Ježíš je svědek hodný pravdy

	Ježíš je svědek hodný pravdy	12:44
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.74 MB]

Slovo král, království je dnes něco, co nám zní velmi archaicky, jako pohádka, ale lidé, ti kteří často mají nějakou autoritu, tak se chovají jako králové. Král na jedné straně má, můžeme říci, svěřenu nějakou moc, disponuje možností rozhodovat, určovat věci, ale na druhé straně ten člověk, který stojí v čele, také má odpovědnost. A právě lidé mají často tendenci ty věci rozdělovat, vidět to: „Já můžu, já bych mohl rozhodovat, já bych si mohl užívat, já bych to mohl řídit,“ a na tu odpovědnost a na všechno to, co s tím souvisí, lidé rádi zapomínají. A právě ten svátek Ježíše Krista Krále je koncipován jako svátek, který chce ukázat, připomenout to, že Bůh na jedné straně disponuje autoritou, ale nezříká se v žádném případě také odpovědnosti za svět, za stvoření, které povolal k existenci.

První čtení a evangelium mluvily o tom stejném, i když nám to tak nepřipadalo. První čtení bylo opět z knihy Daniel, která, když trošku připomenu, vznikla v době makabejského pronásledování. Makabejské pronásledování bylo vyvoláno tlakem řeckých makedonských králů, kteří Izraelitům zakazovali vyznávat, uctívat Hospodina, a nutili jim svoje pohanská božstva.

Kniha Daniel se skládá ze dvou částí. V první části jsou to příběhy Daniela a jeho druhů v Babylóně, v druhé části jsou to proroctví. První část je psaná v próze, druhá část ve verších. A to, co jsme dnes slyšeli, z čeho jsme četli ten kratičký úryvek, to je ta spojovací část mezi oběma díly knihy.

Daniel má vidění, noční vidění, je poměrně dlouhé. Zase to vidění se dá rozdělit na dvě kapitoly. V té první kapitole z moře vystupují různé příšery, různé stvůry. První je podobná lvu a má orlí křídla, druhá ta příšera je podobná medvědovi, třetí levhartovi a o čtvrté se tam říká, že je tak hrozná, že ji ani nelze přirovnat k nějakému pozemskému zvířeti. Všechny ty příšery, všechna ta zvířata, co jim přijde pod nohy, rozdrtí, do čeho se mohou zakousnout, to sežerou, zničí.

Moře, z kterého ty příšery vystupují, bylo pro Izraelity symbolem chaosu, nejistoty. Protože neuměli plavat, neznali, nevěděli, jak je moře hluboké, co se tam skrývá, jak to tam vypadá. Tedy moře pro ně znamenalo strach, obavy, nejistotu.

Tady tyto příšery mají připodobňovat různé politické systémy. Vztahuje se to na Babylónii, Médskou říši, říši Perskou a právě říši Makedonskou. A to vidění chce říct: Přinesly s sebou zlo. Přinesly s sebou velkou porci zla. To zlo se opakuje a člověk se ptá: „Skončí to někdy?“ Pak se to vidění rázem zklidní a říká se tam: S nebeskými oblaky přicházel někdo jako Syn člověka.

Celé to vidění je naznačeno pouze v hrubých rysech: „někdo jako“. Schválně to není prokreslené, protože nejde o jednu událost, ale jde o stálé přicházení, o stálou Boží pomoc, kdy Bůh různými způsoby v různých podobách přichází, aby pomohl člověku, který stojí právě proti tomu zlu, které zase má různé podoby. Chce se tím znovu zopakovat: „Bůh nás nenechává samotné.“

Oblak - pro Izraelitu něco krásného, něco milého. Protože, jak všichni víme, v Izraeli mnoho neprší, tak jestliže se objeví oblak, tak všichni zajásají a řeknou si: „Přijde vláha. Země se napije, zvířata se napijí, vzduch se osvěží.“ Oblak přináší úlevu od slunečního žáru. Ale oblak je také znamením Boží přítomnosti, protože když odcházeli z Egypta, ohnivý a oblačný sloup stál mezi táborem Egypťanů a táborem Izraelitů a Izraelity chránil. Na stan úmluvy sestupoval Hospodin v oblaku. Tedy pro Izraelitu mrak, oblak je připomínkou Boží přítomnosti. A tady je řečeno, že ten Syn člověka tu vládu dostal, byla mu dána – moc, sláva a království.

Všechny ty říše předtím se snažily si to vydobýt, získat, mnoho toho zničily, ale tady bylo dáno Synu člověka. Ježíš Kristus velmi rád používal ten titul Syn člověka. Odkazoval se právě na tento úryvek z knihy Daniel. Biblisté, když to spočítali, tak říkají, že v evangeliích je titul Syn člověka použit osmdesátkrát.

Proč mu byla dána moc, sláva, království? Třeba právě proto, jak se Ježíš zachoval u Piláta, ale zdaleka nejenom proto. Ale tady u toho Piláta je to takové vyvrcholení. Opět tady na sebe narážejí dvě koncepce, dvě myšlenky moci – moc politická, která je reprezentována armádou, silou. Židé žalují na Ježíše, že se chce prohlásit králem a že je potřeba tomu zabránit. Pilát jako římský místodržitel musí jednat v tuto chvíli, protože kdyby nejednal, tak by potom byl hnán k odpovědnosti: „Ty jsi židovský král?“ A teď čeká, že Ježíš se bude hájit, že to bude nějak vysvětlovat. A Ježíš ho překvapí a říká mu: „A myslíš si to ty, anebo’s to někde slyšel?“

Tady už se dostáváme k jednomu pojetí pravdy: co jsem někde slyšel, co mi někdo někde říkal. Anebo je to něco, o čem já jsem přesvědčený, co jsem skutečně poznal jako spolehlivé, jako pravdivé.

A Pilát je zasažen tou otázkou. Nechce si to přiznat, už vůbec to nechce přiznat Ježíšovi, a tak říká: „Jsem snad Žid?“ Jinými slovy: „Mně se to netýká.“ Ale Ježíš mu říká: „Ale týká se tě to.“ Pilát se snaží tvrdit, že celý národ žaluje na Ježíše. Ale on to nebyl zdaleka celý národ. Byli to saduceové, kteří vlastnili ty krámky na chrámovém nádvoří a které Ježíš několik dnů předtím zpřevracel a ty prodavače odsud vyhnal. A oni se rozhodli, že je potřeba se Ježíše zbavit.

„Moje království není z tohoto světa.“ My to bereme teda tak, že jako patří někam jinam, a přesto říkáme, že Boží království už je na tomto světě. Ježíšovo království se nechová jako politická království tohoto světa, tohoto času.

Piláta velmi překvapilo, když Ježíš říká: „Jsem král, ale nemám tu armádu. Nemám tu sílu, nemám ty prostředky, jak to vnutit.“ A tak se vlastně Pilát ptá, na jaké myšlence nebo za použití čeho Ježíš míní to svoje království vybudovat. A Ježíš říká: „Za pomoci pravdy.“ Piláta to velmi překvapilo, protože svým filozofickým zaměřením Pilát byl skeptik. Taky celou tu rozmluvu Pilát zakončil slovy: „Co je to pravda?“ a odešel.

Ježíš chce říct: „Přišel jsem na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ Ježíš celý svůj pozemský život vydával svědectví pravdě. Tady se nemyslí pravdě jako nějaké větě, nějaké definici, něčemu, co si přečteme v novinách nebo slyšíme v televizi, eventuelně v rádiu, ale Pravdě s velkým P. Ježíš nám přišel vlastně říct jednu velikou přelomovou pravdu, a sice že Bůh je náš Otec (on použil to slovíčko Otec poprvé), a druhou pravdu, kterou připomenul a zopakoval a zdůraznil, že každý člověk je obrazem tohoto Otce a každý člověk má svou důstojnost. Čím je člověk blíž k Bohu, tím je blíž pravdě. Čím je člověk dál od Boha, tím je dál od té pravdy. Čím je člověk dál od této pravdy, tak potom platí to přísloví: Člověk člověku vlkem.

Bratři a sestry, Ježíš je svědek hodný pravdy. Protože Pilát zjistil, že Ježíš není nebezpečný Římu, co se týkalo otázek židovských, to ho nezajímalo, a kdyby Ježíš v tuto chvíli slevil, aspoň trošku, tak Pilát by ho propustil. Ale Ježíš v tuto chvíli říká: „To je ten moment. To je to, proč já jsem přišel. Já jsem přišel, abyste se o to moje svědectví mohli opřít, abyste si tuto událost připomínali a z této události abyste čerpali – na jedné straně vytrvalost, sílu, ale na druhé straně taky klid.“ Ta událost je velmi dramatická. Ta událost je velmi dramatická a všichni víme, o čem se tu rozhodovalo, ale klid v tom slova smyslu i v těch nejtěžších situacích, kdy člověče budeš muset obhájit svůj způsob života, kdy budeš muset obhájit svoji víru, svoje myšlenky, svoje názory, tak Ježíš bude s tebou. Ten Ježíš, který ví, co to je stát se svědkem pravdy, co to je obhajovat před nepřátelskými lidmi svoje postoje. A to je myšlenka, to je pojetí toho svátku.

Nabízí se nám tady na výběr dvě koncepce – koncepce síly, ničení, podrobení si, anebo koncepce pravdy, společného hledání pravdy, společné cesty za pravdou. Je na nás, abychom si vybrali. Volme dobře, volme moudře.