O spoluzodpovědnosti

	O spoluzodpovědnosti	9:54
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.08 MB]

Chtěl bych se společně zastavit u prvního čtení, u textu, který jsme dnes slyšeli. V tom dopise se mluví o spoluzodpovědnosti. A právě Pán Ježíš tím, že odchází, dělá místo a říká: „I teď vy budete spoluzodpovědni.“ Do té doby oni se vším, s každou maličkostí chodili za Pánem Ježíšem a ptali se, co mají dělat. Ale Ježíš tím, že odchází, tak tím vlastně říká řečeno slovníkem dnešní doby: „Apoštolové složili maturitu. Jste dospělí, jste vyučení a už jste schopní převzít zodpovědnost.“ A říká to apoštolům, kteří jsou ještě pořád rozkolísaní. Zaznělo to i v komentáři.

Ježíš si o apoštolech nedělá žádné iluze. On jim tady říká, že odejde, aby právě udělal to místo, aby nějakým způsobem oni převzali to vedení díla nebo spíš to šíření díla, a oni se ho naráz ptají: „Obnovíš v Izraeli království?“ To je návrat před Velikonoce, kdy oni znovu oprašují tu myšlenku, se kterou přišla matka synů Zebedeových, jestli by se teda nemohly rozdělovat úřady, jestli by se nemohla rozdělovat, jak se říká, beneficia, nebo prostě to, z čeho by se měli dobře, aby je lidé chválili, obdivovali, klaněli se jim. Tedy ti apoštolové pořád ještě se mají co učit, ale Ježíš už jim říká: „Já se s vámi o to rozdělím. Já vám předám svoje dílo a vy v něm budete pokračovat.“

Bratři a sestry, to nám má dodat důvěru, protože i my si uvědomujeme, že jsme lidé chybující, ale máme si uvědomit: Ježíš se mnou počítá. On mi dává důvěru, on se chce se mnou rozdělit, on mě chce použít tady v tomto svém plánu.

Svatý Lukáš, který napsal Skutky apoštolů i evangelium, tak evangelium končí nanebevstoupením Pána Ježíše, Skutky začínají nanebevstoupením Pána Ježíše. Ale Lukáš také opakuje znovu to věnování: Vznešený Theofile, tobě to věnuji. Už jsem o tom několikrát mluvil, ale bude dobré si to připomenout. Jsou vlastně dvě teorie. Buď žil nějaký člověk, konkrétní muž, který se jmenoval Theofil, to znamená „milující Boha“. Theos je řecky Bůh, filein znamená milovat. Takže tedy mohl být nějaký konkrétní mecenáš, který podporoval Lukáše, ale spíš se to jeví tak, že je to jméno symbolické, které platí právě pro všechny ty lidi, kteří uvěřili evangeliu a chtějí jít dál, hloubš. Chtějí patřit mezi ty učedníky, kteří přijmou od Ježíše tu spoluzodpovědnost. Takže tady tím vznešeným Theofilem je míněn každý z nás.

Potom připomíná Lukáš stručně, co Ježíš dělal těch čtyřicet dnů se svými učedníky po svém zmrtvýchvstání. Jednak ta čtyřicítka, to je číslo plnosti, dokonalosti jako v tom smyslu: je to dokončené, je to hotové. Mojžíš byl na hoře Sinaj čtyřicet dnů, když dostal Desatero, Ježíš, než začal svoje veřejné působení, tak byl na poušti čtyřicet dnů a teď znovu čtyřicet. Ta čtyřicítka je tam víckrát. Celé to chce říct asi tolik: Ježíš svoje dílo ve správný čas začal a ve správný čas skončil.

To je další taková myšlenka pro náš každodenní život – dobře začít, dobře skončit. Začít ve správný okamžik. Známe to všichni. Když se nám do něčeho nechce, tak to odkládáme. A my to děláme svým způsobem velmi chytře. My neřekneme to neudělám, nebo to nebudu dělat. My řekneme zítra. Kdybychom řekli za rok, tak by to bylo jasné. To dělat nebudu, do toho se mi nechce. Ale to zítra, to navozuje takovou iluzi, že teda už se do toho brzo dám, že už se chystám. Dnes ne, dnes jsem unavený, dnes mám jinou práci. Zítra. A zítra zpravidla řekneme zase zítra.

A když už se do něčeho dáme, když se takzvaně rozkýveme a něco vybudujeme, tak se nám často nechce to předat někomu dalšímu. Říkáme si: „Já jsem se na to nadřel, napracoval, namáhal jsem se a teď to mám někomu odevzdat? Co když on to bude kazit, co když to zničí, co když to pokazí?“ A Ježíš nic nedbal na to, že my to často kazíme, často ničíme, ale odevzdal nám to, co tu založil, a říká: „A teďka už to dál tady na tomto světě povedete vy.“ Je to veliká důvěra. Veliká důvěra, veliká odvaha a máme za to děkovat.

Lukáš připomíná, že těch čtyřicet dnů Ježíš učil učedníky. Neudělal už žádný zázrak. Lukáš připomíná to učení, protože to je to nejdůležitější, proč Ježíš přišel – aby učil. No jo, ale ty zázraky, to je víc vidět, je to zajímavější, víc to přitahuje pozornost. Ale učit? To je nudné, uspávající a koneckonců, vždyť to známe, už jsme to slyšeli. Ale Ježíš přišel proto, aby učil o Božím království. Ty zázraky měly jenom dokázat to, že on je ten pravý učitel, že si nic nevymýšlí a že jeho učení je pravdivé.

A nakonec tedy vzal Ježíš ty svoje nejbližší na Olivetskou horu a byl před jejich zraky vyzdvižen a zastínil jim ho oblak. Ježíš odchází. Ježíš odchází způsobem, který je zase trošku paradoxní. Paradox je v tom oblaku. Ve Starém zákoně oblak byl znamením Boží přítomnosti. Když Izraelité utíkají z Egypta, tak je před nimi oblačný a ohnivý sloup. Když je Mojžíš na hoře Sinaj, tak je hora Sinaj zastíněna oblakem. Když je přítomen Hospodin ve stánku schůzky, je nad stánkem schůzky oblak. Takže tedy ten oblak znamená tady v tom jednom momentě to, že Ježíš odchází, ale na druhé straně to znamená, že Ježíš zůstává.

Než Ježíš odejde, dá jim příkaz: „Budete mými svědky.“ Ježíš jim dává program pro ty další dny, pro jejich další působení. Ono to vypadá, jako by je opravdu poslal, aby šli. Ale Ježíš tady v tomto „budete mými svědky“ chce říct ještě jinou věc: „Ať budete, kde budete, ať budete v Jeruzalémě, ať budete v Judsku, v Samařsku (tím koncem světa je míněno dnešní Španělsko, oni ten svět dál neznali), ať prostě budete, kde budete, tak nezapomeňte na to, že jste se setkali se mnou. A tento moment má určovat vaše další chování, vaše další rozhodování, vaše další jednání.“

Bratři a sestry, my asi nepůjdeme nikam na žádnou apoštolskou cestu, myslím do ciziny, ale podnikáme každý den takové cesty do svého zaměstnání, mezi lidi, tam, kde se prostě pohybujeme. A tady se od nás čeká, abychom si byli vědomi, že Ježíš to říká i nám: „Tak, kde budeš, tam, kde se budeš pohybovat, nezapomeň na to, že jsme se setkali, že se známe, že patříme k sobě. Z toho se raduj, z toho čerpej svou sílu.“

Ať se nám to tedy s Boží pomocí co nejvíc daří.