Jít ke kořenům

	Jít ke kořenům	15:06
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.13 MB]

Bratři a sestry, minulou neděli i tu dnešní neděli, kterou začínáme slavit, ty texty nám znovu připomínají Boží péči o člověka, Boží starost o člověka, především o člověka, který se octne v nějakých nesnázích. Minulou neděli jsme četli o tom, jak Izraelité dostali manu, jak se celé to společenství Izraele dostalo do nesnází. Jestli si trošičku vzpomínáte, tak tam byla věta, že reptali proti Bohu, proti Mojžíšovi.

Dnes jsme slyšeli v prvním čtení, jak Eliáš dostává také posilu, ale Eliáš se taky stěžuje a taky na tom není dobře. Ještě se k tomu potom vrátíme.

A konečně v evangeliu nejdříve jsme četli o zázračném nasycení, a teď čteme o tom, jak Ježíš se snaží tu situaci využít k tomu, aby ti, kteří jsou kolem něho, aby přemýšleli o celém tom znamení, proč se to stalo. Aby je dovedl, řekněme, k hlubšímu pochopení toho, co zažili. A oni nechtějí a taky reptají.

Je to zajímavé, že člověk v první řadě mluví. Místo aby přemýšlel, uvažoval, tak mluví, je nespokojený. Je to takový náš rys, že jsme velmi často nespokojení.

První myšlenka, kterou nám tady ty texty chtějí připomenout, je jak je to se mnou, s mým postojem vůbec k životu. Jsem, jak se říká, apriori, už dopředu nazlobený, naštvaný, nespokojený, nabručený, a nebo naopak je můj postoj k tomu, co se kolem mě děje a ve mně děje spíš kladný, že jsem schopen poděkovat, ocenit, přijmout s pokorou a podobně?

Když se vrátíme k Eliášovi. Je to jaksi na půli cesty ve Starém zákoně. Příběhy proroka Eliáše se odehrávají za vlády krále Achaze. To víme přesně, kdy to bylo. Achaz vládl od roku 875 do roku 853 před Kristem. Vládl deseti kmenům takzvaného Izraelského severního království, a vzal si za manželku dceru fénického krále. A vlastně ani Achaz nebyl Žid. A tato princezna, kterou Písmo jmenuje jako Jezabelu, velmi podporovala kulty všech možných pohanských bohů, především toho božstva Baal. A tak došlo k jakémusi nárazu. Ti, kteří uctívali Hospodina, začali být utlačovaní, začali být, jak se říká, v nemilosti. A takovým jakýmsi vrcholem toho střetu bylo to shromáždění na Karmelu.

Všichni známe, jak Eliáš je tam svolal a měli připravit oběť svému bohu, božstvu, ale neměli tu oběť zapalovat. Bůh, který zapálí, který sešle oheň, je Bůh pravý. Eliáš zvítězil a lidé, kteří si uvědomili, že všichni ti kněží a proroci boha Baala je klamali, tak ten rozlícený dav tak všechny ty kněze pobil. Byl to pro Eliáše okamžik vítězství, triumfu, ale po vnější stránce se nic nezměnilo. Když to řekli té Jezabele, tak ona mu vzkázala a říká: „To, co se stalo jim, do zítřka se stane tobě. Jako, že já jsem Jezábel, a ty jsi Eliáš.“

To jméno Eliáš znamená „můj Bůh je Hospodin“. Říkáme tomu, že to je jméno vyznavačské. Eliáš už tím jménem dával najevo, jaké hodnoty uznává, za čím si stojí. A Eliáš utíká. Utíká z toho severního království do Judska, ale v Jeruzalémě se nezdrží, protože tam vládne král, který má za manželku dceru té Jezábely a Achaza, takže jsou příbuzní. Utíká dál dolů do pouště. V Beršebě zanechá svého učedníka. Protože nechce vystavit další lidi nějakému nebezpečí, Eliáš v tu chvíli, kdy sám musí utíkat, tak nemyslí, jak se říká, jenom na svůj život, ale na životy těch, kteří jsou kolem něho. Nechce je zbytečně vystavovat riziku a utíká sám dál do pouště. A teď už jsme to slyšeli, už jsme to četli dnes.

Přes to velké vítězství, které zažil před několika dny, musí utíkat. Zdá se mu, že jeho život nemá smysl. Zažil toho mnoho, ale nemění se to k lepšímu. Ať udělá, co udělá, nakonec z toho vyjde, že on je pronásledovaný.

Bratři a sestry, mnohdy máme tento pocit. Mnohdy zažíváme něco velmi podobného a máme chuť umřít. On říká: „Hospodine, vem si mě. Nejsem lepší.“ To myslí vážně. Tady promlouvá velká pokora, protože on je lepší, ale nikdy se za lepšího nepovažoval. Spíš měl o sobě mínění horší. Tady v tom je vidět jeho velikost, že se nevyvyšoval.

A Bůh v tuhle chvíli ho sytí, ale ne slovy. Řekli bychom, Eliáš je na tom špatně, potřebuje utěšit. Potřebuje, aby s ním někdo hezky promluvil. Ne. Eliáš si potřebuje odpočinout, potřebuje nabrat síly. Bůh ví, jaké síly potřebujeme obnovit, jaké síly potřebujeme nabrat. Bůh není ten, který by posílal planou útěchu, prázdnou útěchu. Bůh není ten, který by k nám promlouval frázemi, jak to často dělají lidé, ale Bůh nám dává to, co v tu danou chvíli skutečně potřebujeme. My to mnohdy sami ani nevíme. A proto ho nechává, aby se vyspal a aby dostal jídlo. A nestačí jednou, neudělá to ten anděl jenom jednou, ale opakuje se to. To celé chce říct: „Bůh se o tebe, člověče, takhle stará celý tvůj život. Ne jenom někdy, ne jenom jednou, ale stále. On je ochotný to opakovat.“

Proč posílá anděla, proč ten anděl přináší skutečné jídlo? Je to něco zase na pomezí. Jídlo nespadlo z nebe tak, jako mana. Je tam řečeno, že je to anděl, že to je Boží posel, ale je to na pomezí přirozeného a nadpřirozeného. Znovu vstupuje do popředí ta myšlenka: Bůh používá i ty obyčejné cesty, ty přirozené cesty, a my to nesmíme podcenit. Nesmíme se domnívat, že uvidíme světlo z nebe, že bude nějaká zář nebo něco podobného. Ne. Bůh použije třeba klidně druhého člověka, který mi právě řekne ta obyčejná slova: „Vyspi se, odpočni si, najez se. Pojď, já ti tady dám jídlo a ono ti to pomůže.“ Nepodceňujme tyto skutečnosti, protože za nimi často je Bůh. Nám to třeba připadá obyčejné, přirozené, ale je to Boží pomoc.

A potom? Potom Eliáš jde. Jde k Chorebu, tedy k místu, kde Mojžíš dostal Desatero. Ta cesta čtyřicet dnů, to je jedno, jestli to šel čtyřicet dnů, padesát dnů nebo dvacet dnů. Tím je připomenut ten okamžik, kdy Mojžíš byl čtyřicet dnů na hoře a Ježíš byl čtyřicet dnů na poušti. Je to mluva symbolická, která chce říct to, že jako byl Mojžíš těch čtyřicet dnů na hoře Chorebu a mluvil s Bohem, tak Eliáš jde k Bohu. Později Ježíš je čtyřicet dnů na poušti a je poukoušený. To znamená i pro Eliáše. Na jednu stranu je to cesta k Bohu, je to cesta ke kořenům, tam to všechno začalo, ale je to cesta pokušení, protože si říká: „A já tam přijdu a co? Stane se tam něco? Nejdu tam zbytečně? Proč mě Bůh posílá tak daleko?“ Tedy Eliáš musí každý ten den cesty bojovat se svou malou vírou. Musí vnitřně přesvědčit sám sebe, aby šel, aby došel k cíli, k tomu základu. I my často musíme sami sebe přesvědčovat, že náš život má smysl. Že to, co děláme, to, o co se snažíme, vede k cíli.

Bratři a sestry, vždycky když na nás dolehne nějaká malomyslnost, tak bychom se měli snažit jít ke kořenům, vrátit se k základu. Často člověk hledá, čeho by se chytil, a neví čeho. Tento text odpovídá právě na různé ty situace, kdy člověk si připadá, že někam padá a neví kam. A hledá ten pevný bod a ptá se: „Kde je ten pevný bod?“ V tom základu. Tam, kde to začalo. Opři se o to ve svém životě, kdy ses setkal s Bohem, kdys zažil jeho přítomnost. Vzpomeň si na ty chvíle, kdy ti s Ním bylo dobře a o to se opři. A takhle to udělá i Eliáš.

A potom vlastně, když na hoře Tábor apoštolové, ti tři, uvidí kousek nebe, tak vidí Ježíše, jak rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem.

Bratři a sestry, v celém tom textu je ještě jedna taková zajímavost. Je to něco, co mi velmi těžko odhalíme, dalo mi to dost práce, než jsem to vyčetl, ale ukazuje to, jak ten zápas o svoji víru lidé Starého zákona prožívali velmi podobně jako my. Je tam totiž schovaný vtip, politický vtip, který asi vyslovit nebylo zcela bezpečné. Pro nás, když neznáme ty jazyky, je to téměř neodhalitelné. Jak jsem říkal, bible tu královnu jmenuje jako Jezábel, spíš Izábel, ale ona se jmenovala Achizebel. Je to velmi komplikované jméno, které znamená (teď nevím, jestli to dokážu říct, je to celá věta): Můj otec je vznešený bůh. A mělo to být jako k poctě toho boha Baala. Ale svatopisci převzali to, jak ji lidé říkali, a lidé jí říkali to Izábel, což znamená „žádné božstvo“. Je to taková slovní hříčka, kterou my těžko chápeme, ale vidíme to, že lidé té doby si říkali: „Ty tady ze sebe něco děláš, ty se tady někomu klaníš, ale ono je to prázdné. Je to o ničem.“ A pomáhali si tím, asi to nemohl říct nikdo nahlas, nikdo to nemohl říct před tehdejší autoritou, ale vyprávěli si to mezi sebou. Byl to takový trošku pošklebek, zlehčení té těžké situace, ale bylo to připomenutí, když to právě srovnáme z toho, jak ona říká: „Jako já jsem Jezábel a ty jsi Eliáš.“ Tak tady to vynikne. Ona ze sebe něco dělá, ale Eliáš svým postojem a svým životem vyznává a říká: „Mým Bohem je Hospodin.“

Bratři a sestry, když budeme prožívat něco těžkého, vzpomeňme na Eliáše, na jeho cestu, na to, jak to pro něho bylo obtížné. A ať ten Eliášův zápas je nám inspirací, abychom i my došli k cíli své životní cesty a nezastavili se někde v půlce.