Kněz Petr si šel vyjasnit pochybnosti

	Kněz Petr si šel vyjasnit pochybnosti	6:19
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.28 MB]

Bratři a sestry, při slavnosti Těla a krve Páně máme děkovat. Děkovat za to, že patříme k lidu Smlouvy. Máme si připomínat smlouvu starou, starozákonní, ale především máme děkovat za tu smlouvu novou, která byla rozšířena a platí pro všechny lidi.

Dnešní svátek se na mnoha místech slaví s velkou okázalostí, ale málokdo ví, že na počátku byla pochybnost. Pochybnost člověka, od kterého by se to nečekalo. Víme z pramenů, je citován, je jmenován, jako český kněz Petr. On s největší pravděpodobností byl německé národnosti, ale působil v dnešních Čechách. A tento kněz pochyboval o tom, jestli ve mši dochází k nějaké změně, jestli se vůbec tam něco děje. A ty jeho pochybnosti byli tak palčivé, že se rozhodl si to vyjasnit a rozhodl se, že půjde na pouť do Říma a doufal, že v tom Římě se to nějakým způsobem vysvětlí.

Bratři a sestry, už ta myšlenka „mám pochybnosti, chci je vyjasnit“, to je něco, co bychom měli zařadit do svého života, protože my mnohdy slyšíme: „A to neřeš, tím se nezabývej.“ Ano, jsou věci, které je zbytečné řešit, je zbytečné se tím zabývat, ale naopak jsou věci, ve kterých musíme mít jasno, protože jinak se nám zhroutí náš hodnotový systém.

A ten člověk se tedy rozhodl přerušit to, co dělá, a jít a hledat to řešení. Dát tomu čas, dát tomu prostor. Vlastně ta vnější cesta, to putování do Říma nějakým způsobem symbolizovalo jeho cestu vnitřní, co se děje v té hlavě. Věděl, že to nepůjde rychle, že to půjde pomalu, bude to namáhavé a především, že je na to potřeba prostor. Tedy, aby ho nerušilo nic. On ze svého života pro tu chvíli odstranil všechno to, co tam bylo, a šel, vydal se na cestu.

Proč šel do Říma? Šel k hrobům apoštola Petra a Pavla, tedy k hrobům těch, kteří se setkali s Ježíšem. Petra, který u toho byl. A ještě, než tam došel, tak měl jasno. Bůh mu odpověděl. Právě tady tento pochybující kněz nepřestal slavit nebo sloužit mši svatou. To je další taková myšlenka, velmi hluboká. My, když o něčem pochybujeme, tak to přestaneme dělat. Říkáme: „To nemá cenu. To nemá význam. To je zbytečné.“ Ale on nepřestal, i když ho to velmi trápilo. A když byl v Itálii, v blízkosti dnešního města, které se jmenuje Orvieto, a tam v jednom kostele slavil mši svatou. A naráz se mu v kalichu objevila krev. A jeho to tak překvapilo, že to vylil. Že to vylil na tu roušku, která je pod kalichem a pod obětní miskou, a ta rouška, říká se jí korporál, je dneska uchovávána právě v Orvietu, kde postavili velkou katedrálu, v podstatě kvůli tomuto.

Tam přichází mnoho lidí, aby si to prohlédli, mnoho lidí to bere jako senzaci, ale máme se nad tím zamyslet. Máme si znovu uvědomit, jak Bůh bere naše otázky vážně, jak Bůh nám odpovídá. My si to třeba neuvědomujeme, ale ta odpověď přijde v pravý čas a v pravou chvíli. Nebojme se tedy Pánu předložit svoje otázky. Nebojme se ho ptát. Nestyďme se za svoje pochybnosti, ale musíme se tomu postavit, řečeno dnešní terminologií, nějak konstruktivně. Nejenom, že to předneseme, nejenom, že nadhodíme otázku, ale že také budeme usilovat o to, abychom našli odpověď.

Svátek Božího Těla se často chodí od oltáře k oltáři. Připomíná to tu cestu toho kněze Petra, ale my dnes nikam nepůjdeme, uděláme adoraci tady u obětního stolu, ale bylo by potřeba, abychom se vydali na cestu v těch našich hlavách a abychom chtěli nějakým způsobem se s Ježíšem setkat. Když nic jiného, tak mu děkujme, že je tady mezi námi, že za ním můžeme přijít v podstatě kdykoliv a že mu můžeme svěřit cokoliv. Ať radosti, nebo bolesti. Prožívejme tedy tu dnešní mši svatou a potom tu adoraci na jejím konci s takovým velkým pocitem vděčnosti: „Ano, Pane, Ty jsi tu pro mě. Ty tu na mě čekáš. Já za Tebou můžu přijít s čímkoliv.“