I apoštolové měli svoje chyby, a přesto si je Ježíš vybral

	I apoštolové měli svoje chyby, a přesto si je Ježíš vybral	10:46
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.25 MB]

Bratři a sestry, co víme o Jakubovi? Není toho mnoho. Víme, že pocházel z Galileje, že jeho otec se jmenoval Zebedeus a že to byl rybář. Spolu se svým mladším bratrem Janem patří mezi první učedníky, které si Ježíš vybral. A víme, že Ježíš ke všem důležitým událostem bral Petra, tady tohoto Jakuba a jeho bratra Jana. Tady tato trojice se vyskytuje třeba u vzkříšení Jairovy dcery, u proměnění na hoře, ale taky, kdy je Ježíšovi těžko, před jeho smrtí na Zelený čtvrtek v noci v Getsemanské zahradě je bere s sebou, k sobě, aby byli s ním. To je to. Oni mají být s ním, aby se na něho dívali a aby se ho snažili napodobit.

My jsme teď slyšeli v evangeliu takovou epizodu, kde to zrovna není ke cti ani Jakubovi, ani jeho bratru Janovi. Ještě bych možná měl připomenout, že potom ve sboru apoštolů Jan tak nějak zastiňuje svého staršího bratra Jakuba. V té době, kdy žil Pán Ježíš, se velmi dbalo na to, který bratr je starší, který bratr je mladší, a vždycky ten starší měl být jaksi první. Ale tady se to tak nějak vyměnilo a Jakub je trošku v pozadí.

Také víme o tom, že Ježíš při některých příležitostech dával Janovi přednost. Jan je nazýván jako učedník, kterého Ježíš miloval. A tak se mohlo zdát na první pohled, že žádost jejich matky, ta prosba, aby, řečeno dnešní mluvou, jeden byl asi ministr zahraničních věcí a druhý ministr obrany, že to bude splněno. Ostatní sice tušili, že se tady něco chystá, ale protože věděli, že tito dva apoštolové patří k té skupince nejbližších, tak si asi nedovolili nic říct. Ale byli velmi rádi, když Ježíš to odmítl, když velice elegantně, s taktem, s citem, nechci říct usadil, ale vysvětlil jejich matce i jim, že nevědí, co chtějí, a že se ještě mají mnoho co učit.

Je zajímavé, že se tam nemluví o tom, že by se Ježíš hněval na jejich matku nebo na ně samotné, několikrát v Písmu to je, že Ježíš s hněvem na někoho pohlédl, ale ti ostatní se hněvají. Proč? Proč se hněvají? No, protože si říkají: „Vy jste nás předběhli. My jsme to měli v plánu taky, ale vy jste byli první.“ A to jsou raději, že Ježíš říká: „Nebudeme si rozdělovat místa. Nerozdělujte si posty. Vašim úkolem je něco jiného.“

Proč vůbec je tahle epizoda v evangeliu zaznamenána? Protože evangelista chce ukázat, že Ježíš si vyvolil obyčejné lidi. Žádné superhrdiny, žádné nadlidi, protože kdyby oni byli něco víc, než jsme my, tak bychom si řekli: „Nemáme šanci. Pro nás už tam není místo.“ Ale ta epizoda chce říct, že Bůh nikomu nenadržuje, že Bůh nezná takové to, jak se říká, „přátelství“ nebo přátelíčkování, ale skutečně že u Boha má místo každý a že Bůh nikomu jaksi to neuzavře a neřekne: „Ty už sem nesmíš.“

A potom, jak jsem říkal, i apoštolové měli svoje chyby, a přesto si je Ježíš vybral. Ty texty nám představují apoštola Jakuba uprostřed apoštolů. Nepředstavují nám ho jako nějakého sólistu, ale člena určitého sboru. Já nechci říct organizace, ale sboru. Organizace může být bezduchá, ale sbor něco vytváří, o něco usiluje, ve sboru jde vždycky o nějaký souzvuk. Znáte to tady vlastně, tančili jste včera, budete tančit dnes. Jde o určitou harmonii, jde o to, aby člověk se dokázal zapojit. A toto si velmi ceníme na apoštolu Jakubovi. Byl sice starší než Jan, ale jaksi udělal to místo, aby jeho mladší, průraznější bratr Jan mohl postoupit dopředu. Když tady v tuto chvíli poznal, že žádali s jejich matkou něco, co nebylo v pořádku, dokázal toho litovat, dokázal uznat svoji chybu, neurazil se a zůstal v tom sboru a nakonec musel se hodně změnit, protože byl zatčen a popraven jako první. To znamená, v něčem vyčníval, něco se nelíbilo Herodovi, něco se nelíbilo těm ostatním židům.

Tam byla velmi zajímavá věta, hnedka první, a sice se tam říká, že když Herodes začal zle zakročovat proti některým členům církevní obce, a když viděl, že se to židům líbí, dal zatknout také Petra. Herodes je takový protipól. Je to vnuk toho Heroda Velikého, který nechal v Betlémě zabít ty malé děti, protože se bál o svoje postavení, o svůj královský trůn. A tenhle vnuk je velmi podobný svému dědečkovi. Dělá to, co se líbí druhým. Herodes je ten sólista, který chce vyniknout a chce, aby ho ti ostatní chválili. Naproti němu Jakub, Jan, Petr, to jsou hráči týmu. Oni, jak říkáme, kopou, hrají za ten tým, za ten Ježíšův tým. Oni to nestaví na sobě, ale staví to na tom, že dali svůj život do služeb nějaké myšlenky a za tím si stojí.

Bratři a sestry, my se tady dnes scházíme a chceme oslavovat. Měli bychom se zamyslet nad tím, co oslavujeme. Máme co oslavovat? Máme, bezesporu máme. Měli bychom si to ale uvědomit, v duchu si to říct, co oslavuji, za co děkuji. Je toho spoustu, ale nenechme to projít jenom v té anonymitě „dobře slavíme“, ale řekněme: Slavíme to, že jsme se tu mohli sejít, slavíme to, že je nám spolu dobře, že jsme našli jeden člověk druhého člověka, že jsme si blízko. Slavíme, protože se nám dobře daří, daří se nám dobře, a mohl bych takhle pokračovat. Takže tedy poděkujme za to, že můžeme slavit. Ale neměli bychom zůstat jenom u toho, že prožijeme ten dnešní den, že prožijeme tu slavnost. Každá slavnost nám má dodat energii, sílu do dalších dnů. Většinou v každé slavnosti se také vzpomíná na někoho, na něco, co bylo. A dnes já bych chtěl právě vyzdvihnout toho apoštola Jakuba jako člena dvanácti, určité skupiny, kde on pracoval pro ten celek. Nebyl to individualista, ale byl to člověk, který dokázal se zapojit tak, aby to vyznělo jako celek.

V naší době, kdy mnoho lidí se snaží o to vyniknout individuálně, mnoho lidí stojí o to, aby je obdivovali a aby jim tleskali, tak je to velký příklad. Apoštol Jakub nedělal to, co se líbilo někomu, nedělal to pro prázdnou slávu, ale dělal to proto, aby pomohl a aby byl užitečný. Apoštol Jakub je příklad člověka, který se plně nasadil tam, kde to bylo potřeba. Apoštol Jakub je příklad člověka, který, když bylo potřeba, tak se dokázal zase stáhnout do pozadí. Apoštol Jakub je příklad člověka, který dokázal uznat svoji chybu, když se dopustil něčeho špatného.

Bratři a sestry, toto všechno jsou myšlenky, které jsou velmi hluboké a které by nás měly provázet, i když skončíme dnešní slavnost. Jsou to myšlenky, které nám mohou být velmi užitečné, pomohou nám, aby náš život byl stabilní a aby našem životě v každém z nás, aby nás každý den provázela radost a pokoj v srdci.

Kéž se tak stane.