Rubrika
HomilieNa konci není zánik, ale setkání živých
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.11.2012 - pátek , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Vzpomínka na všechny věrné zemřelé
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 3,1–9; 2. čtení 1 Sol 4,13-18; evangelium Mk 16, 1-7;
Bratři a sestry, tento týden v náboženství jsme si s dětmi povídali o svátku Všech svatých a Památce věrných zemřelých, a v jedné té metodice byla taková hádanka: U kterého jediného hrobu na zemi věřící nepláčou smutkem?
Je to u hrobu Ježíše Krista v Jeruzalémě, v chrámu Božího hrobu. Třeba tam pláčou, ale spíš dojetím nebo radostí, že Ježíš, Boží Syn, se zařadil do naší existence i tím momentem vlastní smrti, i tím okamžikem, kdy je každý sám. Každý člověk je v tu chvíli sám, ale Ježíš se k němu přidává a říká: „Já budu tvůj průvodce.“
Schválně jsem vybral evangelium o tom, jak ženy v neděli ráno jdou pomazat mrtvé tělo, mrtvolu. Ty ženy byly zvyklé se o Ježíše starat, mluví o tom především svatý Lukáš, a tak chtějí udělat to, co je možné udělat, posloužit, jak to jde. A tak jdou. Není to jednoduchá cesta. Mají své obavy, jak to bude s tím kamenem, co vojáci, jestli je nevyženou a podobně. A na konci té cesty dochází k rozuzlení, které ony vůbec nečekají. Ony se setkávají – setkávají se s živým tvorem, s andělem, který jim říká novinu, kterou vůbec nečekaly: „Ježíš žije.“ V tu chvíli ony to ještě plně nechápou, ony to teprve začínají zpracovávat. Kdybychom četli dál, tak bychom se dočetli, že ženy s velkou bázní, ale i radostí, utíkají od hrobu zpátky do města, do Jeruzaléma.
Bratři a sestry, náš život je v mnohém podobný cestě, kterou absolvovaly ženy v neděli ráno z Jeruzaléma ke hrobu. I my na té cestě jdeme společně. Společně sdílíme radosti, ale i bolesti, obavy, kdo odvalí kámen, kdo pomůže, na koho se mám obrátit, zvládneme to, nezvládneme to, jak to bude, a ptáme se, jaké bude rozuzlení na konci té cesty. A není nám to jasné, vidíme to očima víry a naděje. Evangelium nám říká: Na konci bude setkání života, životů. Poslední slovo nebude mít zánik a smrt, nebo konec, ale setkání živých. Ale tuto informaci nám nedává náš rozum, ale dává nám ji naše víra.
My si říkáme: „A bude ten život i pro mě? Nestane se, že ho dostanou všichni i a jenom já z toho nějak vypadnu?“ Tady tu otázku, jestli já z toho nevypadnu, si kladl i svatý Petr, protože on byl ten, který za apoštoly vždycky mluvil, a čekalo se, že v tu chvíli Ježíšova utrpení je bude posilovat. Čekalo se, že bude stát pod křížem, ale on tam nebyl. A navíc ještě zapřel. A tak Petr si klade tu otázku: „Je to konec? Počítá se mnou ještě rabi z Nazareta, Ježíš? Anebo jsem natolik zklamal, že už není cesty zpět, že je cesta zavřená?“
Markovo evangelium je z větší části zaznamenáno podle kázání a vyprávění svatého Petra. Troufám si říct, že právě Petr připomněl a zdůraznil: „Jděte a povězte jeho učedníkům, i Petrovi,“ a že to „Petr“ zdůrazňoval s velkou radostí, protože si mohl říct: „Tak počítá se mnou. I přes ty moje pády je tady místo. Cesta je pořád otevřená a já mohu jít a setkat se s ním.“
Samozřejmě, když se potom setkal se zmrtvýchvstalým Ježíšem, bylo to setkání nesmělé, velmi opatrné a nedělal si moc velké naděje. Mluví o tom svatý Jan, když se setkal Ježíš s učedníky u Genezaretského jezera.
Bratři a sestry, i ta naše životní cesta je mnohdy taková rozkolísaná. Třeba je pomalá a třeba nás trápí různé obavy. Ale dnešní památka nám chce připomenout to, že dobro je silnější než zlo, život je silnější než smrt. Na konci není zánik, ale setkání živých. Bratři a sestry, v této víře a naději vzpomínejme na naše drahé zemřelé. To, že když na ně vzpomeneme, že třeba začneme plakat, že jsme smutní, to je přirozené, to je normální, to je pochopitelné, ale náš smutek by měl mít jakousi hranici – hranici, za kterou nepůjdeme, protože je tady právě víra a naděje na to setkání. Měli bychom si i v tom smutku, v té bolesti říct: „Ano, ale však se znovu uvidíme. Teď jsme sice rozděleni, ale znovu se u našeho nebeského Otce setkáme.“
V této víře a naději vzpomínejme na naše drahé zemřelé.