Pane Bože, dej mi odvahu, ať jsem tvým dobrým předchůdcem

	Pane Bože, dej mi odvahu, ať jsem tvým dobrým předchůdcem	8:39
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.76 MB]

Bratři a sestry, jestli jste si všimli, tak jsme nečetli evangelium přímo o narození Jana Křtitele, to se bude číst zítra. My dnes si připomínáme ten předvečer, vigílii, a církev vybrala v těch textech to, co předcházelo narození Jana Křtitele, tedy ohlášení. Jeho příchod byl ohlášen. Tím se ukazuje, jak Bůh počítal s tím předchůdcem, jak v tom Božím plánu role toho, kdo bude ukazovat na Ježíše Krista, kdo jednou řekne: „To je ten beránek Boží,“ jak ta role byla důležitá.

Tedy jeho narození bylo ohlášeno dopředu. A nebylo ohlášeno na „nějakém“ místě, ale bylo ohlášeno v Chrámu. Konkrétně na druhém nejdůležitějším místě. Úplně nejdůležitější místo byla svatyně, ale tam nikdo nechodil, jenom jednou za rok velekněz směl o svátku Smíření jít do velesvatyně. A před tou velesvatyní byla svatyně. Ve svatyni byl stůl, na něm leželo dvanáct chlebů, za každý kmen izraelského národa jeden chleba, sedmi ramenný svícen, který neustále hořel, menora, a tam chodili ti kněží dolívat olej. A potom to byl ještě kadidlový oltář. Vlastně to byl takový kamenný podstavec, a na tom podstavci byla nádoba s dřevěným uhlím, které hořelo, a do toho se sypalo kadidlo. Ty chleby se vyměňovaly jednou za týden, olej se doléval každý den a ta kadidlová oběť se přinášela také každý den. Ti kněží nebydleli v Jeruzalémě, ale každý z nich bydlel někde. Byli rozděleni do těch skupin, bychom řekli, nebo směn, a vždycky se tedy sešli v chrámu a konali tu svoji službu. Zpravidla to bylo měsíc nebo takhle. A losovalo se, aby nikdo nemohl někoho obvinit, že někdo někomu nadržuje, protože jít a nasypat to kadidlo na ten kadidlový oltář, to byla velká čest. Tak aby si to nikdo nemohl sám uzmout, přivlastnit, tak se losovalo. A ten, kdo byl vylosován, že to udělá, tak z příštích několika losování byl vyloučen, zase aby se nestalo, že by tam chodil jenom jeden.

Takže Zachariáš byl určitě šťastný, že byl vylosován a že tam může jít a provést tady tento obřad. A o to víc nás překvapuje ta jeho reakce, kdy anděl mu říká: „Bůh vyslyšel tvé modlitby. To, o co jsi prosil, se ti splní.“ Zachariáš je z toho překvapen a dokonce odporuje, jakoby naráz říkal: „Ale já jsem to nemyslel až tak doslova.“

Bratři a sestry, často jsme překvapeni tím, že Bůh splní doslova naše přání, naše prosby. A už tady je taková první myšlenka, kterou bychom si měli odnést domů, a sice: „Když se modlím, myslím to vážně? Za co se modlím, co předkládám Pánu Bohu ve svých modlitbách, hlavně ve svých prosbách? Jaké jsou ty mé prosby? Počítám vůbec s tím, že Pán Bůh by to mohl splnit?“

A Zachariáš celý ten rozhovor vede v tom duchu, že nevěří a doslova se to snaží zvrátit, že už to není potřeba. Vůbec tam z toho nevidíme žádnou radost, necítíme tam z toho nějaké štěstí. Však také anděl mu říká: „Nebudeš těch devět měsíců mluvit,“ a dokonce potom vlastně z těch souvislostí my víme, že těch devět měsíců ani neslyšel. Takže byl vlastně hluchoněmý. Byl jaksi odříznut od toho světa okolního, aby devět měsíců přemýšlel v tichu, zpytoval svědomí, co měl udělat jinak, kde on udělal chybu. Bůh totiž nechce člověka zničit, ale chce člověku dát čas, aby si to mohl rozmyslet a příště jednat lépe.

V prvním čtení jsme slyšeli o povolání proroka Jeremiáše. Hlavně ten konec byl takový podobný. Jeremiáš na začátku taky říká, že si na to netroufá. Říká: „Jsem ještě mladík.“ Doslova v originále je řečeno chlapec. Říká: „Neumím mluvit. Jsem chlapec.“ Tím se nemyslí, že by špatně vyslovoval, že by neznal jazyk, ale že si na to netroufá, že není dobrý řečník, že neumí oslovit ty druhé. Asi v půlce byla věta, kdy Bůh říká: „Dotklo se tě to. Vložil jsem své slovo do tvých úst.“

Bůh, pokud my budeme ochotni, vloží svoje slova do našich úst, protože Bůh nemá jiná ústa než ta naše. A anděl u toho oznámení narození Jana Křtitele říká, co bude jeho úkolem: Půjde v moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem, neposlušné k smýšlení spravedlivých a připravil Pánu ochotný lid.

Prorok Jeremiáš dostal úkol velmi podobný: „Ustanovuji tě dnes nad národy a říšemi, abys vytrhával a hubil, abys ničil a bořil, abys stavěl a sázel.“ Na začátku se tam mluví o tom, že se má něco zničit: „Abys vytrhával a hubil, ničil a bořil,“ ale to není cíl. Cílem je: „Abys stavěl a sázel.“ A v Novém zákoně anděl říká o Janu Křtiteli: „Obrátí srdce otců k dětem, neposlušné k smýšlení spravedlivých a připraví Pánu ochotný lid.“ Tedy úkolem proroka Jeremiáše, úkolem Jana Křtitele na jedné straně bylo vytknout chyby, ukázat na to, co bylo špatně, ale to nebyl cíl. Cílem bylo udělat něco pozitivního. Ne něco rozbořit, ale vystavět. Ne jenom kritizovat a říkat: „To je špatně,“ ale také ukázat cestu, jak to dělat dobře.

Bratři a sestry, i v dnešní době evangelium potřebuje předchůdce. I v dnešní době Bůh nás volá podobně, jako volal Jeremiáše, podobně, jako volal Jana Křtitele. Každý z nás na svém místě podle svých možností a podle svých schopností máme na sebe přijmout tyto úkoly, všechny, každý aspoň trošku, aby i v naší době bylo co nejvíc lidí připraveno přijmout Boží slovo. Aby co nejvíc lidí bylo ochotno setkat se evangeliem a změnit podle evangelia svůj život.

Bratři a sestry, zařaďme do svých modliteb asi takovou prosbu: Pane Bože, uschopni mě, dej mi odvahu, ať jsem tvým dobrým předchůdcem.