo, akorát nevíme, kde to místo leželo. Těch hypotéz je více, ale to je vedlejší.

Elkána s celou svojí rodinou přichází do svatyně v Sílo, aby u Boží archy děkoval. Jeho rodinu tvořily dvě manželky – Chana, Anna, o které už jsme mluvili, to jméno je takové zase velmi symbolické, znamená „Bůh se smiloval“, a Elkána má ještě druhou ženu, která se jmenuje Penina, a to znamená Perla. Penina má děti, Chana děti nemá. V době Starého zákona nemít děti bylo považováno vlastně za trest, za to, že ten člověk se musel nějakým způsobem znelíbit Bohu, že nebude mít potomstvo. A tak vlastně pro tu Annu to byl velmi těžký moment. Navíc po té modlitbě, po té slavnosti v chrámu celá ta rodina se sešla a měli takovou slavnostní večeři. A při této slavnostní večeři Elkána vlastně obdarovával všechny svoje blízké věcmi, penězi, a dostávaly také děti Peniny. Ale Anna tam neměla nikoho, a proto se zvedla a šla zpátky do chrámu k Boží arše a tam se modlila, ale modlila se způsobem, který v té době byl naprosto vyjímečný – modlila se v duchu, jenom rty se hýbaly, ale nemluvila. V té době bylo samozřejmé, že se všichni lidé modlili nahlas, čím hlasitěji, tím lépe. Ale Anna nemluvila a uviděl ji tam kněz Eli a domníval se, že je opilá, že při té slavnostní večeři vypila víc, než měla, a začal ji napomínat.

Anna mu vysvětlila celou svoji situaci a vysvětlila také, proč tam je, proč se tam modlí. A Eli jí říká: „Odejdi v pokoji. Budeš mít syna.“ Je to vlastně proroctví, které je pronesené jakoby mimoděk. A dostáváme se teď do toho místa, odkud už jsme to četli. Za devět měsíců normální obvyklou cestou přichází na svět Samuel. To jméno Samuel znamená „Bůh vyslyšel“ anebo „Ten, který je od Boha“. Je to jméno vyznavačské, symbolické a ten jeho nositel si má vlastně pořád připomínat, že život, který on žije, byl vyprošen jako dar.

Bratři a sestry, to je první myšlenka té slavnosti, kterou dnes prožíváme – uvědomit si, že život, který jsme dostali, je veliký dar, ten největší dar, který jsme mohli dostat. Naši rodiče nás z neexistence zavolali do existence a za to jim máme být vděční.

Anna zdůrazňuje a říká: „Když se mi narodí syn, odevzdám ho Hospodinu. Navždycky.“ Proč? Proč je to takhle radikálně? Protože každý z nás už jsme byli povoláni k tomu životu navždycky. To není jenom chvíle, to není jenom to, co se dá měřit časem, ale Bůh říká: „Navždycky jsem tě zavolal do existence. Vždycky už budeš existovat.“ A na tento dar a velikost tohoto daru je potřeba zase odpovědět něčím velkým.

V době Starého zákona, ale i třeba ve středověku, to bylo tak, že rodiče určili a řekli tomuhle dítěti třeba v tom středověku: „Ty půjdeš do kláštera, ty budeš knězem, ty se vdáš, ty se oženíš, ty zdědíš majetek“ a takhle. My dnes toto, když by se to takhle stalo, tak to chápeme jako omezení lidské svobody, jako omezení práva jedince rozhodnout se, ale pořád tady zůstává to, že na velikost toho daru – daru života – má člověk odpovědět. Jak a čím má odpovědět? Kvalitou života, tím, že ten dar nepromrhá, tím, že život budeme žít.

Každý den zažíváme různé těžkosti, různé trampoty, různé obtíže. Dnes je ten den, kdy máme děkovat. Kdy nemáme vzpomínat na to obtížné, na to zlé, na to těžké, ale máme uvažovat o tom krásném, o tom dobrém. Máme si dát tu práci, abychom to dobré a hezké hledali, to co jsme zažili s druhými lidmi, protože dnes je svátek rodiny. A k tomu nás vybízí ty texty, které jsme slyšeli, ať už ten starozákonní nebo ten novozákonní. Anna je nám vzorem úpěnlivé modlitby – modlitby, kdy prosí celou svou bytostí. Prosí, ale když dostane, tak taky jde a děkuje. Jenom ta prosba by nestačila, ale u ní je právě vidět ta krásná jednota.

Kniha Samuelova pokračuje líčením jakési písně, jakéhosi chvalozpěvu, který ta Anna potom před Hospodinovou archou proslovila na poděkování za svého syna Samuela. Tato píseň té Anny je předobrazem chvalozpěvu, který proslovila Panna Maria při setkání se svojí příbuznou Alžbětou.

To jméno Anna, nebo jak jsem říkal hebrejsky Chana, se stalo v Izraeli velmi rozšířené právě pro ten příklad úpěnlivé prosebné modlitby, ale také vřelé děkovné modlitby. Na jedné straně prosím, ale na druhé straně také děkuji. A proto, že to jméno bylo taky tak rozšířené, tak podle tradice rodiče Panny Marie se jmenovali Anna a Jáchym.

Anna je velkou osobou Starého zákona – osobou, která se dokáže radovat, osobou, která je upřímná k Bohu, osobou, která ví, kde hledat pomoc, když přijde těžkost. Ale také ví, jak se odvděčit za to, když její modlitby jsou vyslyšeny. Ať je nám tato žena přímluvkyní, ať je nám vzorem.

A dnes, bratři a sestry, najděme si ten čas, abychom svým partnerům, svým partnerkám poděkovali za to krásné, za to dobré, co jsme v našich rodinách mohli prožít.