Bože, mám tě rád

	Bože, mám tě rád	16:54
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.61 MB]

Bratři a sestry, svatý Jan nás vede, řekli bychom, dozadu, do hloubky, na začátek stvoření. Svatý Jan psal svoje evangelium jako poslední, znal tedy na díla svých předchůdců, a reaguje na situaci, na otázky, které v té době byly běžné. Když se začalo křesťanství šířit, tak ti, kteří měli zájem o tuto víru, tak už se ptali těch věřících: „A kdo to je, ten Ježíš Kristus? Co o něm říkáte?“ A první věta, kterou křesťané odpovídali na tuto otázku, byla: „On byl ukřižován, umřel a vstal z mrtvých.“

Ale ti lidé se ptali dál: „No, ale co bylo před tím?“ A na toto reagoval svatý Marek, který začíná svoje evangelium křtem Ježíše Krista u Jana Křtitele a začíná líčit Ježíšovo veřejné působení.

Ale ti lidé se ptali dál: „Dobře, ale to mu bylo přes třicet let. Co dělal před tím?“

A na toto zase reagují Lukáš a Matouš, kteří líčí události kolem Ježíšova narození, a svatý Lukáš i dodává tu epizodu, kdy Ježíšovi bylo 12 let a ztratil se v Jeruzalémském chrámu.

Ale ti tazatelé ještě pořád nebyli spokojeni a ptali se: „A odkud přišel, a co je zač?“ A na toto odpovídá svatý Jan. Aby ta odpověď byla co nevyčerpávající, tak nás Jan bere, řekli bychom, mimo čas a mimo prostor. Bere nás před existenci tohoto světa a říká: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“

Evangelista Jan tady schválně kopíruje první knihu Starého zákona, knihu Genesis, to znamená počátek, vznik. A v první knize, Genesis, můžeme číst: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a Boží duch se vznášel nad vodami.“ A potom to pokračuje, to stvoření, popis stvoření: „Bůh stvořil světlo, oddělil světlo od tmy. Světlo nazval dnem a tmu nazval nocí.“

Od začátku první knihy Mojžíšovy se Boží slovo stává. My naše slovo říkáme. Často mluvíme takzvaně naprázdno, do větru a domníváme se, že naše slovo nebude mít nějaký účinek. „To jsem řekl jen tak.“ Bůh nikdy nemluví „jen tak“. Za každým jeho slovem je hned čin, něco se stane. A toto prochází celým Písmem svatým, celým Starým zákonem. Slovo Boží se stalo k proroku Izaiášovi, Jeremiášovi. A končí to, nebo spíš vrcholí v momentě, kdy Jan napíše: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“

Té části, kterou jsme teď četli, se říká prolog, předmluva, předehra. Každé hudební dílo má svoji předehru, a v té předehře skladatel oznámí, naznačí hudební motivy, které se budou opakovat potom v celém tom díle. A tak to naznačuje i Jan ve svém prologu, ke svému dílu. Jednak používá výrazy, které bude používat v celém evangeliu, jako právě začátek, slovo, světlo, život, být a další. Ale vede nás na ten počátek existence celého toho vesmíru, všeho toho, co my tady teď vidíme kolem nás, chce nám to objasnit. Nechce nám objasnit, jak to vzniklo, ale chce říct, proč to vzniklo. A chce vysvětlit a říct, že pohnutky, důvody, které Boha vedly k tomu, že povolal svět z neexistence k existenci, byly jenom a jenom dobré, a byly to pohnutky nakloněné nám lidem, příznivé nám lidem. A tím chce říct: „Dobře to začalo,“ potom když mluví právě o tom, že to Slovo se stalo tělem, že přišlo mezi nás, tak říká: „Dobře to pokračuje a věřte, že to dobře skončí.“ To je to hlavní, co svatý Jan chce říct, co chce sdělit.

Slovo odlišuje člověka od zvířete. Slovo je něco, čemu se učíme. Židovští rabíni rádi se zaobírají touto tematikou a mluví, říkají, že když se člověk narodí, tak křičí, jdou z něho zvuky. To malé dítě má nějaké přání, něco ho trápí, a tak začne plakat. Ten pláč je primárně zaměřený dovnitř. To dítě volá o pomoc, chce na sebe upoutat pozornost. U dítěte to není nic špatného. Je to pochopitelné, to dítě si musí přivolat pomoc. Ale o několik stupňů výš je hlas, řeč. To je něco, co se musíme učit. Trvá to nějakou dobu a je to výrazem naší svobodné vůle. Chceme mluvit, chceme mlčet. Můžeme se rozhodnout. A tento hlas je ve svém základu primárně zaměřený na toho druhého, na toho, koho oslovuji, s kým mluvím. Všichni chápeme, že když by tady byl jeden jediný člověk, tak by nepotřeboval hlas. Mluvit sám se sebou, to nějak není ono.

Řeč je tedy něco, co je výrazem, podle rabínů, naší lásky. Náš hlas, to kdy se obracím na druhého, kdy mu děkuji, kdy ho žádám o pomoc, kdy mu sděluji, co jsem zažil, je výrazem mé lásky k němu. Naopak ty zvuky, ten křik je podle rabínů výrazem sebelásky.

Svatý Jan Křtitel, když začíná svoje působení, tak říká: „Jsem hlas. Svoje schopnosti jsem dal do služby Ježíši Kristu.“

Dalším pojmem, o kterém tady svatý Jan mluví, je život, a potom je to světlo. Když mluví o životě, nemá na mysli ani tak fyzický život, ale to, čemu říkáme vnitřní, duchovní život. Ve svém evangeliu použije slovíčko život celkem 37 krát, to je velmi často. Život, to je nejvyšší přání člověka, to si přejeme. Zachovat si život, žít co nejdéle, to jsou přání, která provázejí lidstvo, co je lidstvo lidstvem, tisíce let. Mnozí lidé se namáhají, ptají se a říkají: „A jak to mám udělat?“ A tak staví, já nevím, pyramidy, různé kryty a věří, že to jim pomůže k tomu, aby jejich život byl delší nebo aby si nějakým způsobem zajistili nesmrtelnost. Ale přichází Ježíš, který to nabízí, který to přímo nabízí a říká: „Chceš to?“

Svatý Jan, když tady mluví o životě, tak s tím úzce spojuje světlo, protože bez světla není život, není tady fyzický život, ten není možný. Když Jan mluví o světle, tak tím míní smysl, smysl našeho bytí. To je další důležitá otázka, kterou si klademe: „Jaký je smyl toho všeho, co tady kolem nás je?“

Četl jsem nedávno jeden takový příběh, je o smyslu Vánoc. K čemu jsou Vánoce? Představte si, že by Vánoce nebyly, že by je lidé vyškrtli z kalendáře. V tom příběhu jeden chlapec na půdě jejich domku v nějaké krabici najde betlémskou hvězdu. Donese ji dolů, ukáže mamince a řekne: „Mami, co to je?“ A ona říká: „Ale, to byl takový svátek. To se dalo na strom a všichni stáli kolem toho stromu a zpívali. Byla to taková nuda.“

Chlapec se zamyslí a říká: „Ale mami, strom přece neroste v pokoji!“ A ona říká: „No jistě, ten si koupili, ten nazdobili, dali na něj světýlka, všechno se to třpytilo. Bylo s tím spousty práce, všichni byli nervózní a těšili se, až už to skončí. No, bylo to hrozný.“

„Ale mami, když byli všichni pohromadě, když si povídali, když zpívali a stáli kolem toho zářícího stromu, to muselo být pěkné.“ „Ne, byla to nuda. Říkám tito. Věř mi.“

Maminka vezme synka, dovede ho k popelnici, otevře ji a povídá mu: „Podívej se, je to celé už ušpiněné, pomačkané, zbytečné. Hoď to do té popelnice.“ Tak chlapec, i když nechce, tak to do té popelnice hodí a vrátí se s maminkou domů. Maminka si jde po své práci a až za nějakou dobu si všimne, že chlapec stojí u okna, dívá se na tu popelnici a říká: „Já tu hvězdu pořád vidím. Ona je pořád tady a pořád svítí.“

Bratři a sestry, a to je smysl Vánoc, aby nám svítily. Aby nám svítily vánoční myšlenky do našeho každodenního života, protože jsou to myšlenky o setkání, o setkání člověka s Bohem, člověka s člověkem, jsou to myšlenky o životě.

Jak jsem říkal, vrcholem a jádrem celé té zvěsti je 14. verš první kapitoly: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Dnes, když mluvíme s dětmi o tom, co budou dělat, až budou dospělé, tak říkáme: „Čím budeš?“ Ale dříve se říkalo: „Čím se chceš stát?“ A v tomto smyslu se Boží Syn stal člověkem. Co to pro něho znamenalo? On přijal omezenost, přijal zranitelnost, přijal schopnost trpět a přijal schopnost zemřít. On tím skutečně nezískal, ale získali jsme tím my a uviděli jsme Boha, který je solidární s námi lidmi. Tak moc se chce s námi ztotožnit, že je ochoten s námi trpět.

„A přebývalo mezi námi.“ Tady spíš by se mohlo říct: „Přebývá mezi námi,“ přítomný čas, protože pořád mezi námi přebývá. Český překlad toho originálu, to „přebývá“, není příliš šťastný. V originále je tam řecké slovo, které se řekne eskenosen, a znamená to „udělat si stan“. Bůh si udělal stan mezi námi. Když šli Izraelité z Egypta, uprostřed tábora stál stan schůzky, stan, kam přicházeli, aby se modlili, aby se setkávali s Bohem. Bůh si udělal stan mezi námi. Už to není jenom nějaký příbytek, ale je to osoba. Je to někdo, ke komu můžeme přijít.

Jak jsme si říkali v noci, Ježíš, Boží Syn se narodil v jeskyni, ale už velmi dávno lidé začali tu událost klást do nějaké chýše, do nějakého dřevěného domečku, do něčeho takového, co připomíná právě ten stan. Vycházeli tady z tohoto textu, z této myšlenky, že Bůh je mezi námi tam, kde jsme my. Stan se dá sbalit, stan je možné přenést. Bůh je tam, kam jdeme my.

Jak to zakončit? Protože je to téma těžké na přemýšlení, na rozjímání, tak si dovolím přidat ještě jeden příběh, který nám snad pomůže, jak se k tomu celému postavit. Když Bůh dokončil stvoření, tak určil, že osmý den bude svátek, a řekl: „Bude to můj svátek.“ A tak celé stvoření, všechna stvořená díla přemýšlela, co darovat Bohu k jeho svátku. Andělé začali nacvičovat krásné zpěvy, celá příroda se začala chystat. Ovečky donesly vlnu, kravičky donesly mléko a smetanu, včelky přinesly med, květiny si přichystaly krásnou vůni a člověk pořád nevěděl, co by Bohu dal k jeho svátku. A jak stála před Bohem ta fronta a předávali mu ty dary a přáli mu k jeho svátku, tak člověk pořád čekal, čekal, až byl naráz na konci. Fronta se pomalu posouvala vpřed a člověk naráz zjistil, že před ním už jsou jenom dvě zvířata, velmi pomalá, hlemýžď a želva, a člověka pořád nic nenapadalo, co Bohu dát. A když na člověka přišla řada, tak člověk udělal něco, co všechny velmi překvapilo. Člověk vyskočil, sedl si Bohu na klín, svýma rukama ho objal a řekl mu: „Mám tě rád.“ A Boží tvář, která do té doby vlídně hleděla na všechny své tvory, tak se rozzářila širokým úsměvem.

Bratři a sestry, to je to, co nám svatý Jan chce říct. Chce nás vyzvat k té odpovědi na celou tu vznešenost a krásu, abychom prostě a jednoduše řekli: „Bože, mám tě rád.“